Neprosím o zázrak, Pane, ale o sílu pro všední život. Nauč mě umění malých kroků. Učiň mě vynalézavým a sebejistým v pravý čas. Obdař mě vnímavostí, abych dokázal odlišit prvořadé od druhořadého.
Prosím o sílu kázně a míry, abych jen tak neproklouznul životem a své dny si rozumně rozdělil, abych neprospal záblesky světla a vrcholy a abych si našel alespoň tu a tam čas pro zážitek krásy a umění.
Utvrzuj mě v tom, že snít o minulosti nebo budoucnosti mi nepomůže. Pomoz mi co nejlépe zvládnout to, co je mi nejblíže, pomoz mi brát právě prožívanou hodinu za nejdůležitější.
Chraň mě před naivní vírou, že v životě musí jít vše hladce. Daruj mi střízlivé poznání, že těžkosti, porážky, neúspěchy i zklamání jsou přirozenou součástí života, že díky jim rosteme a dozráváme.
Připomínej mi, že city se často stavějí proti rozumu. Pošli mi v pravé chvíli někoho, kdo má odvahu říct mi pravdu s láskou. Chléb každodenní dej mi pro tělo i duši, projev Tvé lásky – přátelské echo, a alespoň tu a tam náznak, že jsem v něčem užitečný.
Vím, že hodně problémů se neřeší konáním; pomoz mi, abych dokázal čekat. Ať vždy nechám Tebe a ostatní domluvit. Vždyť to nejdůležitější si člověk neříká sám, to nejdůležitější mu bývá sděleno.
Ty víš jak moc potřebujeme přátelství. Dej, abych dorostl do této nejkrásnější, nejtěžší, nejriskantnější a nejvzácnější záležitosti života. Vnukni mi správnou chvíli a správné místo, kde můžu zanechat balíček dobra, slovami nebo bez slov.
Chraň mě před strachem, že bych mohl promarnit svůj život. Nedej mi to, co si přeju, ale to co potřebuji. Nauč mě umění malých kroků.
Antoine de Saint-Exupery
převzato z www.vojtechkodet.cz
Z homilií svatého Řehoře Velikého na Ezechiela
(Lib. 1, 11, 4-6: CCL 142, 170-172)
Synu člověka, ustanovil jsem tě strážným pro Izraelův dům. Stojí za zmínku, že Bůh toho, koho posílá kázat, nazývá strážným. Strážný totiž vždycky stojí na vyvýšeném místě, aby viděl už zdaleka, co se blíží. A každý, kdo je ustanoven strážným lidu, má být na výši svým životem, aby mohl tím, že vidí dopředu, pomáhat druhým.
Jak je mi těžké to říkat. Vždyť těmito slovy soudím sám sebe, neboť nekážu tak, jak bych měl, a pokud přece jen tak kážu, můj život tomu neodpovídá.
Nepopírám svou vinu, vidím svou tupost a nedbalost. Snad už pro toto vyznání viny dosáhnu u milosrdného soudce uznání. Když jsem byl v klášteře, dovedl jsem zdržovat svůj jazyk od všech planých řečí a téměř stále upínat svou mysl k modlitbě. Ale od té doby, co jsem vzal na sebe břemeno pastýřské služby, nemůže být duch ustavičně usebrán, protože se musí zabývat mnoha záležitostmi.
Jsem nucen projednávat záležitosti církevních obcí a hned zase klášterů; často musím posuzovat život a činy jednotlivců; hned se zase musím zabývat nějakými občanskými věcmi; hned zase naříkat nad vražedným vpádem barbarů a bát se vlků, číhajících na svěřené stádo; hned zase učinit opatření, aby nezůstali bez prostředků ti, kdo jsou vázáni řeholními pravidly; tu zase s klidnou myslí snášet nějaké lupiče, a jindy se jim naopak postavit na odpor a přitom se snažit zachovat lásku.
