Před týdnem rozeslal Vatikán všem biskupským konferencím světa přípravný dokument pro mimořádný biskupský synod věnovaný pastoračním výzvám rodiny v kontextu evangelizace plánovaný na říjen příštího roku. Tento krok vzbudil velký zájem světové veřejnosti, protože se jedná o nebývale otevřený krok ze strany Říma, a to hned v otázkách, o kterých se - podle mého názoru - v katolické církvi otevřeně mluví jen pološeptem a s obavou. Součástí dokumentu je také dotazník, který se má zodpovězený poslat do Říma do konce ledna. Biskupské konference Velké Británie a USA uveřejnily už dotazník na svých webových stránkách, aby lidé mohli na otázky odpovídat. A otázky jsou nezvykle otevřené. Nachází se mezi nimi například dotaz na nejproblematičtější body nauky katolické církve o tzv. antikoncepci, na to, jak svou situaci vyloučení od svátostí nesou rozvedení a znovu sezdaní, na pastorační péči o homosexuální páry či na mezigenerační vztahy. Snad se podobné otevřenosti dočkáme i ze strany naší České biskupské konference.

Tento krok Vatikánu je velkým příslibem, že se o těchto a jiných bolavých otázkách současných podob lidského soužití bude otevřeně hovořit 'sine ira et studio' a bude se vážně hledat co nejlepší řešení té které životní situace. A že se tak naplní slova otců 2. vatikánského koncillu o tom, že "věrnost svědomí spojuje křesťany s ostatními lidmi při hledání pravdy a při pravdivém řešení mnoha mravních problémů, které vyvstávají v životě jednotlivců a ve společenském soužití" (Gaudium et spes, čl. 16). Pro jakékoliv lidské soužití, a tedy i pro soužití v rámci církve, je velmi důležitá otevřenost. A ta je možná pouze tehdy, když je člověk věrný sám sobě, svému přesvědčení a svým hodnotám, takže je pro své okolí čitelný. Ostatní je otázkou vůle k dialogu. Dialog je slovo, které bylo mnohokrát skloňováno při jednání 2. vatikánského koncilu. Možná až tak často, že působí otřele a frázovitě. Zvláště, když pak třeba v té které církevní praxi žádný pořádný dialog nepřichází. Ale jako Ježíšovi učedníci jsme přece vyučeni, abychom nastavili druhou tvář tam, kde nás někdo do té jedné uhodí (Mt 5, 39). Jsem moc rád, že prožíváme dobu církve, kdy si je papež hodnoty dialogu vědom. Jen se někdy obávám, zda jsme na tento dialog připraveni my, kteří jsme si zvykli žít si svůj křesťanský život v polotajnu tak řečeno s Pánem Bohem, který nám rozumí líp než náš pan farář, biskup nebo papež.

Papež František vytrvale obnovuje důvěru v církev, a to jak u lidí tzv. nevěřících, tak mezi katolíky samotnými. Přiznám se, že pro mne samotného je otázkou, zda se mu to u tzv. věřících podaří. Jak už víme ze svědectví evangelií, jsme my lidé náboženští v otázkách důvěry a dobré vůle často mnohem tvrdším oříškem než lidé 'světští'. Od málokoho vytrpěl Pán Ježíš tolik příkoří, neporozumění a ponížení jako od těch, kteří se tak profesionálně orientovali v náboženských otázkách. Někdy se obávám, že víme příliš mnoho a příliš mnoho jsme toho zažili. A tak máme pocit, že nás nic nepřekvapí, že už víme, jak to na tom světě a v církvi chodí. Snad je pro nás i tento krok Vatikánu v otázkách rodiny a manželství dokladem, že Duch vane, kam chce. Že i náš jednotlivý hlas v modlitbě nebo při vyplňování vatikánského dotazníku má zaznít, aby přispěl k vytvoření prostoru větší vzájemné úcty a respektu v církvi i ve světě.