Přišel první mráz a oznamuje nám, že se blíží zima a s ní i předvánoční čas. Ale ani naše nákupní centra nezahálí. Výlohy již obsahují malé vánoční stromečky, mezi kterými je možné najít různé typy Mikulášů, Santa Clausů a upoutávek na dárky od Ježíška. Mnoha nakupujícím je jedno, kde se vzaly a co znamenají. Snad pouze příznivce starých časů může zamrzet, že tam není vidět Děda Mráz. Ale kdo ví, jestli se bohužel i toto v brzké době nezmění.
Do toho se line melodie vánočních koled a hlas, který každých pět minut upozorňuje na výhodné slevy v různých prodejních odděleních. Avšak nejzajímavější je pozorovat lidi, kteří do těchto Globusů, Hypernov, Kauflandů a Baumaxů přicházejí. Člověk má pocit, jakoby se osmou hodinou ranní odstartoval dostihový závod. Lidé nedočkavě berou nákupní vozíky a s dychtivým pohledem začínají vybírat vánoční dárky. Někteří mají dlouhý seznam, který postupně odškrtávají, druzí zase čekají na příležitost okamžiku, kdy je políbí múza a oni zjistí, že toto je to pravé pod vánoční stromeček. Prostě každý ze sebe „vymáčkne“ to nejlepší, co je v něm.
Když se člověk přesune za pokladní zónu, vidí šťastný úsměv těch, kteří doběhli k posunovacím pásům pokladen a sbírají všechny ty nakoupené věci do šustících igelitových tašek, a pak již klidnou chůzí a tichým hvízdáním opouštějí prosklenou budovu skrze stále se točící dveře. A když člověk za nimi vyjde ven, má najednou pocit, že ví, co je to ta pravá předvánoční atmosféra.
Přišel první mráz a oznamuje nám, že se blíží zima a s ní i předvánoční čas. Ale prostor kostela zůstává stejný, jenom chrámové zdi neudržely poslední zbytky teplých dní a vydechují již chladný vzduch. Člověk, který na toto místo přichází mimo čas bohoslužby, se může setkat s všudypřítomným tichem. Ticho prý léčí, ticho umožňuje zastavit se, popřemýšlet, ticho umožňuje klást důležité otázky života. Ticho umožňuje setkání.
Když člověk sedí v té kostelní lavici, má pocit, že se čas zastavil a on musí čekat, než se znovu rozběhne. Čekání - toto slovo nemáme příliš v oblibě. Čekání na vyřízení formulářů, čekání v nemocnicích, čekání ve frontách, čekání na autobus, čekání na obchodního partnera, … A přesto, jak bylo důležité pro naši záchranu. Umět čekat znamená nechat v sobě zrát svá rozhodnutí, umět čekat znamená nechat v sobě růst toho, na kterého čekaly zástupy před námi, umět čekat znamená důvěřovat, že se mi stane něco, co přesahuje moji představivost. Tedy toto čekání vybízí k bdělosti, k ostražitosti, jestli do mého života nepřišlo ono „Už“, jímž se čas najednou rozběhl k tomu, abych udělal konkrétní to či ono.
A tak nebuďme jako učitelé Zákona, kteří dovedli s jistotou říci, kde se Mesiáš narodí, a přesto zůstali klidně sedět v Jeruzalémě. Buďme jako mudrci z Východu, kteří měli k dispozici pouze fámu, ale tam jim stačila k tomu, aby nastoupili tak dlouhou cestu.
Nastává opravdu předvánoční atmosféra, nastává čas adventní. A byla by velká škoda, kdybychom si za měsíc připomínali narození Krista a On by se nenarodil u nás doma, u nás, v našich srdcích.
"Národ, který zapomíná na svou historii, je odsouzen k tomu, aby se opakovala" Tak nějak zněl nápis v Osvětimském táboře, který jsem tam při své návštěvě před řadou let četl, a který mi zůstal v paměti v té základní podobě dodnes. A vzpomněl jsem si na něj zrovna včera, když jsem navštívil výstavu „Diktatura versus naděje“ o pronásledování římskokatolické církve v Československu v letech 1948 - 1989. Sám si toho ze svého mládí tolik nepamatuji, tak jsem si řekl, že svou vlasteneckou paměť trochu oživím. S bratřími jsme totiž také letos navštívili tzv. Jáchymovské peklo. Na malém kousku země u Jáchymova zde totiž existovalo postupně 16 táborů, kde v nuzných podmínkách bylo nuceno žít a pracovat v uranových dolech řada lidí nepohodlných pro komunistický režim. Tábory prošla také řada mých spolubratří kněží a celkem Jáchymovským peklem prošlo asi 60 tisíc lidí, díky kterým odcházel týdně do SSSR jeden nebo někdy i dva vlaky uranu.