Když je mysl tak rozptýlená a rozpolcená a musí věnovat pozornost tolika a tak důležitým věcem, kdy se má vrátit do sebe, aby se cele soustředila ke kázání a neopouštěla službu hlásání slova? A protože mě mé postavení často přivádí do styku se světskými lidmi, povoluji někdy v kázni jazyka. Neboť jestliže nad sebou stále přísně bdím, jsem si vědom toho, že slabší přede mnou utíkají a já je nikdy nepřitáhnu k tomu, k čemu bych chtěl. Proto často trpělivě poslouchám i jejich zbytečné řeči. Protože však i já jsem slabý, stane se, jsem-li na chvíli zatažen do planého povídání, že pak sám začnu rád mluvit o tom, co jsem na začátku nechtěl ani slyšet; a tak do čeho se mi nechtělo spadnout, v tom potom ležím docela rád.
Co jsem to tedy za strážného, když nestojím na hoře, kde mám konat svou službu, ale dosud ležím v údolí slabosti? Ale stvořitel a vykupitel lidského pokolení je mocný; on může mně nehodnému dát, aby byl můj život na výši a moje kázání bylo účinné. Vždyť z lásky k němu se nešetřím, když hlásám jeho slovo.
převzato z Denní modlitby cíkrve
Přátelství je pro mě něco drahocenného, vzácného, je to Boží dar. Rozlišuji ale mezi přátelstvím a vstřícností, laskavostí. Vstřícní bychom měli být ke všem lidem, ne s každým však můžeme být přítelem.
Znakem přátelství je, že když se s někým shledáš po roce, můžeš s ním či s ní hovořit tak, jako byste se viděli včera. Přátelé nemusejí být stále pohromadě, a přesto spolu kdykoli mohou hovořit o důležitých věcech.
Od mládí jsem měl rád hory. I jako arcibiskup jsem těch svých málo volných chvil ještě využíval k túrám po horách, aspoň jeden půlden za týden. Moji nejdávnější přátelé jsou spojeni s horami. Společně jsme zdolávali náročné cesty, společně jsme překonávali nebezpečí, a na to se nezapomíná. Dělili jsme se o jídlo, i o skleničku po dobytí vrcholu. Při chůzi jsme dlouhé chvíle mlčeli, aniž to komu bylo nepříjemné. Ale také jsme hovořili o osobních otázkách s otevřeností, jaká je možná snad jen na horách. Vzpomeňme, co učedníci zažili s Ježíšem na Hoře proměnění, kde chtěli zůstat a postavit tam stany, když se otevřela nebesa. A pak člověk musí zase dolů, musí do práce a lopotit se. Ovšem s novými silami a s vědomím, že má přátele.
Přítel dopomáhá druhému k velikosti. Odhaluje jeho nadání a pomáhá mu, aby je využíval a zdokonaloval.
převzato z knihy Hovory v Jeruzalémě, Carlo Martini, KNA, 2013
Z homilií svatého Jana Zlatoústého, biskupa, na Matoušovo evangelium
(Hom. 50, 3-4: PG 58, 508-509)
Chceš prokazovat úctu Kristovu tělu? Nepřehlížej tedy, že je nahé: abys mu tady v chrámě neprokazoval úctu hedvábnými rouchy, a venku nepřehlížel, že je deptá zima a nahota. Kdo řekl: To je mé tělo a tím slovem stvrdil skutečnost, je týž, který řekl: Viděli jste mě hladovět, a nedali jste mi jíst, a také: Cokoli jste neudělali pro jednoho z těchto nejposlednějších, ani pro mne jste neudělali. Toto jistě nevyžaduje žádná roucha, nýbrž čistou duši; tamto však vyžaduje mnohou péči.
Učme se tedy být moudří a uctívejme Krista tak, jak to chce on sám. Tomu, kdo je uctíván, je přece nejmilejší taková pocta, jakou si sám přeje, nikoli taková, jakou si vymyslíme my. Tak například Petr se domníval, že bude pro Krista poctou, nedá-li si od něho umýt nohy; co chtěl, nebyla ovšem pocta, nýbrž něco opačného. Také ty prokazuj Bohu takovou poctu, jakou on sám v přikázáních stanovil, a majetku užívej ve prospěch chudých. Vždyť Bohu přece není třeba zlatých rouch, nýbrž zlatých duší.
To neříkám proto, že bych chtěl zabraňovat darování takových věcí chrámu, požaduji však, aby je provázely, ba předcházely skutky milosrdenství. Bůh zajisté přijímá i ty dary, milosrdenství však mnohem raději. Tam totiž má užitek jenom ten, kdo dary přináší, tady však i ten, kdo je přijímá. Tam může být takový čin i příležitostí se ukázat, zde však jde o milosrdenství a o lásku k bližnímu.
