Jsem farářem ve Vogézách, ale 33 let jsem působil v Paříži jako kaplan pedagogických center. Ve skupině katechetů mám tři lidi, kteří se rozvedli a znovu uzavřeli sňatek, vyučují náboženství, chodí na mši i k přijímání, protože jsme se tak domluvili. Rád bych obdržel vysvětlení týkající se tohoto vážného problému při udílení svátostí těm, kteří mají často zlomené srdce a chtěli by znovu začít s novým životem.“

Jsem rád, že s vámi mohu mluvit o tomto problému, i když jsem z něj stejně bezradný jako vy. V Rakousku se o tom ví, a proto s vámi mohu mluvit zcela otevřeně: sám pocházím z rozpadlé rodiny - moji rodiče se rozvedli, když mi bylo třináct let. Poznali se narychlo během války, můj otec byl na frontě a přál si mít někoho, kdo by na něj čekal, až se vrátí od Stalingradu. Po válce se velmi rychle ukázalo, že manželství nestálo na pevných základech, rodiče to pak ještě spolu zkoušeli až do roku 1958. Mohu tedy mluvit 0 této situaci, kterou znám na vlastní kůži, ale která nás také obklopuje všude, kam jdeme.

Nedávno jsem dlouze mluvil s mužem, který je v současné době počtvrté ženatý a má děti ze tří předchozích manželství. Čtvrté manželství je konečně podařené, jsou spolu už sedmnáct let a muž se před několika lety obrátil. Je šťastný, že ve svém životě objevil víru, ale pořád s sebou vleče selhání ze tří nepodařených manželství. Jak naložit s takovým člověkem, který konečně objevil Ježíše, objevil víru a zařadil se do života farnosti? On se totiž ptá: „Teď, když jsem věřící, mohu se plně účastnit života církve a přijímat svátosti?“

Vybízím vás nejprve k milosrdnému pohledu. Všichni znáte ony nesnadné životní příběhy, tyto rozervané a znovu všelijak poskládané a posešívané rodiny.
Myslím, že nejdříve ze všeho si musíme uvědomit, že my, kteří pocházíme z věřících rodin, které drží pohromadě, tvoříme menšinu a nejsme normálním případem. Ve Vídni skončí přes 60% manželství rozvodem a uzavřením dalších manželství, ale už se nepočítá množství lidí, kteří spolu žijí bez toho, že by byli oddáni. Počet církevních sňatků dramaticky poklesl. Ve Francii existuje takzvané „nezávazné“ manželství - páry si volí lehčí, méně závaznou formu manželství, protože mají strach z důležitosti manželství, z povinností i z neúspěchu. V těchto znovu skládaných, sešívaných rodinách se také děje mnoho dobrého. První podmínkou pro nás kněze je nedívat se pohledem, který soudí, ale pohledem plným soucitu na ty, kteří žijí ve třetím či čtvrtém, svazku, mají děti všude možně, možná mají za sebou interrupce... Nezapomínejme, že v těchto rodinách lidé prožívají mnoho velkorysosti, která není vyhrazená jen pro naše dobré a stabilní rodiny. V těchto zjevně neuspořádaných svazcích musíme vidět nalomenou třtinu a doutnající knot (Mt 12, 20).

Jak k téhle situaci přistupovat? Pro kněze v naší diecézi jsem vypracoval program v pěti bodech.
1) Ježíšův pohled na ubohé a maličké. Kdo jsou ti ubozí v případech oné rodinné skládanky? To nejsou ti, kteří znovu uzavřeli manželství, ti našli nového partnera mimo církevní přikázání, a – lidově řečeno – jsou již „za vodou“. Prvními oběťmi rozvodů jsou děti. Těm, kteří hlasitě vykřikují: „Církev je tvrdá k rozvedeným žijícím v nových manželstvích“ říkám: „Ne! Církev soucítí s dětmi.“ Kde je nějaká lobby, která by vyvíjela tlak ve prospěch dětí z rozvedených rodin? Kde je hlas veřejnosti, který by řekl: „První obětí jsou vaše děti“? Měly maminku a tatínka, a náhle z ničeho nic mají „tetu“ a „strejdu“, tátovu přítelkyni a mámina přítele, prvního, a druhého a třetího a možná další. A kolikrát při rozvodu nechá pár dopadnout tíhu svého manželského konfliktu na své vlastní děti? Jedná se o závažný hřích, který je třeba připomínat: „Nevkládejte tíhu vlastních konfliktů na své děti. Vaše děti se nesmí stát obětí vašich hádek. Jestliže se jí stanou, pácháte zločin na duších těchto maličkých.“ Když tato slova pronesu ve farním shromáždění, vždy zavládne hrobové ticho. Kam se podělo slitování s dětmi? Má první otázka na rozvedené, kteří uzavřeli nový sňatek, tedy zní: „Jak jsou na tom vaše děti? Trpěly vašimi konflikty? Jakou újmu jste jim způsobili? Činili jste pokání, prosili jste Boha a své děti o odpuštění za to, co jste způsobili?“ Většina dětí vědomě nebo podvědomě touží po tom, aby se rodina zase spojila – a já vím, o čem mluvím – i když už pochopily, že se tak nikdy nestane.