Ale zpět k výstavě. Člověk si musí vyhradit aspoň hodinku času, aby zběžně prolétl těch asi 15 výstavních panelů s textem a fotografiemi. Na sledování videoprojekce pamětníků to chce zhruba další půlhodinku. Největší dojem na mne asi udělala mapka Československa, na které jsou zaznačeny červeně věznice, zeleně pracovní tábory, a zelenými trojúhelníčky tábory nucených prací. Vše zřízeno pro "nepřátele režimu" komunismu. Výstava (umístěná v Mladotově domě) 28.listopadu končí, proto alespoň o tuto mapku si dovoluji se s vámi podělit a přikládám ji k svému článku (i když kvalita mé mobilní fotografie je značně nízká). Myslím, že je dobré mít ji před očima právě v době, kdy většina politiků u nás diskutuje o tom, zda lustrační zákon je nebo není překonaný. Tedy zda o naší společné budoucnosti mohou či nemohou rozhodovat i lidé, kteří o ní už jednou nějakým způsobem neslavně rozhodovali a s minulým režimem spolupracovali.
Už se vás někdy nějaký biskup zeptal, jak se cítíte v církvi? Přesně takovou otázku dnes dostávají všichni rozvedení a nově sezdaní v rámci vatikánského dotazníku o rodinném a partnerském životě křesťanů. Když asi před měsícem obeslal Vatikán tímto dotazníkem všechny biskupské konference, vyvolal tento krok údiv. A můžeme se ptát proč. Dotazování biskupských konferencí přece probíhá při přípravě každé synody. Tato snaha souvisí s obnovou institutu synody, která měla po 2. vatikánském koncilu za cíl dát proklamované kolegialitě biskupů celé církve nějakou konkrétní prodobu. Vždyť je to právě katolická církev, která ve své sociální nauce hlásá tzv. princip subsidiarity: pomoz si sám. Na druhé se spolehni až tehdy, kdy na to sám nestačíš. Církev, stát ani obec nemá stát v cestě vlastní iniciativě, svépomoci a vlastní odpovědnosti. Ale víme všichni, jak je snadné tento princip hlásat, jak je však těžké jej ve svém životě opravdu uplatnit. Jaké silné je pokušení centralizace ve státní politice nebo při pracech v domácnosti. Není snazší uklidit sám, než čekat na druhé, doprovázet snažení druhých a riskovat nejistý výsledek. A nejinak tomu není ani v církvi. Princip subsidiarity v oblasti nauky totiž předpokládá, že mě zajímá, co si myslí druzí, co si myslí ti 'tam daleko', ti 'tam dole', ti 'tam na okraji'. A v oblastech mravnosti se nejlíp pozná, co si člověk myslí, podle toho, co dělá a skutečně žije. Jde tedy o to naučit se naslouchat. Neznamená to však, že musím se vším, co si myslí druzí, také souhlasit.
Letošní dotazování z Říma je však přecejen mimořádné. Synod o rodině chce být připravován skutečně celou církví! Tentokrát se hranice dialogu Říma s celým světem nezastavily na biskupstvích. Je to riskantní krok? Dost možná - kdo z nás ví, co z dotazníků vyjde? Kdo tam co napíše? A kdo to přetlumočí dál a jak moc pravdivě a otevřeně? Jsme odkázáni jeden na druhého a jeden na druhém jsme závislí. Ale právě tak to v životě je. Pokud chceme vzít tuto výzvu vážně, můžeme udělat dvojí.
Prvním krokem je dotazník vyplnit. Není nikterak krátký. Lze jej však vyplnit online na stránkách Centra pro rodinu při pražském arcibiskupství. Míra otevřenosti je na nás. Jen pozor, že se termín uzávěrky rychle blíží: do 6.prosince 2013!
Druhým krokem je pak naše modlitba. Modlitba má velikou moc. Předkládejme Bohu jeden druhého, všechny, kteří dotazník budou tlumočit a vyhodnocovat. Modleme se za jejich otevřenost a statečnost respektovat jiný názor. Modleme se také za celou synodu, její přípravu i průběh, za její závěry. Modleme se za rodiny, partnerské vztahy, za děti i staré lidi. Modleme se za vlastní srdce!
Mnozí z nás by neustále chtěli svět přetvářet ke svému obrazu. Vadí jim hříšníci, překážejí nevěrci a liberálové, ale v první řadě to, že se věci nedějí, jak by si to oni představovali.
Nejlépe by udělali, kdyby se přestali trápit nad tím, zda je svět takový nebo makový. Svět je. A nezměním ho ani já, ani vy. Ostatně, určitou tvůrčí nezávislost světu udělil právě Bůh tím, že člověka stvořil se svobodnou vůlí. A jistě počítal i s tím, že to nebude vždy to pravé ořechové.