Co prospěje, je-li Kristův stůl plný zlatých kalichů, zatímco sám Kristus hyne hladem? Nejprve hladového nasyť a teprve pak můžeš z přebytku vyzdobit i jeho stůl. Dal bys udělat zlatý kalich, ale pohár studené vody bys nepodal? Co prospěje opatřovat zlatem zdobené pokrývky na Kristův oltář, jemu však neposkytnout ani to nejnutnější oblečení? K čemu by to bylo? Řekni ostatně: Kdybys viděl, že se někomu nedostává základního jídla, a ty by ses nesnažil zahnat jeho hlad, a jen bys obložil jeho stůl stříbrem, myslíš, že by ti byl vděčný? Nebo by ho to spíše rozhořčilo? Anebo kdybys viděl někoho oblečeného do roztrhaných hadrů a zkřehlého zimou, a místo abys mu dal oděv, bys mu stavěl zlaté sloupy a tvrdil, že to děláš na jeho počest, nemyslíš, že by se domníval, že si z něho tropíš posměch a že ho strašně urážíš?
Stejně tak uvažuj i o Kristu, když jde kolem tebe jako žebrák a cizinec, který nemá střechu nad hlavou, ale ty ho nepřijmeš jako svého hosta a místo toho dáváš vyzdobit podlahu, stěny a sloupové hlavice a zavěšuješ světla na stříbrné řetězy. A on je zatím spoutaný v žaláři, a ty se na něho nechceš ani jít podívat. Neříkám to proto, že bych zabraňoval prokazovat i takovéto pocty; jen doporučuji věnovat se navíc i něčemu dalšímu, nebo spíš především tomu. Nestalo se, aby někdo byl někdy obviněn z toho, že neprokazoval pocty, ale tomu, kdo nedbá skutků lásky, hrozí zatracení, neuhasitelný oheň a trest ve společnosti zlých duchů. Takže ne abys krášlil chrám a přitom nedbal trpícího bratra; neboť on je drahocennější příbytek Boží než chrám.
převzato z Denní modlitby cíkrve
Papež mimo jiné řekl:
„Vznáším mocnou výzvu k míru, výzvu, která vychází z mého vlastního nitra! Kolik jen utrpení, kolik jen zkázy, kolik bolesti přineslo a přináší užívání zbraní v oné mučené zemi, zvláště mezi bezbranným civilním obyvatelstvem! Pomysleme na to, kolik dětí nebude moci spatřit světlo budoucnosti! S obzvláštní rozhodností odsuzuji používání chemických zbraní. Stále mi zůstávají v mysli a v srdci hrozné záběry minulých dní! Existuje Boží soud a dějinný soud, kterému se naše skutky nebudou moci vyhnout! Užití zbraní nikdy nevede k míru. Válka vyvolává válku, násilí vyvolává násilí!
Veškerou svojí silou žádám strany konfliktu, aby naslouchaly hlasu vlastního svědomí, neuzavíraly se ve svých zájmech, nýbrž hleděly na druhého jako na bratra, nastoupily směle a rozhodně cestu setkání a vyjednávání a překonaly slepé protiklady. Se stejnou silou vybízím také mezinárodní společenství, aby bez dalšího otálení vyvinulo veškerou snahu k prosazení zjevných mírových iniciativ v onom národě na základě dialogu a vyjednávání k dobru veškeré syrské populace.“
Katolický biskup syrského Aleppa Antoine Audo, kde slouží katolíkům chaldejského ritu, komentoval hrozbu vojenské intervence v Sýrii takto:
„Kdyby došlo k vojenské intervenci, znamenalo by to podle mého mínění světovou válku. Toto riziko tady opět existuje.. Věc není tak jednoduchá. Doufejme, že papežova výzva k usnadnění dialogu mezi různými stranami konfliktu k nalezení řešení bude první krok k tomu, aby utichly zbraně a aby se lidé mohli svobodně pohybovat, cestovat, komunikovat a pracovat. Nyní je celá země ve válce. My očekáváme, aby mezinárodní síla pomohla v navázání dialogu a nikoli ve vedení války.“
převzato a upraveno z www.radiovaticana.cz
Všechny, kterým mír v Sýrii, ale potažmo v celém světě leží na srdci zvu v sobotu od 19h do kostela, kde proběhne na tento úmysl hodinová adorace.
