" „Bůh na tebe pamatuje, Kornélie.” Sk 10,1–6"

milosrdenstvi SZOriginálním jazykem většiny starozákonních knih je hebrejština. Předlohou českého milosrdenství je v hebrejském textu v drtivé většině případů podstatné jméno chesed. Slovníky pro ně uvádějí různé možnosti překladu: laskavost, vlídnost, milosrdenství, pevná láska, přízeň, oddanost, loajalita, solidarita, věrnost, zbožnost.

Významová škála je tedy velmi široká. Platí přitom, že o milosrdenství-chesed lze mluvit tam, kde existuje vztah, ze kterého plyne závazek či povinnost. Projevit chesed znamená prokázat druhému přízeň či vykonat pro něj dobro na základě vědomého a zodpovědného rozhodnutí srdce. Srdce ve starozákonním pojetí však není místem emocí, nýbrž rozhodování, jakéhosi bytostného přilnutí. Do jisté míry lze proto říci, že je i sídlem vůle. Milosrdenství-chesed proto není projevem spontánního či náhlého citu. Navíc není jen vnitřním úkonem. Je postojem, který se osvědčuje v rozhodnutí a ve skutku, a to podle konkrétního typu vztahu a závazku. Jde-li o chesed podřízeného vůči nadřízenému, můžeme hovořit o loajalitě či oddanosti. Chesed vůči Bohu lze dokonce označit jako zbožnost (viz překlad slova chesed v Oz 6,4 v ČEP). Jde-li o chesed ze strany nadřízeného vůči podřízenému, odpovídá tomu, co zpravidla nazýváme laskavostí nebo přízní. Mezi přáteli či rovnocennými partnery můžeme mluvit o lásce, vděčnosti či solidaritě, což lze doložit na vybraných příkladech: Josef, syn praotce Jákoba, vyloží pozitivně sen svému spoluvězni, faraónovu číšníkovi, a prosí jej: „Vzpomeneš-li si na mé, až se ti dobře povede, prokaž mně milosrdenství (chesed), upozorni na mě faraóna" (Gn 40,14). Apeluje na vděčnost, jíž by mu číšník měl byt zavázán. Podobné se dovolává vděčnosti na oplátku za prokázané dobro nevěstka Rachab, když říká zvědám, které Jozue vyslal na průzkum zaslíbené země: ,Zavažte se ..., že také vy prokážete milosrdenství (chesed) domu mého otce, jako jsem já prokázala milosrdenství (chesed) vám" (Joz 2,12).

Pro spontánní citovou náklonnost užívá hebrejština výraz rachamím, překládaný jako slitování, smilování nebo soucit. Je příbuzný se slovem rechem/racham, které znamená lůno, vnitřnosti. V hebrejském pojetí je právě tato část těla pokládána za sídlo emocí. Například v knize Genesis 43,30 se píše o Josefovi, prodaném do otroctví, že když se po mnoha letech setkal se svým nejmladším bratrem Benjaminem, „byl hluboce pohnut" (ČEP), v hebrejštině stojí doslova: „žhnuly jeho vnitřnosti (rachamím)". V první knize Královské 3,26 je zase řečeno o matce, která nechtěla dopustit, aby její dítě bylo usmrceno, když král Šalomoun předstíral, že ho dá rozpůlit (nárokovala si je totiž i jiná žena a král chtěl vyzkoušet, která z nich je matkou): „srdce se jí svíralo soucitem nad jejím synem" (ČEP), doslova: „žhnuly její vnitřnosti (rachamím)". Proto svolila, aby dítě jako živé bylo dáno cizí ženě, čímž všem dokázala, že ona je jeho pravou matkou.

Starý zákon připisuje Bohu nejen chesed jakožto pevné milosrdenství, ale vroucí slitování (rachamím). Bibličtí autoři sice zdůrazňují, že Bůh je zcela jiný než člověk a jakékoli zobrazování je zakázáno, chtějí-li však zkušenost s Bohem svým adresátům nějak přiblížit, neobejdou se bez antropomorfismů. Bůh, o němž svědčí, není netečně vzdálený a chladný, projevuje se „emocemi", se kterými má člověk zkušenost. Proto texty příležitostně hovoří o jeho „hněvu“, ale velmi často také o jeho „slitovnosti“. Starozákonní Izraelita počítá s Božím vřelým soucitem.

Převzato: www.vojtechkodet.cz
Zpracováno podle textu z knihy Bůh milosrdný, nebo trestající? (KNA 2016).

Další informace