Mnozí věřící lidé jsou zvyklí omílat pořád dokola: Bůh tě miluje takového, jaký jsi. Ale tíž lidé mnohdy do úmoru zkoušejí, jak všechny změnit k obrazu svému.
Lidé zatvrzelí v srdci se tak vyčerpávají, unavují a nacházejí jen zklamání. Chtějí měnit to, co se změnit nedá, namísto toho, aby svět akceptovali takový, jaký je, a ponechali věcem kolem sebe více svobody.
Nechme okolnosti dozrát, ať mají čas, ať se vyjádří. Bůh nikam nespěchá a na nic netlačí. Bůh sesílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé. Mnozí z nás by chtěli, aby tomu tak nebylo.
Fridrich Öttinger to vyjádřil ve známé modlitbě: „Bože, dej mi sílu, abych změnil věci, které změnit mohu, dej mi trpělivost, abych snášel věci, které změnit nemohu, a dej mi moudrost, abych obojí od sebe odlišil.“
převzato z knihy Juraj Jordán Dovala: Pozvání do ticha, KNA 2013
Zhruba před týdnem přinesla média zprávu o tom, že Řád německých rytířů požádal v rámci církevních restitucí o navrácení rozsáhlého nemovitého majetku. Nevyznáme se v tom, zda řád má na požadovaný majetek nárok. Jeho reprezentanti tvrdí, že má. Ministerstvo kultury nárok odmítá, stejně jako církevní historik Jaroslav Šebek. Nechme však pro teď tuto otázku stranou. Pro naši úvahu připusťme klidně variantu, že nárok rytířů je oprávněný. I v takovém případě totiž tento krok budí pozornost.
V první řadě žasneme nad dobou, ve které řád s nárokem vystoupil. Pokud jsou mediální informace pravdivé, je načasování tohoto kroku přinejmenším nešťastné. Možná si stejně jako já kladete otázku, ve které společnosti Řád německých rytířů žije. Pokud se jedná o obyvatele stejného státu, uvažujete, jestli vůbec sledují dění kolem sebe a vědí, že zrovna v těchto dnech se jednání o sestavení budoucí vlády točí i kolem otázky restitucí a jejich výše. Lze očekávat, že po tomto požadavku řádu bude hledání dohody ještě náročnější! Církevní řád tak - asi nechtě - poskytl poněkud nešťastně argumenty těm, kteří oprávněné nároky církví popírají.
Ale ještě v jednom ohledu je celá kauza pozoruhodná. Nemám pochybnost o tom, že nároky církví a náboženských společností na vrácení majetku, jsou oprávněné. Každému, kdo problematiku a diskuse kolem restitucí alespoň trochu sledoval, je zřejmé, že bývalým parlamentem přiznaná výše restitucí odškodní církve jen částečně, k plnému napravení křivdy stejně nedojde. Přesto mi jeden aspekt vrtá hlavou. Totiž nakolik můžeme jako lidé, kteří se ve svém životě setkali s Bohem, zůstat u pouhé spravedlnosti. Zda v celém příběhu českých církevních restitucí (podobně jako dříve v otázkách kolem tzv. sporu o katedrálu sv. Víta) nejsou ještě jiné tóny, které by nebylo dobré přeslechnout. Škoda, kterou církve nesou díky nespravedlivě zabavenému majetku, má přeci nejen ekonomickou povahu. Díky totalitnímu režimu a desetiletím demagogické proticírkevní propagandy silně utrpěla pověst církve, a spolu s ní i její důvěryhodnost. A důvěryhodnost církve úzce souvisí s důvěryhodností Evangelia, které jako církev neseme. Celá debata, kterou jednání o restitucích vyvolala a která v předvolebním boji znovu nabrala na síle (i díky populistickým, neodpovědným vystoupením některých politiků), přeci jasně ukazuje, že česká společnost ve své většině majetkové nároky církví nepovažuje za spravedlivé. Projevuje tím, že jim nerozumí dobře. Podle mého soudu dochází k velmi nešťasnému spojování křesťanského společenství s touhou po majetku a bohatství. Křesťané se leckde setkávají s nevraživostí a pohrdáním. Jistě lze poprávu namítnout, že naše lidská pověst není zrovna to, co by mělo rozhodovat. Časem se situace uklidní a lidé třeba poznají, že církve budou vrácený majetek spravovat dobře a pro dobro všech. Ano, to je i má naděje. Jen si nejsem jistý, jestli není jeden lidský život na toto prohlédnutí příliš krátký. Jak z toho vyjde generace oloupená o mnohé už lety komunistické diktatury? Neexistuje jiná cesta, kterou by církev měla jít? Není v tomto ohledu mnohem vhodnější na ukradené statky rezignovat? Dost možná je můj postoj politicky i ekonomicky naprosto naivní a prozrazuje pouze povrchní znalost problematiky. Přesto si tuto otázku kladu znovu a znovu. Nemáme odpovědnost především za svědectví o Bohu? Není právě ono naším nejcennějším pokladem, bez kterého církev úplně ztratí svou tvář?