Člověk se mnohdy chová tak, jako by měl na všechno nárok. Nárokuje si cokoli, co vychvalují reklamní akce supermarketů. Okamžitě potřebuji všechno, co vidím.
Koupím si cokoli, na co si právě vzpomenu.Hned musím uspokojit všechny své potřeby. Neumím si počkat. Neschopnost čekat mi však bere schopnost něco si užít.
V naší době se šíří nárokování, které vytěsňuje vděčnost. Nárokování však nemůže přinést člověku štěstí. Spokojený totiž dokáže být jen člověk vděčný.
Vděčnost mi otvírá oči, abych dokázal vidět vlastní hodnotu. Není totiž vždy snadné být vděčný sám za sebe. Často v nás totiž vězí až příliš hluboko sklon k sebeodmítání. Rádi bychom měli jiné tělo, jiné nadání, jiné možnosti. Začneme-li ale pošilhávat po tom, co nemáme, nedokážeme samozřejmě děkovat za to, co nám bylo darováno.
Vděčnost vyžaduje zároveň i schopnost rozloučit se s vlastními iluzemi o tom, jaký bych měl být. Teprve pak dokážu děkovat za svůj způsob myšlení, za to, co prožívám, za své tělo, které možná neodpovídá ideálu krásy, ale v němž moje duše ráda přebývá.
Vděčnost mě vede k životu v souladu se sebou samým a k hluboké radosti z toho, že jsem právě takový, jaký jsem.
Vděčnost nám otevírá oči, učí úctě, tvoří vztahy, zbavuje smutku, naplňuje úžasem a radostí. Vděčnost je cestou k vnitřnímu pokoji. Vděčnost je cestou k uzdravení lidí kolem mě. Vděčnost poskytuje lásce trvanlivost a svěžest. Vděčnost činí člověka lidštějším.
převzato a upraveno z www.vira.cz
1. Je církev jen pro věřící?
Církev neslouží jen věřícím v oblasti náboženství, ale zřizuje sociální zařízení, školy, nemocnice, hospice, pomáhá prostřednictvím charit apod. všem občanům bez rozdílu vyznání.
Církev historicky šířila vzdělanost, zakládala už ve středověku špitály, dávala možnost chudým dětem studovat, v klášterech učila nová řemesla a nové způsoby zemědělského hospodaření, mnohdy nahrazovala a doplňovala činnost státu.
2. Je církev společenstvím prelátů?
Nikoliv. Církev je společenstvím lidí, kteří uvěřili v Boha a snaží se žít podle učení Ježíše Krista. Církev je rovněž otevřena všem občanům, kteří potřebují pomoc či kteří hledají duchovní hodnoty.
V době komunismu nebyli pronásledováni pouze kněží, ale všichni angažovaní věřící.
3. Jaké bylo financování církve před přijetím zákona?
Vlastní zdroje (dary, sbírky, výnosy z vlastní hospodářské činnosti) tvořily téměř polovinu (47%) peněz, se kterými církev hospodařila. Z veřejných rozpočtů se pak financovala více jak polovina provozu církve (příspěvek státu na činnost církví, spolufinancování škol, nemocnic a sociálně prospěšných zařízení – to vše jako u jiných soukromých subjektů).
4. Jaké bude financování církve podle nové úpravy?
Stát postupně přestane církve financovat a církve se tak stanou ekonomicky nezávislé. Výnosy z navráceného majetku nahradí státní příspěvek.
Během 17 let přestane stát platit platy duchovních, rok co rok se příspěvek bude o 5% snižovat, dál bude platit stát jen vyrovnávací příspěvek do roku 2043, poté už se musí církve o sebe starat samy.
5. Doplatí občané na nový model financování církví?
Nedoplatí, dlouhodobě naopak získají. Církev bude platit daně a odvody, zaměstnávat zaměstnance apod. a celkově využívat majetek hospodárněji, než stát.
Zaměstnanci církve nebudou placeni z daní, stát v dlouhodobém horizontu ušetří na výdajích, které by jinak stále stoupaly.
