Čím dál, tím zřetelněji vidím, jak je obtížné dobře zastávat úlohu autority. Velmi záhy totiž člověka přepadne chuť poručníkovat kvůli úctě, prestiži nebo obdivu, kterým nás zahrnují, nebo kvůli tomu, že si chceme něco dokázat.

V našem nitru vládne malý tyran, který baží po moci a prestiži. Chceme vládnout, být nadřízení, chceme kontrolovat. Bojíme se sebemenší kritiky, kontroly, jedině my máme pravdu, do všeho se mícháme, všechno děláme, všude poroučíme, žárlivě si střežíme svou autoritu. Ostatní jsou tím pádem redukováni na vykonavatele, neschopné si udělat správný úsudek. Svoboda je tolerována jen do té míry, do jaké neobtěžuje naši autoritu, je tolerována jen pod podmínkou, že ji budeme moci kontrolovat.  Rádi bychom své nápady uskutečňovali, a to hned. Komunita (či jakákoliv skupina, ve které jsme autoritou) se tedy stává „naší“ věcí, „naším“ projektem. Tyto různé sklony jsem dostatečně pociťoval i ve svém vlastním nitru, musím proti nim neustále bojovat. Je důležité, aby všude ve společnosti byly jasně stanoveny hranice moci každého.

Není snadné při uplatňování autority najít zlatou střední cestu mezi tendencí k panování a tendencí nechat všechno plavat. Nebezpečí pýchy a touhy ovládat je tak velké, že se žádný šéf neobejde bez zábradlí, mantinelů, které vymezují šíři jeho moci.

Představený se musí dělit o svou práci s ostatními, a to i přes to, že má pocit, že druzí nedělají práci tak dobře, nebo že to dělají jinak než on. Je vždycky snazší udělat něco sám, než učit ostatní, jak to udělat. Představený, který podlehne pokušení udělat vše sám, riskuje izolaci, riskuje to, že mu jeho vlastní aktivita přeroste přes hlavu a on tak ztratí ze zřetele základní cíle…

Opravdová autorita vede dialog, těmi, ukazuje směr a dává podněty a potom nechává ostatní, aby převzali odpovědnost a udělali svou práci. Představený musí bedlivě bdít nad těmi, kteří mají svěřenou nějakou odpovědnost…

Lidem, kterým jsme svěřili nějakou odpovědnost, musíme dát právo na to, aby se dopouštěli i chyb, aby si natloukli nos. Dělat všechno pro to, abychom někoho uchránili před neúspěchem, znamená zároveň nedovolit mu, aby uspěl.

 

Zpracováno podle knihy Jeana Vaniera: Rodí se nová naděje, KNA, 1997

Další informace