V případě korintské církve vyslovil apoštol Pavel odvážnou otázku, která mi vždy znovu vytane na mysli jako memento: "Proč raději netrpíte křivdu? Proč raději nenesete škodu?" (1K 6,7). Jistě: v případě korintské církevní obce šlo o spor mezi křesťany, který řešil soud! Tehdy se v žádném případě nejednalo o spor mezi církví a státem - něco takového v případě starověkého Říma ani nebylo možné. Jak jen daleko sahají mé znalosti antických dějin, neuvědomuji si, že by církevní obce po pronásledování dostaly zabavený majetek zpátky, nebo se ho dokonce domáhaly pomocí právních nástrojů. Realita římské říše je jistě příliš odlišná od té naší. Pavlova otázka je však provokativní. Co může být důvodem k tomu, aby člověk rezignoval na spravedlivý požadavek, na spravedlivou nápravu křivdy? Nejsme ochotni nechat druhému, co nám sebral tehdy, když najdeme něco lepšího? Kdo se bude shánět po zabavené chatrči, když ho král pozval, aby bydlel v jeho vlastním paláci? Kdo bude bojovat za svou čest a odmítne nastavit druhou tvář, když ví, že jeho skutečná čest je Boží! Kde je naše srdce? Protože tam se ubírají naše myšlenky a posléze i naše kroky. O jakou spravedlnost tu jde, o čí čest? Je zpráva, kterou nevědomky přinášíme druhým svým jednáním, opravdu dobrá?
Všechny bez rozdílu, kromě dětí, pro které jsou během týdne určeny jiné programy, zveme, aby se mimo uklízení, pečení a shánění dárků pokusili v souladu s dobou adventní připravit na slavení vánočních svátků i v rovině duchovní.
Setkání začnou modlitbou, která bude doprovázena duchovními písněmi, abychom se ztišili a dostali do Ježíšovy přítomnosti. Poté bude následovat katecheze, každý týden na jiné téma. Po ní bude možné pokračovat v menších skupinkách, ve kterých se bude o obsahu přednášky podrobněji povídat. Program bude zakončen společnou modlitbou s možným neformálním setkáním. Délka by neměla přesáhnout dvě hodiny.
Přestože tato setkání jsou důležitá, neméně závažné je vlastní nasazení během ostatních dní. K tomu budeme nabízet Boží slovo na každý den, které si bude možné, stejně jako přednášky, stahovat z našich farních stránek.
Setkání budou probíhat každý týden v neděli od 17h ve farním centru Malejov po celou dobu adventní.
Už několik týdnů mě provází otázka, kterou jsem dostal od své přítelkyně Petry v den voleb: "Smí křesťan volit stranu, která má ve svém volebním programu cíle, které neodpovídají oficiálnímu stanovisku katolické církve?" Možná máte pohjasno: "No jistěže smí." Nebo: "Ani nápad!" Někdo by možná odpověděl sofistikovaněji: "No záleží na tom, co to je." Buďme proto konkrétnější, aby se nám vyjevilo Petřino dilema v plné nahotě.
Petra totiž váhala - snad ze záliby ve flóře - mezi KDU-ČSL a Zelenými. Jako uvědomělá katolička zpravidla volila 'lidovce'. Avšak svěží rozlet Zelených jí nebyl nesympatický. I jejich postoje k mnohým otázkám jí nebyly cizí - zejména co se týče podpory rodin (rodičovský příspěvek apod.) a snahy odstranit jakékoliv projevy xenofobie a diskriminace menšin. Mezi články programu Zelených se však nachází také cíl zrovnoprávnit stejnopohlavní páry a rozšířit institut manželství i na ně. Je zbytečné podotýkat, že tato snaha je ve výslovném rozporu s učením římsko-katolické církve. Možná právě proto se Petra do poslední chvíle klonila k tomu, že i tentokrát zvolí slunečnicové KDU-ČSL. Jenže to by její předseda nesměl vyslovit a poté ještě v televizní debatě obhajovat myšlenku, která je minimálně za hranicí taktu, není-li přímo nedomyšlená. Pan dr. Bělobrádek totiž vystoupil už dříve s názorem, že 'bezdětné páry jsou černí pasažéři', kteří chtějí těžit z mezigenerační solidarity, aniž k ní 'přispěly' výchovou vlastních dětí (6.9.2013 Mladá fronta DNES). A Petra patří k těm mnoha, kdo dnes mají potíže s početím vlastních dětí. A tak tato myšlenka pana předsedy Bělobrádka ukončila její váhání.