6. Co nová úprava přinese obcím?
Obce budou mít uvolněn blokovaný církevní majetek, stanou se jeho vlastníky. Obce a jejich občané tak získají majetek v hodnotě několika desítek miliard.
Na dosud blokovaných pozemcích mohou obce a města nově stavět domy, komunikace apod. Otázka vlastnictví tak bude vyřešena ve prospěch obcí.
7. Jsou ohroženi soukromníci a organizace, které vlastní církevní majetek?
Nejsou, majetek jim zůstává. Právě za něj a za majetek ponechaný obcím bude stát církvím 30 let vyplácet finanční náhrady.
Vracení majetku, polí či lesů se týká jen majetku ve vlastnictví státu – tedy obhospodařovaného především Státním pozemkovým úřadem a Lesy ČR.
8. Co bude sebefinancování znamenat pro církve samotné?
Budou nezávislé na státu. Musí přijmout odpovědnost a zásady dobrého hospodáře.
Investované prostředky se občanům vrátí prostřednictvím sociálních služeb, jako je školství, zdravotnictví, péče o seniory, ochrana památek a rozvoj kulturního dědictví. Církev bude moci více dbát na charitu.
9. Kdo bude vlastnit vrácený majetek? Bude to Vatikán?
Nebude ho vlastnit ani církev, ani Vatikán (tomu v ČR patří pouze budova nunciatury), ani biskupové, ale jednotlivé církevní subjekty, jako jsou farnosti, kapituly, biskupství, kláštery atp.
Církev se u nás skládá z více než 3 000 nezávislých jednotek, které se kvůli správě majetku mohou sdružit. Většinou majetek bude spravován na území jednotlivých obcí, těmi, kdo k němu mají konkrétní vztah. Výnosy budou sloužit k rozvoji území, na kterém se farnosti nachází.
10. Není vraceného majetku moc, když věřících je málo?
Částečně odškodněni nejsou jednotliví členové církve, ale církevní subjekty. Ty dostávají po právu zpět majetek, který jim dříve patřil. Navrácený majetek a finanční náhrada za nevrácený majetek musí dostačovat k financování činnosti církve a údržbě kulturního bohatství.
Náklady na opravu jednoho kostela či historické budovy se pohybují mezi 5 až 50 miliony korun v průměru. Takovýchto budov je u nás více než 12 tisíc.
11. Není finanční náhrada příliš veliká?
Hodnota majetku, který zůstane v rukách obcí, je mnohem vyšší než finanční náhrada, která z něj bude postupně vyplácena. Náhrada 44 Kč za metr čtvereční při dnešních cenách pozemků je spíše příliš malá. Navíc se značná část pozemků, které zůstávají obcím, nachází v intravilánu.
Na ocenění původního církevního majetku spolupracovalo ministerstvo kultury s ministerstvem financí a ministerstvem zemědělství. Metodika ocenění byla kontrolována renomovanou mezinárodní poradenskou firmou Ernst & Young.
12. Co se stane se zaměstnanci lesů, které se vrátí zpět církvi?
Ti, kdo budou mít zájem, zůstanou v zaměstnání, jen zaměstnavatelem budou církevní podniky.
Církev má zájem o odborníky, stejně jako o zachování tradiční výroby a řemesel. Jejím cílem není pouze vytvářet zisk, ale dobrým hospodařením napomáhat rozvoji společnosti.
13. Zakáže církev vstup do lesa?
Nikoliv. Podle § 19 Lesního zákona (289/1995 Sb.) má každý právo vstupu do lesa bez ohledu na to, komu les patří, s výjimkou vojenských lesů, chráněných území, školek atp. S právem vstupu do lesa je zákonem přiznáno i právo sbírat v lese suchou na zemi ležící klest a lesní plody pro osobní potřebu.
14. Kam přijdou finanční náhrady
Budou vypláceny po dobu 30 let, postupně budou nahrazovat dosavadní státní příspěvek. Církvím se tak usnadní přechod k finanční nezávislosti.
Náhrady se zčásti budou investovat do obnovy vrácených lesů, polí a kulturních památek. Proto církev nemá a nikdy mít nebude na kontech miliardy.
15. Mohou církevní představitelé tento majetek rozkrást?
Kontrolní mechanismy mají jak větší celky – jednotlivé diecéze, tak přímí vlastníci, tj. farnosti apod. Farníci se budou na správě majetku farností podílet v rámci diecézních ekonomických rad a analytické skupiny České biskupské konference.
