Když ležíš naznak v trávě a pozoruješ letní oblaka, nenapadne ti myšlenka: „Odkud přicházejí a kam jdou ta oblaka?

A proč táhnou nad mou hlavou? Vidím jejich, vidím, jak letí, vidím jejich proměnlivost a krásu, vidím, jak si s nimi slunce hrá, tam nahoře neviditelný vítr, a ještě výše ta propast oblohy, a daleko za ní to mlčenlivé, záhadné, nepřekonatelné slunce. A kam jdu já a proč tady ležím a proč se trápím těmito myšlenkami a proč je mně k pláči? Život je více nežli teplé místečko, život je více nežli dobrá pověst.“

Život jest r o z k a z , pro každého jiný, a tady si nelze poručiti, tady není možno vyhnout se ani tomu, čemu lidé říkají neštěstí. Ale je mnoho lidí Šťastných všichni můžeme být šťastni, kdyby nás někdo dovedl zbavit slepoty.

„Všechna bolest země pochází ze tmy!“

Kdo krade, krade vždycky jenom sám sobě. Kdo podvádí, podvádí vždycky jen sám sebe. Kdo lže, lže vždycky jenom sám sobě. Kdo vraždí, vraždí vždycky jenom sám sebe! Ale kdo chce blaženost, život mu ji dá. Když miluješ, m u s í š býti milován a co chceš víc?

Z knihy Život, jak já jej vidím, Jakub Deml, 1934

Četla jsem jednou příběh o velkém pánovi, který chtěl dát postavit nový kostel a vydal nařízení, že žádný z jeho poddaných na něj nesmí sebemenší částkou přispět, aby sláva připadla jen jemu. Tak se začal kostel stavět.

Jednoho dne však jedna chudá stařena pozorovala, jak koně dopravující kameny s námahou stoupají na kopec, a pomyslela si: „Je zakázáno dát peníze na stavbu tohoto Božího chrámu, i když bych tak ráda přispěla! Co kdybych pomohla těmto zvířatům, která nevědomky pracují na tomto velkém díle? Pánu Bohu by se to možná líbilo…“  Za své poslední peníze koupila balík sena a dala ho koním.

Když byl kostel postaven, chtěl jej pán s velkou slávou předat a nechal za tímto účelem vyrýt na kamennou desku své jméno a jméno své rodiny na věčnou památku svého štědrého daru. Jaké však bylo na druhý den jeho překvapení, když jeho jméno zmizelo a namísto něho četl na desce jméno jakési neznámé ženy.

Rozhněván dal nápis několikrát přepsat, ale zázrak se pokaždé opakoval. Nakonec rozkázal onu prostou ženu vyhledat a zeptal se jí, zda na stavbu kostela něčím nepřispěla. Žena celá se třesouc to popírala, až si pod tlakem otázek vzpomněla na  seno a řekla, že v souladu s nařízením nedala žádné peníze, jen pomohla koním, když jim dala trochu sena. Pán pochopil, proč je na desce vyryto její jméno, a nikdo už se nesnažil ho odstranit.

Tak má i ten nejmenší, nejskrytější skutek vykonaný z lásky často větší cenu než skutky velké.

převzato z  knihy  Myšlenky na každý den, Terezie z Lisieux, Nové město 2001

Už několik týdnů posloucháme při nedělní liturgii texty z tzv. kázání na hoře, texty, které patří z pohledu tradice k nejvlivnějším. Jejich komentáře a výklady by vydaly na kilometry, kdybychom je vyskládaly za sebou. Když pročítám Ježíšova slova např. o lásce k nepřátelům a ochotě smířit se s protivníkem, vždy znovu si říkám, zda se jimi sám nechám ovlivnit a proměnit. 

Ježíšova slova zní až neuvěřitelně prostě: "Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás proklínají, abyste byli syny nebeského Otce, protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž? A jestli zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž? Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec." (Mt 5,44-48).

Přiznám se, že se až ostýchám o tom psát. Zejména proto, že ani zdaleka nejsem dokonalý a znovu a znovu mě mé vlastní nitro usvědčuje z hněvu a touhy po odplatě těm, kteří mi (možná zdánlivě) ukřivdili. Dále pak se mi nechce psát proto, že je to tak prosté, že to prostě další komentář nepotřebuje. Možná budu působit jako fundamentalista, ale chtěl bych, aby tato Ježíšova slova zazněla v celé své síle. To nejlepší, co s nimi můžeme udělat, je - podle mě - nechat je do sebe zapadnout, aby klíčila v našich srdcích. Ježíš v nich charakterizuje své učedníky: takto vypadají děti Božího království, takto vypadá křesťan, který je plný Božího Ducha. Ne, nemyslím si, že je cesta k faktickému naplnění těchto slov kdovíjak snadná - až s nimi budete ve svém životě hotovi, řekněte mi. Totéž můžu slíbit i já vám. Ale až se tak stane, myslím, že už nebude třeba slov, protože to všichni pocítíme.