"Jednala zkratkovitě", řekneme možná. Možná máme pravdu, uvážíme-li, jak je mezigenerační solidarita komplexní a složité téma. Bělobrádkova úvaha v sobě má zrnko pravdy: pokud generace dnešních rodičů nebude zakládat rodiny, ale na místo toho si bude zvyšovat kvalifikaci, starat se o svou zábavu a bohatství, těžko se můžeme divit vychýlení demografické křivky, která varuje, že za několik desítek let těžko bude na vyplácení důchodů, když bude scházet dostatečně velká skupina daňových poplatníků v produktivním věku. Jako by pan předseda KDU-ČSL uvažoval skutečně státnicky - s ohledem na dobro budoucí generace, jejíž je on sám součástí! Jenže ouha: zdaleka ne všechny bezdětné páry se pro tento stav rozhodly! Jejich situace není produktem jejich zhýralosti a neodpovědnosti, ale zdravotních potíží. Heterologní umělé oplodnění navíc pro uvědomělé katolíky nepřipadá v úvahu. A adopce to u nás také nemá zrovna snadné. Navíc si na ni řada párů netroufá.
Ale nebudeme řešit situaci Petry! Popisovaná situace mi umožnila nahlédnout do rozhodování člověka při volbách. Asi namítnete, že Petra nejednala zrovna v zájmu obecného dobra, když se rozhodl dát svůj hlas programu, který chce zrovnoprávnit heterosexuální manželství s homosexuálním partnerstvím. Na to jsme jako katolíci velmi citliví! Zvláštní mi jen připadá, že nejsme stejně citliví vůči lidem, jejichž životní sny a představy vzaly nebo berou za své. Jak blízko máme k představě toho, co je podle nás dobré, a vůbec nám nedochází, že touto představou odsuzujeme a dehonestujeme své bližní. O Petřině volbě rozhodlo možná nakonec rozčarování, že u 'křesťanské' strany nenalezla očekávaný křesťanský postoj přijetí, nýbrž se setkala s odmítnutím. Druhá, 'ne-křesťanská' strana vyšla z tohoto srovnání lépe, a dostala Petřin hlas!
Jsem přesvědčený o tom, že tento aspekt panu předsedovi Bělobrádkovi prostě nedošel.Dochází však nám? Nedopouštíme se podobných necitlivostí tam, kde by naše okolí čekalo citlivost a pochopení, milosrdné přijetí? A právem, pokud se hlásíme k Ježíši jako ke svému Pánu a Mistru. Jistě mějme na paměti problematiku celku, ale nezapomínejme na to, že o důvěryhodnosti našeho svědectví se nejedná tváří v tvář masám, nýbrž právě v ohledu vůči jednotlivým lidem s jejich konkrétním životním údělem. A že to platí i pro ty vysoce postavené a sledované jasně dokazuje i papež František, který si je této křehkosti evangelia jasně vědom, a dává velký pozor, aby nezlehčil bolest člověka! Pokušení náboženského narcismu je možná bližší, než si uvědomujeme.
Před týdnem rozeslal Vatikán všem biskupským konferencím světa přípravný dokument pro mimořádný biskupský synod věnovaný pastoračním výzvám rodiny v kontextu evangelizace plánovaný na říjen příštího roku. Tento krok vzbudil velký zájem světové veřejnosti, protože se jedná o nebývale otevřený krok ze strany Říma, a to hned v otázkách, o kterých se - podle mého názoru - v katolické církvi otevřeně mluví jen pološeptem a s obavou. Součástí dokumentu je také dotazník, který se má zodpovězený poslat do Říma do konce ledna. Biskupské konference Velké Británie a USA uveřejnily už dotazník na svých webových stránkách, aby lidé mohli na otázky odpovídat. A otázky jsou nezvykle otevřené. Nachází se mezi nimi například dotaz na nejproblematičtější body nauky katolické církve o tzv. antikoncepci, na to, jak svou situaci vyloučení od svátostí nesou rozvedení a znovu sezdaní, na pastorační péči o homosexuální páry či na mezigenerační vztahy. Snad se podobné otevřenosti dočkáme i ze strany naší České biskupské konference.
Tento krok Vatikánu je velkým příslibem, že se o těchto a jiných bolavých otázkách současných podob lidského soužití bude otevřeně hovořit 'sine ira et studio' a bude se vážně hledat co nejlepší řešení té které životní situace. A že se tak naplní slova otců 2. vatikánského koncillu o tom, že "věrnost svědomí spojuje křesťany s ostatními lidmi při hledání pravdy a při pravdivém řešení mnoha mravních problémů, které vyvstávají v životě jednotlivců a ve společenském soužití" (Gaudium et spes, čl. 16). Pro jakékoliv lidské soužití, a tedy i pro soužití v rámci církve, je velmi důležitá otevřenost. A ta je možná pouze tehdy, když je člověk věrný sám sobě, svému přesvědčení a svým hodnotám, takže je pro své okolí čitelný. Ostatní je otázkou vůle k dialogu. Dialog je slovo, které bylo mnohokrát skloňováno při jednání 2. vatikánského koncilu. Možná až tak často, že působí otřele a frázovitě. Zvláště, když pak třeba v té které církevní praxi žádný pořádný dialog nepřichází. Ale jako Ježíšovi učedníci jsme přece vyučeni, abychom nastavili druhou tvář tam, kde nás někdo do té jedné uhodí (Mt 5, 39). Jsem moc rád, že prožíváme dobu církve, kdy si je papež hodnoty dialogu vědom. Jen se někdy obávám, zda jsme na tento dialog připraveni my, kteří jsme si zvykli žít si svůj křesťanský život v polotajnu tak řečeno s Pánem Bohem, který nám rozumí líp než náš pan farář, biskup nebo papež.