Důsledná veřejná kontrola zajistí transparentnost hospodaření. Církev neplánuje majetek rozprodávat. Upřednostňuje jeho dlouhodobou správu.
16. Co bude tedy s oněmi 134 miliardami?
Církev je začne dostávat po roce 2014 a to tak, že dostane navrácen majetek v hodnotě zhruba 75 miliard a 59 miliardy dostane postupně během 30 let jako náhradu za majetek, který se vracet nebude, protože zůstane obcím a soukromníkům.
Z tohoto majetku bude třeba každý rok mít výnos cca dvě miliardy, aby byly zajištěny platy duchovních, zaměstnanců a chod celého církevního aparátu. Počítáme, že to budou 2 % z celkového majetku církve. Musíme ale vytvářet i prostředky pro další investice do obnovy lesů, oprav nemovitostí a památek.
17. Opravdu se katolická církev stane jedním z nejbohatších vlastníků v zemi?
Nikoliv, z celkového objemu restitucí vyplacených lidem i organizacím od roku 1989 (tedy z 2,5 bilionu korun) tvoří církevní vyrovnání 134 miliard, což je 5%.
Také celková plocha lesů a polností, které církev nakonec bude vlastnit, jsou 4% z celkové výměry v naší vlasti. Církev tedy nevytvoří žádné impérium.
převzato z www.apha.cz
Během svého dlouhého pobytu ve státní nemocnici jsem jeden čas ležel na pokoji s vysoce postaveným stranickým funkcionářem. Dobře jsme si rozuměli. A najednou, toho večera už bylo pozdě, se mě zcela otevřeně zeptal: „Řekni mi, ty jsi přece vlastně zcela normální člověk, takže nechápu, že ještě můžeš věřit v Boha. To je záležitost včerejška, tu jsme přece překonali.“ Přemýšlel jsem, jak mu vybudovat most k Bohu a potichu jsem se modlil „Přijď, Duchu svatý“. Pak jsem mu odpověděl: „Chci ti položit otázky, které znějí možná zvláštně, ale nejsou tak hloupé.
Chtěl bys být špatný? Tak špatný, že by všichni ostatní o tobě říkali, že nestojíš za nic?“ „Ne, samozřejmě že ne,“ odpověděl. Zeptal jsem se dále: „Ty ale jako materialista říkáš, že všechno má nějakou příčinu. Pak mi tedy řekni, proč nechceš být špatný? To přece musí mít nějaký důvod?“ Připustil, že ho nezná. A já pokračoval: „Ale já ho znám: My nejsme originály, my jsme obrazy zhotovené podle originálu. Naším prototypem je dobro, nejvyšší dobro, a tím je Bůh; proto nemůže obraz chtít být nedobrý. Jako obrazy Boží neumíme chtít být zlí, a to dokonce ani když takoví někdy jsme, například když lžeme. Vždyť víš, že když jsou lidé přistiženi při lži často se začínají potit a červenat. To jsou sice z vnějším pohledu fyziologické procesy, ale do chodu jsou uváděny proto, že se v nás pak vzpírá to, že jsme stvořeni k obrazu Božímu a tento Boží obraz v nás jsme poskvrnili a urazili.
Chtěl bys, aby tě nikdo nemiloval? Myslíš si, že by člověk mohl vyslovit: Nechci nikoho, kdo mě miluje?“ To onoho muže úplně vyděsilo a zvolal: „To by přece bylo peklo.“
Odkud pak asi zná ateista bez náboženského vzdělání teologickou definici toho, co je to peklo? Odkud to ví?…
převzato z knihy Dívat se srdcem , KNA, 2002
ZŘÍKÁM SE BOHA TRESTAJÍCÍHO SOUDCE, NEVYPOČITATELNÉHO DESPOTY, SVÉVOLNÉHO BOHA POHRÁVAJÍCÍHO SI S MÝM ŽIVOTEM.
Zříkám se boha, kterého se mám bát a současně ho milovat.
Toho, který mne strachem před ním připravil o jistotu, že se kdy budu cítit v pořádku a normálně, bez strachu a obav, bez nenávisti k sobě.
