" „Miloval jsem tě odvěkou láskou.” Jr 31,2–6"

srdce JezisovoÚcta k Ježíšovu srdci se v církvi naplno rozvinula v 17. století – a možná se dnes může jevit jako pozůstatek barokní zbožnosti, prožívané snad až příliš citově.

O Božím srdci však čteme už ve Starém zákoně. Jedno z nejkrásnějších míst nacházíme v knize proroka Ozeáše: ta je koncipována jako Hospodinův soudní spor s jeho lidem, jehož nevěrnost a zatvrzelost probouzí Boží hněv a volá po spravedlivém potrestání; v 11. kapitole je však líčení nadcházejících trestů náhle přerušeno nečekaným Hospodiným slovem: „Což bych se tě, Efraime, mohl vzdát, mohl bych tě, Izraeli, jen tak vydat? Mé vlastní srdce se proti mně vzepřelo, jsem pohnut hlubokou lítostí. Nedám průchod svému planoucímu hněvu.“ Větší než Boží spravedlnost je jeho láska a slitování.

Starý zákon mluví o Božím srdci ještě na dalších pětadvaceti místech – ale pro Izrael to je jen obraz. Bůh je duch, „skutečné“ srdce z masa nemá. To se stává realitou teprve v Ježíši.

Mluví Nový zákon o Ježíšově srdci? Přímo ne. Církevní Otcové však Nový zákon neustále četli v souvislosti se Starým, tedy i s pasážemi o Božím srdci; četli rovněž stoické filosofy, kteří „střed“ člověka, jeho oživující a zachovávající princip, umisťovali právě do srdce. Proto jim na Ježíšovo srdce poukazovaly přinejmenším dva evangelní výroky: prvním je ono místo v Janových pašijích, kde z Ježíšova probodeného boku vytéká krev a voda (J 19,34), druhým Ježíšovo zvolání dochované rovněž u Jana: „Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, proudy živé vody poplynou z jeho nitra“ (J 7,37-38).

Otcové tak oba výroky četli jako výpovědi o Ježíšově srdci – a to tak zároveň spojili s velikonočním tajemstvím: Ježíšovo probodené srdce je pro církev pramenem života. Když tedy ve středověku (především v okruhu sv. Bernarda) začalo skutečné uctívání Ježíšova srdce, náleželo k velikonoční zbožnosti, těsně souviselo s jednou z hlavních biblických skutečností.

To však vyvolává otázku: copak velikonoční tajemství neslavíme nejlépe ve svátostech? Proč má existovat ještě zvláštní úcta k Ježíšovu srdci? Po II. Vatikánském koncilu – ale částečně už před ním, v hnutích orientovaných na Písmo, liturgii a na teologii Otců – uctívání Ježíšova srdce skutečně poněkud ustoupilo do pozadí.

Ovšem kdybychom se soustředili jen na přísnou krásu liturgie a střízlivou spiritualitu prvních křesťanských staletí, mohli bychom přehlédnout jistou významnou stránku člověka, totiž citovost. A náš vztah k Bohu by se pak určitým způsobem zploštil, jedna dimenze by v něm byla nedostatečně rozvinutá – ale především by se ochudila samotná naše představa Boha. Vždyť Bůh vtělením v Ježíši Kristu přijal i lidské srdce, sídlo emocí: radosti, smutku, touhy, úzkosti... a samotné jeho spásné jednání s námi vychází z lásky a slitování.

Věděl to už prorok Ozeáš; ale teprve v Ježíši se plně ukázalo, že tím, co sídlí v Božím srdci, není jednoduše „vůle“ schopná třeba i pomsty, ale láska. A pokud Otcové čerpali z filosofie, pro kterou bylo srdce orgánem sebezachování člověka, pak na Ježíši viděli, že hlavním úkolem srdce je naopak sebevydání.

V Ježíšově srdci tak před sebou máme samotný střed křesťanství: výzvu, abychom v sebedarování nalezli plnost lásky.

podle Josepha Ratzingera -jf-

Další informace