Papež František vytrvale obnovuje důvěru v církev, a to jak u lidí tzv. nevěřících, tak mezi katolíky samotnými. Přiznám se, že pro mne samotného je otázkou, zda se mu to u tzv. věřících podaří. Jak už víme ze svědectví evangelií, jsme my lidé náboženští v otázkách důvěry a dobré vůle často mnohem tvrdším oříškem než lidé 'světští'. Od málokoho vytrpěl Pán Ježíš tolik příkoří, neporozumění a ponížení jako od těch, kteří se tak profesionálně orientovali v náboženských otázkách. Někdy se obávám, že víme příliš mnoho a příliš mnoho jsme toho zažili. A tak máme pocit, že nás nic nepřekvapí, že už víme, jak to na tom světě a v církvi chodí. Snad je pro nás i tento krok Vatikánu v otázkách rodiny a manželství dokladem, že Duch vane, kam chce. Že i náš jednotlivý hlas v modlitbě nebo při vyplňování vatikánského dotazníku má zaznít, aby přispěl k vytvoření prostoru větší vzájemné úcty a respektu v církvi i ve světě.
Na začátku listopadu se modlíme za zemřelé, abychom jim získali tzv. odpustky. Ale nauka o odpustcích je pro nás dnes těžko srozumitelná. Proto by nebylo od věci se trochu nad tímto tématem zamyslet. Vyjděme z článku, který vyšel v časopisu Communio 2000/1 jehož autorem je pomocný římský biskup Rino Fisichella, který je také profesorem fundamentální teologie na papežské univerzitě Gregoriana v Římě.
Od začátku se snaží, aby náš pohled byl na tuto nauku zaměřen ne z právního hlediska, který vyjadřuje terminologie jako „časný trest, částečný odpustek, plnomocný odpustek“, ale z úhlu Božího milosrdenství a odpuštění.
Abychom to lépe pochopili, podívejme se na dějinný vývoj nauky o odpustcích. Můžeme říci, že do 7. století mělo odpuštění hříchů spáchaných po křtu převážně veřejný charakter. Hříšník, aby byl znovu přijat do společenství, tedy aby mu bylo odpuštěno, musel žít kajícím životem a byl vázaný k plnění některých tvrdých kajících skutků, které mu byly uloženy biskupem. Tedy dnešní rozlišení mezi vinou hříchu a trestem za hřích bylo spojeno. A rozhřešení a návrat do života církve nastal až po vykonaném pokání.
Zajímavé je to, že i v této době na této cestě hříšník nebyl sám, byl doprovázen modlitbou společenství, prosbami kněží a přímluvami mučedníků.
Od 7. – 11. století se začíná rozvíjet ušní zpověď, a tedy i soukromé pokání. A zde dochází k rozlišení mezi „vinou“ hříchu a „trestem“(nápravou) za hřích, který musí být odpykán. Kajícník dostal rozhřešení a potom činil pokání, které bylo dáno přesnými tarify za spáchané hříchy (knihy pokání). Po vykonaném pokání kajícník věděl, že jeho trest za vykonaný hřích je smyt.
A právě v 11. století vznikají první odpustky. Biskup, pro prosebnou modlitbu Církve, začíná odpouštět v celku nebo v části formy pokání uložené kajícníkům kněžími. Zde vlastně vzniká tzv. částečný nebo plnomocný odpustek. Dělalo se to pro to, aby uložené pokání mohlo být v přístupnější a snadnější formě.
Od 13. století už je používání odpustků uzákoněno a postupně přeformulováno, kdy odpustky přestávají být vázány na formu uloženého pokání, protože přestože kajícník chce napravit to, co způsobil hříchem, tak pouze vlastním snažením, tedy oním „trestem“ nemůže odstranit všechny následky svých hříchů, a proto potřebuje pomoc Církve, která čerpá z lásky samotného Pána, z jeho milosrdenství a ze svatosti svých světců a doplňuje, to co on není schopen napravit. To je to, co Pavel VI. říká, když těsně po 2. vatikánském koncilu vyhlásil dokument Indulgentiarum doctrina, v níž se předložilo široké vysvětlení významu odpustků a jejich praxe mezi věřícími: „Když totiž věřící získávají odpustky, chápou, že vlastními silami by nebyli schopni napravit zlo, které způsobili…“
Díky tomuto oddělení od formy pokání, tak je možné tyto odpustky vyprošovat nejenom živým, ale také zemřelým. Naši snahou a přímluvou církve prosíme Boha, aby odpustil zemřelým jejich hříchy a zahladil jejich následky. Od 15. století je tato praxe již oficiálně vykonávána.