Toho, který mi nedovolí žít bez tlaku na mou vlastní pokoru a vděčnosti za „prozatímní“ odklad mého zavržení a odsouzení.
Ježíši, nechci se neustále bát, že budu potrestaná za každý můj poklesek. Zříkám se tohoto trestajícího boha i mé snahy „usmířit“ si ho tím, že ho předejdu sebetrestáním dřív, než se mne on sám rozhodne potrestat.
Ježíši, prosím, uzdrav vše, co souvisí se zraněním, které mi způsobil můj otec či matka a ze kterého vychází i tento můj strach a představa Boha - soudce.
Prosím, Bože, dej se mi poznat jako milosrdný a milující Bůh, který spěcháš vstříc marnotratnému synu a s láskou ho přijímáš, aniž bys mu dělal nějaké výčitky; jako ten, který doutnající knot neuhasíš a nalomenou třtinu nedolomíš; a také jako ten, který mne nikdy neopustí, i když mne opustila matka i otec. Toužím, abys pro mne byl Bohem Otcem - skutečně milujícím, laskavým, milosrdným a láskyplným.
ZŘÍKÁM SE BOHA SMRTI, který vládne mému životu. Ježíši, prosím, abys uzdravil vše, co v mém životě souvisí se smrtí a všemi jejími odstíny. Prosím, abys uzavřel a zapečetil všechny cesty, místa, okamžiky, emoce, prožitky, zkušenosti a vzpomínky související se slovy, které ve mně způsobily smrt: smrt; obětovaná; nechtěná; odmítnutá; prokletá; daná všanc; neočekávaná; odložená; prodaná; umlčená; překážka; zlomená; to, co kazí vzhled, postavu a postavení; ta, co může za vše špatné, co se v rodině stalo; odpad; oběť; prázdná; bezcenná; mrtvá; potracená; ztracená; neviditelná; chodící mrtvola ve stínu smrti; zasvěcená smrti, satanu, peklu; odmítaná; trestaná; mučená; bezcenný kus ničeho; zapomenutá; zneužitá; obětní beránek; pokusný králík; hračka pro potěchu a ukojení sexuální zvrácenosti; zdroj příjmů; rohožka; mrtvola; přehlížená; zaživa pohřbená sama v sobě.
Ježíši, chci žít bez tohoto stínu smrti, který je stále přítomen v mém životě. Zříkám se smrti a všeho, co s ní souvisí, a chci žít nový život, který mi dal Bůh. Bůh – který řekl, že budu žít, který si mne vybral, který na mne s láskou myslel už v mateřském lůně, který mne neopustil, i když mne matka i otec opustili.
Ježíši, prosím, buď mým životem a dej mi k němu sílu.
ZŘÍKÁM SE BOHA ÚČETNÍHO A BOHA ZÁKONA. Toho boha, který je tak bezcitný, registruje a pamatuje si každou mou chybu, každé provinění, slabost a těší se, až mi to všechno naúčtuje při velkém zúčtování. Zříkám se této falešné představy a také všech postojů, myšlenek, rozhodnutí, kdy nesmím být slabá a nesmím se provinit bez toho, že bych byla ihned potrestaná odnětím lásky, ponížením, nenávistí, utrpením, nejistotou, samotou, strachem, úzkostí.
Prosím, Ježíši, uzdrav tuto bytostně prožívanou vinu a strach, že nedělám dost a taky všechno to, co chceš, abych dělala. Uzdrav, prosím moji smrtelnou úzkost, která s tím souvisí a z toho všeho pramení, a mně neustále pronásleduje. Odpusť mi, prosím, a pomoz mi, abych uměla odpouštět i já sama sobě.
ZŘÍKÁM SE PŘETĚŽUJÍCÍHO BOHA VÝKONU, pro kterého něco znamenám jen tehdy, když něco dokážu, a bez toho si mne ani nevšimne. Boha, který se soustředí jen na můj výkon, přesně odmodlené modlitby, správně protrpěné utrpení, obětované bolesti. Zříkám se toho boha, který se nikdy mými výkony nenasytí, který chce stále víc a víc a pro kterého jsem jen věc, onuce, nic, bezcenná, zmetek, odpad, hadr, nálepka ke chlubení, odkopnutá, využitá, zničená. Zříkám se tohoto boha výkonu, který mne naučil a donutil: Miluj svého bližního nade všechno, ale hlavně nemiluj sebe. Miluj svého bližního nade všechno, ale hlavně znič, umlč a nenáviď sebe. Miluj svého bližního nade všechno, a hlavně vydej ze sebe vše až do krajnosti. Miluj svého bližního nade všechno, a hlavně se přizpůsob všem kolem a naplň jejich potřeby, ale opovaž se myslet na svoje potřeby. Miluj svého bližního nade všechno, ale hlavně zapomeň, že něco cítíš. Miluj svého bližního nade všechno, a hlavně nezapomeň, že jsi zodpovědná za životy a pocity všech, které máš v životě!
