Po uzdravení sa Motovilov stal pravidelným návštěvníkem monastýru. Během jednoho rozhovoru s ctihodným Serafinem koncem září 1831 měl štěstí vidět jej ponořeného v Boží milosti a zářícího ve světle. Zároveň se od něj dozvěděl, že křesťanský život se musí stát životem v Duchu svatém. Motovilov o tom napsal do svého deníku, který se našel v archivu Dijevského monastýru, kde sa stala mniškou jeho žena, vdova Elena Motovilovová.
Den byl zamračený, zem byla pokryta hrubou vrstvou sněhu, který neustále padal, když mě starec Serafim posadil vedle sebe na kmen stromu.

„Pán mi odhalil", řekl mi, „že již od dětství jste se toužil dozvědět, jaký je cíl křesťanského života". ... „Skutečně, modlitba, půst, celonoční bdění, a vůbec celá křesťanská askeze jsou dobré. Ale cíl našeho života nespočívá jen v plnění tohoto, protože to jsou pouze prostředky. Opravdovým cílem křesťanského života je získaní Ducha Svatého. Musíte vědět, že jen ten dobrý skutek, který byl vykonaný z lásky ke Kristu, přináší plody Ducha Svatého".

„Jak ho získám?" zeptal jsem se otce Serafima, „dobře to nechápu."

„Získat znamená dosáhnout", odpověděl mi. „Určitě víte, co znamená získávat peníze. To samé platí o o Duchu svatém. Cílem pozemského života je pro každého člověka získat peníze, dosáhnout poct uznání a ocenění. Duch Svatý je taktéž kapitál, přirozeně věčný kapitál. A jediný poklad, nevyčerpatelný na věky. Každý skutek, který byl vykonaný z lásky ke Kristu, přináší milost Ducha svatého, avšak lehčeji se toho dosáhne modlitbou, protože ta je nástrojem, kterým disponujeme. Může se stát, že chcete jít do chrámu, ale chrám není blízko nebo už je po bohoslužbě, nebo možná máte touhu pomoci chudému, ale chudý nikde není. Modlitba je však možná vždy, je dostupná bohatému i chudému, vzdělanému i jednoduchému, mocnému i slabému, zdravému i nemocnému, spravedlivému i hříšníkovi. Síla modlitby je velká a víc než cokoliv jiného přitahuje Ducha svatého."

„Otče", řekl jsem, „celou dobu mluvíte o milosti Ducha svatého. Ale jak a kde mohu tuto milost poznat? Dobré skutky jsou viditelné. To znamená, že Duch svatý se může stát viditelným? A jak poznám, jestli je se mnou nebo ne?"

„Milost Ducha svatého, která nám byla dána při křtu, září v našem srdci navzdory hříchům a tmě, jež nás obklopují. Zjevuje se v nevysvětlitelném světle těm, kterým Pán odhaluje svou přítomnost. Svatí apoštolové přítomnost Ducha svatého pocítili hmatatelně."

„A jak poznám, že se nacházím v milosti Ducha svatého? Jak mohu sám v sobě poznat, že je skutečně ve mně?"

„ Už jsem vám, Boží příteli, vylíčil, jak lidé v Duchu Božím přebývají... Co ještě potřebujete, můj milý?"

„Potřebuji tomu rozumět ještě lépe!" řekl jsem.

Tehdy mě otec Serafim pevně objal a řekl mi: „Můj milý, my jsme teď oba v Duchu. Proč se na mě nepodíváte?"

„Otče, nemohu se na vás podívat, protože vaše tvář se stala jasnější než slunce a mé oči byly oslněny."

„Nebojte se, protože i vy nyní záříte jako já. Teď jste i vy naplněn Duchem svatým, jinak byste mě nemohl takto vidět. Můj milý, proč se na mě nepodíváte? Nebojte se ničeho, Pán je s vámi!"

Podíval jsem se na něj přejel mi mráz po zádech. Představte si slunce v nejsilnějším záři poledního žáru a v jeho středu vidíte tvář člověka, který s vámi rozmlouvá. Vidíte pohyby jeho rtů, výraz jeho očí, slyšíte jeho hlas, cítíte, že jedna jeho ruka je položena na vašem rameni, ale nevidíte ani tuto ruku ani postavu, jen oslepující světlo, které se rozlévá všude okolo a svým jasem osvěcuje zasněženou krajinu, na kterou padají sněhové vločky.

„Co cítíte?" zeptal se mě.

„Nevýslovné ticho a pokoj", řekl jsem.

„A co ještě cítíte?"

„Jak se mé srdce naplňuje nevýslovnou radostí."

„Tato radost, kterou máte, je ničím oproti radosti, o které bylo napsáno: ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani na mysl člověku nepřišlo, co Bůh připravil těm, kteří jej milují. Nám byla dán pouze stín této radosti, co můžeme říci o skutečné radosti? Co ještě cítíte, příteli Boží?"

 „Nevýslovné teplo", řekl jsem.

 „Jaké teplo? Jsme v lese, je zima a všude kolem sníh. Jaké to je teplo, které cítíte?"

A já jsem řekl: „Jako když se umývám v teplé vodě. Cítím i jakousi vůni, kterou jsem nikdy necítil."

„Vím, vím", řekl, „schválně se vás ptám. Ta vůně, kterou cítíte, je vůní Ducha svatého. A teplo, o kterém mluvíte, není v ovzduší, ale v nás. Poustevníci byli zahříváni tímto teplem, nebáli se zimy, protože nosili plášť milosti, který nahrazoval oblečení. Boží království je mezi námi. Potvrzuje to stav, ve kterém nyní jste. Hle, co znamená být naplněn Duchem svatým."

„Budu si pamatovat tuto milost, která nám dnes byla dána?" zeptal jsem se.

„Věřím, že Pán ji pomůže ochraňovat ve vašem srdci, protože byla dána nejen vám, ale vaším prostřednictvím i celému světu. Jděte v pokoji! Pán a Bohorodička ať jsou s vámi!"

A po celou dobu našeho rozhovoru, od chvíle, kdy se tvář otce Serafima rozzářila, toto vidění neustalo... Nevýslovnou záři světla, která z něj vycházela, jsem viděl na vlastní oči a jsem připraven stvrdit to i přísahou. 

převzato z revue.theofil.cz

Další informace