Když bychom se pokusili o jakousi syntézu, tak rozhřešením, které kněz nabízí ve jménu Krista a Církve, se odpouští vykonané hříchy, ona vina hříchu. Použijeme-li výrok prorokův, tak na ně Bůh více nevzpomíná, hodí si je za záda a je od nich vzdálen, jako je vzdálen východ od západu (srv. Iz 55,7-9).
Ale co nutně nepřináší svátostné rozhřešení, jak se snaží objasnit tridentský koncil ve svém dokumentu Decretum de indulgentis (4. 12. 1563), tak je odpuštění následků hříchů. Tedy nezůstávají hříchy, nýbrž to, co v nás hříchy vytvořily. A to má dopad osobní a dopad na celé společenství.
Dopad osobní znamená, že hřích nás postupně zbavuje obranyschopnosti a síly se mu postavit v určité oblasti. Můžeme mluvit o jakýchsi okolnostech, které nás nakonec vždy vedou k vykonání stejných skutků.
Příklad: Přirovnal bych to k člověku, který měl problém s alkoholismem. Prodělal protialkoholní léčení, které bylo úspěšné. Ale pokud se znovu dostane do stejného prostředí, tedy okolností (na cestě do práce potká několik hospod, dá se zlákat kamarády), tak upadne znovu do stejného problému.
Dopad na celé společenství spočívá v tom, že hřích je nejen obrácen proti Bohu, nýbrž je také skutkem, který rozbíjí církevní společenství. Tento rozměr plyne z toho, že jsme křtem začleněni do mystického těla Kristova (srv. Ef 4,4-6). Pavel VI pokračuje: „Používání odpustků nám kromě toho sděluje, jak intimně jsme jedni s druhými spojeni v Kristu a jak nadpřirozený život každého z nás může prospívat druhým, aby také oni mohli být snadněji a intimněji spojeni s Otcem.“ Můžeme tedy mluvit o jakési sounáležitosti mezi sebou navzájem v dobrém i zlém, jak o tom mluví i současný papež Benedikt XVI. ve své encyklice Spe salvi, č. 48: „měli bychom si uvědomit, že člověk není monáda uzavřená sama do sebe. Naše existence jsou v hlubokém společenství mezi sebou a prostřednictvím mnohotvárných interakcí jsou jedna s druhou spojeny. Nikdo nežije sám. Nikdo nehřeší sám. Nikdo není spasen sám. Do mého života neustále vstupuje život těch druhých: ve zlém i v dobrém.“
Příklad: Pokračoval bych naším alkoholikem, který když hřeší opilstvím, tak svým hříchem ovlivňuje druhé. Rodina má strach, kdy a v jakém stavu přijde, co vyvede, komu ublíží. Navíc často bývá v takovýchto rodinách problém s penězi, protože je propije. To všechno jsou důsledky jeho hříchu, které ovlivňují druhé.
A právě odpustky chtějí zasáhnout tuto situaci. Chtějí člověka vymanit, osvobodit z toho, co hřích v nás vytvořil, z náklonnosti znovu udělat totéž a narovnat to, čím jsme ublížili druhým, obnovit duchovní jednotu.
Když z této perspektivy budeme mluvit o částečném a plnomocném odpustku, pak se to bude týkat především mé angažovanosti, mé lásky k druhému nebo touhy se sebou něco dělat.
Kdybychom tedy měli vyjádřit, co odpustky jsou, řekli bychom, že je to Boží milosrdenství, které Církev, v síle tajemství Kristova vykoupení a její vlastní svatosti, nabízí věřícím, aby zakusili plnost odpuštění až v nejzazších důsledcích hříchu.
Na závěr pan biskup přidává moudrou poznámku ohledně toho, že odpustky nejsou jediný způsob, který je nabídnut věřícím k obdržení odpuštění následků hříchu. Mezi další prostředky patří slavení Eucharistie, přímluvná modlitba, … Není správné tedy ani odpustky absolutizovat, ani je ignorovat, protože jejich praxe vede ke skutečnému dobru pro duchovní život.
Zpracováno P. Františkem Z. Horákem, O.Carm. podle článku Rino Fisichella: Odpustky a Boží milosrdenství, Communio 1/2000, str. 86–95.