2) Co je s těmi, kteří zůstávají „na ocet“, kteří nenašli dalšího partnera? Rozvod způsobuje samotu. Když se člověk rozvede, neznamená to automaticky, že si najde nového partnera. Pro muže je to možná snazší, ale ženy, ty zůstávají s dětmi. Kolik žen i mužů zůstalo v naší společnosti samo jako kůl v plotě, protože jejich partner je opustil? Naše společnost je plná samoty těch, které někdo nechal na holičkách. Jistě už jste někdy mluvili s bezdomovci, zeptejte se jich, jak se dostali až na ulici. Ten životní příběh má velmi často stejnou kostru: rozvedli se, museli opustit svůj domov, nemají kde žít, musí platit alimenty, to se jim nedaří, jsou vykolejení, protože najednou žijí bez rodiny, začnou pít, pokud už nepili předtím, a to je začátek pádu, který končí živořením na ulici. Kolik žen zůstane samo, protože je jejich manžel opustil kvůli nějaké mladší? Naše společnost je plná obětí rozvodu. A kdo se o to zajímá? Evangelium je vždy na straně těch nejslabších, nepatrných. Měli bychom vytvořit nějakou lobby, být ochránci těchto ubohých osamělých, kteří už nenaleznou partnera. A velmi často je rozvod tragedií i z ekonomického hlediska. Kolik malých soukromých podniků zkrachovalo zároveň s rozpadem rodiny? A Církev že nemá slitování s rozvedenými, kteří znovu uzavřou manželství? Ne! Církev chce mít slitování s dětmi a partnery, kteří zůstanou sami. Bylo vyvinuto aspoň nějaké úsilí o usmíření s partnerem, který zůstal sám? Jaký smysl má přistupovat ke svátostem, když všechno to utrpení zůstalo bez usmíření, bez pouhé snahy o smír?

3) V rozvodových příbězích vždy existuje provinění. Snažili se partneři dospět ke vzájemnému odpuštění nebo k rozhovoru o odpuštění nebo alespoň o ukončení rozbrojů? Jak vystavět nový vztah na nenávisti, často zarputilé, která zbyla z prvního manželství? My, kteří rozvedené v novém sňatku doprovázíme, s nimi musíme usilovat o nápravu: „Udělali jste po rozvodu aspoň jeden krok ke smíření?“

4) V našich společenstvích máme rodiny a páry, které se statečně drží pohromadě, navzdory vichrům a bouřím, protože si slíbily věrnost, protože věří ve svátost manželství. Jaký signál k nim vysíláme, když neustále mluvíme o „ubohých rozvedených žijících v novém manželství“? Je pravda, že s nimi musíme mít soucit, ale nezapomeňme na povzbuzení, uznání a vděčnost pro ty, jejichž manželství trvá, protože je založeno na víře. Slyšel jsem krásné svědectví jednoho jáhna, který byl pověřen péčí o rozvedené žijící v novém manželství a o páry, které mají k rozvodu blízko. Tento jáhen vydává svědectví o tom, že Pán skrze cestu doprovázení může manželství zachránit. Kdybychom v naší společnosti věnovali více pozornosti lidem, kteří hrdinsky vytrvávají v manželské věrnosti a dávají tak příklad Boží věrnosti, povzbudilo by to mladé manžele, aby se neopouštěli hned, jak se objeví první problémy, a starší manžele, aby vytrvali. Kolikrát se totiž setkáme s rozvody po pětadvaceti, nebo dokonce čtyřiceti letech! Nedávno se mi v diecézi rozvedl stálý jáhen, a to téměř přesně v den, kdy měli oslavit pětadvacet let manželství! Jakým způsobem oceňujeme ty, kteří zůstávají věrní manželským slibům? A co říkáme těm znovu sezdaným, když si stěžují na to, jak je k nim církev tvrdá? Nemohli bychom je doprovázet slovy: „Podívejte se na tamten pár, který vytrvává navzdory všem těžkostem. Vy jste to nevydrželi, bylo to vaše selhání, ale neobviňujte církev, nejdříve obviňte sami sebe a proste Ježíše o milosrdenství pro vás i pro všechny, kteří vaším rozvodem a novým sňatkem trpí.“

