Někteří lidé si Boha představují jako roztřeseného starce s bílým vousem a vlajícími vlasy, s poněkud divým pohledem a napřaženou kostnatou paží, shlížející na nás, lidské červíčky, odněkud z oblak.

Tak nějak ho alespoň představují mnohé kostelní obrazy nebo nástěnné fresky. K podobným vyobrazením krásně ladí zažloutlé zpěvníky plné archaických výrazů, táhlý zpěv doprovázený dýchavičným zvukem varhan a mírně zatuchlý odér běžných kostelů, kde je Pánbůh v obecném povědomí asi nejvíc doma. V nereflektovaných představách o Bohu je toto vyobrazení vlastně logické, vždyť naši bělovlasí senioři mají sedmdesát až sto let, a Pánbůh? Ten tu byl ještě před založením světa, takže je starý miliony let a mnohem více!
 
S tak pokročilým stářím se nutně nabízejí další asociace: stařeček Pánbůh bude asi trochu nervózní z dnešního tempa a ze všech technických vymožeností, zkrátka „ujel mu vlak“. Bude asi trochu nahluchlý (to by vysvětlovalo, proč často nereaguje na naše modlitby), a navíc pořád někde v oblacích – tedy ne vždy zcela „v obraze“. Těžko může chápat mentalitu a zájmy dnešních lidí, vzhledem k věku bude zřejmě dost staromódní a staromilský. Ke všemu je pochopitelně trochu mrzutý, protože většina lidí ho vůbec nechce poslouchat, nechtějí mu už chodit do kostela... A pokud přijdou, neumějí se ani slušně obléci, mladí tam navíc dělají „virvál“ s kytarami...
 
Vzpomínám si, jak mi kdysi tuto podvědomou karikaturu stařičkého Boha značně naboural jeden kněz, náš rodinný přítel. Přijel k nám na venkov na návštěvu až z daleké Prahy. Mohlo mi být tak jedenáct či dvanáct let. Už nevím, o čem přesně byla řeč. Pamatuji si ale jednu jeho větu, která mě úplně vyvedla z míry: „Bůh je přece věčné mládí.“ Zůstala jsem úplně zkoprnělá: Jakže? Bůh, a mladý?!!
 
Vlastně nad tím žasnu dodnes. Ano, Bůh je věčné mládí! Proti němu jsou mnozí naši třicátníci mentalitou starci nad hrobem. Proti jeho otevřenosti a mentální pružnosti jsme všichni tak trochu staromódní a nepružní. Ve srovnání s jeho energičností prostě nestíháme. A Bůh, který stvořil lidský mozek a všechny divy přírody, v jejichž objevování jsme pořád jen na začátku – ten že by nerozuměl chytrým telefonům, sociálním sítím nebo nějakým novějším vozítkům? To je málo pravděpodobné...
 
Boží věčné mládí dosvědčuje i prorok Izaiáš:  
 
Cožpak nevíš? Cožpak jsi neslyšel?
Hospodin, Bůh věčný,
stvořitel končin země,
není zemdlený, není znavený,
jeho rozumnost vystihnout nelze. (...)
Mladíci jsou zemdlení a unavení,
jinoši se potácejí, klopýtají.
Ale ti, kdo skládají naději v Hospodina,
nabývají nové síly;
vznášejí se jak orlové,
běží bez únavy, jdou bez umdlení (Iz 40,28b.30-31).
 
Věčné mládí zářilo i z tváře Krista vzkříšeného, když se zjevil apoštolu Janovi na ostrově Patmos, jak čteme v knize Zjevení. Zjevil se mu sice s bělostnými vlasy, které jsou symbolem moudrosti a odvěkosti, ale s živým a pronikavým pohledem, s mocným hlasem – zkrátka Pán a dárce života, nikoliv roztřesený stařec nad hrobem: „Jeho hlava a vlasy bělostné jako sněhobílá vlna, jeho oči jako plamen ohně .... jeho hlas jako hukot příboje ... Jeho vzhled jako když slunce září v plné své síle“ (Zj 1,14-16).
 
Ale proč je vůbec důležité nechat si trochu zkorigovat tuto karikaturu Boha? Jde o to, abychom nevnucovali druhým své staromilské představy v tom smyslu, že křesťanský Pán Bůh odmítá jakékoliv změny: určitě si přeje, aby lidé chodili raději v tesilkách než v džínách; dává přednost varhanní hudbě před kytarami a bicí by nejraději zakázal; rozhodně raději poslouchá modlitby v latině než v živých jazycích. A hlavně, všechno v církvi by mělo zůstat tak, jak to bylo dřív, pěkně „postaru“... (a jestli z toho neumřeli, tak tam žijí dodnes).  
 
Pravoslavný myslitel a mučedník nedávné doby Alexandr Meň jednou prohlásil, že ti, kdo chtějí církev „jako byla kdysi“, zapomínají, že strom nemůže vypadat jako semínko, z něhož vyrostl. Z druhé strany vzato, je rovněž pravda, že ne každý pokrok je hodný toho jména.
 
Chceme-li být skutečně „in“, nejdůležitější bude, abychom zůstali v živém spojení s tím, který je věčné mládí, který rozumí dnešní době i člověku víc, než dnešní člověk rozumí sám sobě.

převzato z knihy Karikatury Boha, K. Lachmanová, KNA, 2014

Další informace