Ježíši, ujmi se mne a nauč mne žít můj život tak, jak jsi to zamýšlel – bez strachu, pocitů viny, prázdnoty, výkonů a vydávání se do krajnosti a smrti.
Bože, nechci se Tě bát ani utíkat. Chci Tě poznávat, věřit Ti, být Ti blízko. Chci chtít s Tebou mluvit a žít. Očisti mne od všech mých falešných představ o Tobě, které plynou ze zkušeností mého života, uzdrav mne a zavři všemu tomu zlu cestu, prosím. Amen.
převzato z www.vojtechkodet.cz
Velká část našeho utrpení pochází z toho, že klademe odpor. Je zcela ohromující, jaká změna může nastat u nemocného člověk, který se smířil se skutečností, že zemře. Tak je tomu také v kontemplativní modlitbě. Bojujeme-li proti vyprahlosti, je modlitba nesmírně únavná. Modlitba by zdravého člověka neměla unavovat. Modlitba je naopak odpočinek, mír, osvěžení. Tak jako tělo po spánku je i duch po modlitbě odpočinutý, občerstvený, zotavený...
Proto může vytrvalé cvičení v kontemplativní modlitbě uklidnit i jinak velmi nervózní lidi, jen když nezapomenou, že jedinou námahu, kterou mají vynakládat, je úsilí zůstat klidný, setrvat v míru. Toto je však námaha v negativním slova smyslu: má nás přivést k tomu, abychom přestali myslet a pracovat. Účelem je nikoli své síly napínat, nýbrž je vypínat.
Z takové modlitby nás tudíž nikdy nemusí bolet hlava. Dělat povyk dovedeme, avšak ticho – to »dělat« nedokážeme, pouze je můžeme vytvářet tím, že povyk potlačíme anebo mu aspoň nedopřáváme sluchu.
Nepochybně se pokaždé nepodaří dosáhnout hlubokého vnitřního klidu. Modlitba je závislá na tolika faktorech: na počasí, trávení, spánku, druhu práce, věrnosti svým úkolům, a pak ovšem na milosti Boží, která má svůj podíl na všech těchto faktorech. Může se stát, že modlitba nepozůstává z ničeho jiného než z ustavičného střídání mezi rozptýleností a z po-
kusů se z rozptýlenosti vymanit. Co v tomto případě dělat? Nic jiného, než trpělivě, znovu a znovu se navracet k Bohu, padesátkrát či stokrát během chvíle modlitby.
Co může být lepší než pokaždé si zvolit Boha před vším ostatním? Při takové modlitbě třeba nedocílíme hluboké usebrání a koncem modlitby možná cítíme sami se sebou krajní nespokojenost, ale co na tom! Modlíme se kvůli sobě samým či kvůli Bohu? Naším přáním nemá být modlit se podle předem stanoveného vzoru, nýbrž modlit se máme tak, jak v pří-
tomném okamžiku dovedeme.
Stížnost, kterou často slýcháme: »Já už se nedovedu modlit« nemá žádný skutečný podklad. Proč něco takového říkáme? Protože bychom se chtěli modlit určitým způsobem, avšak takovým, jaký po nás právě teď Bůh nevyžaduje. Chtěli bychom vzlétnout do větší výšky, než kam nás křídla donesou. Modlitba, o níž sníme, se v přítomném okamžiku vznáší pro nás příliš vysoko. Uznat svou neschopnost se modlit a smířit se s tím, je v dané chvíli nejlepším způsobem, jak se modlit. Musíme se spokojit s tím, že se necítíme spokojeni. Kdo se toto naučil, naučil se správně se modlit a také se umí modlit vždycky.
převzato z www.karmel.cz