5) Vždy říkám těm, kteří se rozvedli a znovu uzavřeli sňatek: „I kdyby se podařilo dosáhnout anulace vašeho manželství, i kdyby vám farář povolil přistupovat ke svátostem, jak se doopravdy cítíte před Bohem v hloubi srdce a ve vašem svědomí?“ Boha neošálíme, před Ním se nedá přetvařovat. Vím, že je těžké si s takovou situací poradit. Je ale třeba, abychom se vyhnuli dvěma následujícím extrémům. 1) V sousední diecézi vyvěsil jeden kněz na svůj kostel transparent: „U mě může jít k přijímání každý.“ Toto není příklad přístupu dobrého pastýře, to je falešné milosrdenství, protože všichni potřebujeme obrácení. 2) Druhý extrém je prohlásit, že pro ty, kteří po rozvodu žijí v dalším svazku, neexistuje žádné řešení, protože jsou tady pravidla, která se musí dodržovat, a nedá se nic dělat. Každý případ musíme hodnotit pozorně a individuálně. Vím, že je to obtížné a mnoho kněží mi říká: „Otče biskupe, stanovte jasná pravidla!“ Já jim odpovídám, že přesná pravidla ustanovil Ježíš, a ten mluví zcela jasně. Kdysi jsem byl na návštěvě v jedné farnosti a nějaký pán se na mě velice agresivně obořil: „Proč je církev tak nelítostná? Rozvedeným v novém sňatku, neprojevuje žádné milosrdenství.“ „Milý příteli,“ povídám mu, „církev by tak ráda našla řešení tohoto problému. Ale Ježíš Nazaretský se k tomu jednou vyjádřil, a s tím už nic nenaděláme!“ A citoval jsem mu tehdy Ježíšova slova: „Každý muž, jenž zapudí svou ženu a vezme si jinou, cizoloží.“ Ty jsi ten muž, tobě to říká Ježíš, ty jsi porušil slib věrnosti, který jsi dal.“ Dotyčný zbledl a mlčel, protože ho to slovo zasáhlo do srdce. Až když se dostanete do podobné situace, přichází správný okamžik pro milosrdenství, které se ale nemůže projevit bez pravdy. Ve lži se milosrdenství neprojeví. Pokud člověk stále obviňuje ostatní, Ježíšovo milosrdenství na něj nemá vliv.

Je tedy třeba nejdříve rozpoznat, zda je dotyčná osoba na cestě duchovního růstu. Znám rozvedené žijící v novém manželství, kteří přijímají to, že nemohou přistupovat ke svátostem, protože jsou věrni Ježíšovu učení. Uvedu příklad rodiny, která žije v mé diecézi na venkově, mají osm dětí, a nežijí v prvním manželství. Rodiče ke svátostem nikdy nechodí, ale děti, když jdou k přijímání, říkají: „Mami, dnes jdu za tebe já.“ Když jsem se té ženy ptal: „Nestýská se vám po svatém přijímání?“, odpověděla mi: „Samozřejmě, moc se mi stýská, ale když mi lidé z farnosti říkají, že v dnešní době už je církev jiná a že bych třeba k příjímání mohla chodit, odpovídám jim: Starejte se radši o ty, kteří k přijímání mohou chodit, a nechodí, a mě nechte na pokoji.“

To jsou příklady hrdinství a myslím, že je důležité je povzbuzovat na jejich cestě, která je pro církev požehnáním. Ale jsou i tací, kteří nedosáhnou tak hlubokého pochopení. Často velmi trpí tím, že jsou vyloučeni z přijímání svátostí. A proto se ozývají naléhavé prosby, neodbytná volání: Neexistuje nějaký způsob usmíření pro ty, jejichž manželství ztroskotalo? Je nám nabízeno „řešení“ pravoslavných církví, které tolerují až tři svazky - rozvod a uzavření nového manželství. Katolická církev s tímto postupem nikdy nesouhlasila, protože věrně chrání jedinečnost a nerozlučitelnost manželství, které má totiž tak velkou hodnotou pro svět, pro rodinu, pro děti, že je nutné vytrvat v tomto pevném postoji a ve věrnosti Ježíšovým slovům: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj.“

Tváří v tvář těm, jejichž manželství ztroskotalo, musí nás zasáhnout Ježíšovo slovo: „Kdo je mezi vámi bez viny, první hoď kamenem.“ Nemohu vám dát řešení nebo nějaký recept pro všechny tyto početné případy rozvodů a nových sňatků, ale doporučuji vám těch pět bodů jako cestu k obrácení a usmíření.

převzato z knihy Radost být knězem, kard. Schönborn,  ČBK 2009