Nakonec přidáváme církevní normy pro získání plnomocných odputků:
Od 1.-8. listopadu je možné získat po splnění tří obvyklých podmínek denně plnomocné odpustky, přivlastnitelné pouze duším v očistci, naštivi-li někdo hřbitov a pomodlí se tam třeba jen v duchu za zemřelé; v ostatních dnech lze takto získat odpustky částečné.
2. listopadu nebo odpoledne předcházejícho dne (1. listopadu) je možné při návštěvě kostela nebo kaple získat plnocmocné odpustky, přivlastnitelné pouze duším v očistci. Kromě tří obvyklých podmínek je třeba se pomodlit při návštěvě kostela nebo kaple modlitbu Páně a vyznání víry.
K získání plnomocných odpustků se vyžadují kromě skutku, s nímž je spojen odpustek, tři podmínky:
svátost smíření - stačí jedna k získání více plnocmocných odpustků
svaté přijímání - pokaždé, když chce člověk získat odpustek
modlitba na úmysl Svatého otce - ke každému odpustku Otče náš a Zdrávas Maria, nebo jiná modlitba.
Kdo se úplně nezbavil ve hříchu nebo nesplnil tři uvedené podmínky, může získat částečné odpustky.
„Když se dověděla, že je u stolu v domě toho farizea, přinesla alabastrovou nádobu drahocenného oleje, přistoupila zezadu k jeho nohám a rozplakala se; slzami mu začala smáčet nohy a vlastními vlasy je utírat. Líbala je a mazala drahocenným olejem.“
(Lk 7, 37 -38)
Každý člověk se modlí jinak. Modlitbu hříšnice tvoří ticho a slzy. Při své bohoslužbě, prostoupené láskou, používá jako „posvátné předměty“ nádobu drahocenného oleje a vlastní vlasy. Obřady vynalézá sama.
Pravděpodobně už Ježíše někdy viděla a slyšela. Setkání s ním obrátilo její život vzhůru nohama. Možná ji zasáhl jeho vyčítavý a zároveň důvěřivý pohled. S jistotou vzal do rukou onen střípek naděje pečlivě skrývaný tam, kde její srdce zůstalo čisté. Její život se od základů změnil. V očích lidí to byla stále hříšnice, ale uvnitř už bylo všechno jinak. Měla pocit, že si ten muž „přisvojil její nitro“ (F.Chalet).
Teď mu za to přichází poděkovat.
„Neustřihla si vlasy na znamení kajícnosti, ale použila je k tomu, aby Krista oslavila. Do včerejška to byla svůdkyně, a přestože je teď pokorná a vděčná, o svůj ženský půvab nepřišla“ (sestra Marie-Thérese).
Jedná naprosto jistě a samozřejmě jako žena, která ví, že je milována. Líbá nohy, které putovaly po všech cestách světa a hledaly ztracené ovce.
„Rozplakala se…“
I ji potkala jedna nečekaná komplikace. Pro nádobu s olejem se rozhodla už předem, ale se slzami nepočítala. Neváhá a jednoduše je do své dojemné bohoslužby začleňuje.
Mnozí křesťané pohlížejí na slzy jako na něco podezřelého stydí se za ně. Považují je za projev slabosti.
Přinejhorším popotahují, ale nikdy nepláčou.
Blahobytní duchovní měšťáci, kterých je u nás bohužel víc než dost, si z „daru slz“ dokonce dělají legraci.
Slzy však v sobě mají cosi charismatického. Dosvědčují, že pokání bylo dovršeno.
Nic není křesťanskému duchu vzdálenější než „necitelnost kamenného srdce“.
Svatý Jan Klimak vyřkl slova, nad nimiž budeme asi nevěřícně kroutit hlavou: „ Pramen slz po křtu je víc než sám křest.“
Pláč je prostě druhý křest.
Je výrazem kajícnosti, očišťuje naši přirozenost a vrací všemu stvořenému krásu, neboť „nejkrásnější, nejrozzářenější tvář je tvář skropená slzami“ (Pavel VI.)
Slzy mohou být dokonce chápány jako povinnost. Svatý Jan Klimak dodává:
„Z toho, že jsme nevykonali žádný zázrak, nestali se teology a neměli vidění, obviněni nebudeme; avšak zcela jistě se budeme před Bohem zodpovídat z toho, že jsme nad svými hříchy neustále neplakali.“
Kajícnost doprovázená slzami se klene jako most mezi bázní a nadějí.
Svatý Izák Syrský to vyjadřuje slovy: „Kajícnost je úzkost duše před branami ráje.“
A nezapomínejme ani na jedno z blahoslavenství: „Blahoslavení, kdo nyní pláčete…“
(Lk 6,21).
Člověk, který dobře ví, že je hříšník, se za své slzy nestydí. Ví, že díky nim jeho oči opět spatří Pána.
převzato z knihy Provokující evangelia, KNA, 2012