Nechme se usvědčit. Jak vypadají naše vztahy? Kolik žehnání a přímluv letí k nebesům za ty, kteří se proti nám proviňují? Kolikrát ve svém dni prosíme druhé o odpuštění? Že bychom byli tak dobří? Bojím se, že kdybychom poměřovali počet svých hříchů podle toho, kolikrát jsme druhé požádali o odpuštění, pak by naši kněží mnoho práce ve zpovědnicích neměli a naše rodiny, naši spolupracovníci a sousedé by zřejmě citelně poznali, že je první pátek v měsíci, nebo že se blíží Velikonoce, nemyslíte? Pojďme to tak udělat. Vždyť to odpovídá Ježíšovu učení: "neseš-li svůj dar na oltář a rozpomeneš se, že tvůj bratr má něco proti tobě, zanech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem. Potom teprve přijď a přines svůj dar." (Mt 5,23-24) Nevím, kde se vzala představa, že smíření s Bohem nemusí předcházet smíření s člověkem. Vždyť je to zřejmý omyl.

Zkusme si - dříve než přistoupíme ke svátosti smíření nebo třeba k Eucharistii - udělat seznam, kterým lidem dlužíme omluvu za svá zlá slova nebo zlé skutky. A pak jděme a požádejme je oodpuštění. Asi budou zaskočeni - protože na to prostě nejsme zvyklí. Co kdybychom zkusili zavolat těm, kterým jsme se už měsíce a roky neozvali, protože jsou nám protivní a nepříjemní? Že je to naivní? Copak bychom nechtěli, aby takhle jednali druzí s námi? Zkusme se příště po nedělní mši pozdravit nejen s těmi, se kterými se přátelíme. Vyhledejme ty, kteří nepatří do našich kruhů. To je dobrý happening, souhlasíte? Na úvod rozhovoru jednoduché přiznání, že vlastně nevíme, jak se ten druhý jmenuje, co dělá, ke komu patří... Navštivme své nevěřící přátele a známé, třeba ty, kteří třeba do kostela přestali chodit, nebo se rozvedli a našli si jiného partnera.

Že na to teď nemáme sílu? Možná. A kdy ji budeme mít? Bůh totiž takhle jedná s námi se všemi. A chceme-li ho následovat, nemůžeme tento úkol obejít.

   Jakou radost lze srovnat s radostí Tvou! S radostí, která je svého druhu natolik jedinečná, že v našich jazycích nemáme přesný pojem pro její vyjádření.
   Máš poznat štěstí rození, to znamená, že ze svého těla vyhostíš to nejdůvěrnější, co v sobě máš. To tajemství sebe samé, Tobě samé neznámé, se Ti zjeví v podobě z Tebe zrozeného dítěte.
   Když „na svět přivádíš“ dítě, účastníš se božského díla stvoření: přivedeš na svět tvora. Kdo říká „matka“, říká tvoření, či spíš spoluúčast na díle Stvořitele veškerého bytí. A tak poznáš ono vznešené vytržení, jež chtěl poznat Bůh (On, který je cele duch), když „přijal tělo z Marie Panny“.
   
   Mateřství je šlechtictvím údělu ženy. Co je biologická křehkost ve srovnání s úkolem nosit budoucího člověka, živit ho ze své podstaty, vychovávat ho, být mu prvním vzorem lidskosti a čisté lásky?

   Údobí mateřství je doba, kdy je žena bohatá. A mám za to, že dítětem žena rozkvétá. Má velká přítelkyně Marie Belmontová porodila jedenáct dětí! A při každém narození jsem viděl, že „mládla“, a pro ty, kdo jí byli nablízku, se stávala, jak zpívá básník Coventry Patvore, „zřídlem čistoty“.

                                  And wedded lives, which not belie
                                  The honourable heart of love,
                                   Are fountains of virginity.

   S těmito verši mě seznámil Charles du Bos. Překládal je takto:

                                  A manželství, která svým životem nezrazují
                                  čest sídlící v hloubi lásky,
                                  jsou zřídly čistoty.

   Do jakého světa vyhostíš dítě, které se má narodit? Před Hirošimou umíral v každém pokolení člověk. Lidstvo však neumíralo nikdy. Napříště lidstvo ví, že je tak jako jednotlivec odsouzeno k smrti. A Ty si nepochybně kladeš otázku, zda Ti Tvé dítě jednou nevyčte, žes je „přivedla na svět“?
   Prožil jsem toto dvacáté století; měl jsem možnost navzájem srovnávat různá údobí tohoto století, jež vzhledem ke svým změnám a proměnám nemá v dějinách obdoby. Kolik přineslo zklamání! Před první světovou válkou ( v roce 1914 mi bylo třináct let) tu byl přelud Zlaté doby – Belle époque. Mělo se za to, že už nikdy nebude válka. A přišlo Sarajevo.

Nevstupujeme však do jakéhosi nového věku? S neklidnou nadějí pohlížím na mladé lidi, kteří mají překročit tajemnou čáru roku 2000. Tolik se od nás liší: jako jakýsi nový lidský druh.
   A kladu si otázku, zda generace, která přežije rok 2000, nebude generací „posledních lidí“ (to znamená poslední generací lidí) – či naopak generací prvních lidí. Nebudeme přihlížet vzniku jakéhosi nového lidstva?
   My se nepodobáme svým předchůdcům. Prožíváme údobí časů, které brzy skončí. Možná, že se má objevit nějaké nové údobí časů! Jakkoli byla minulost dlouhá, už nás nezajímá. S pokrokem techniky se stáváme svědky jakéhosi „nového zrodu“, příchodu „nové generace“.
   V minulých dobách se lidé, když si přáli mít „naději“, dovolávali svých otců: naděje přicházela z minula. Dnes je tomu naopak: minulost je natolik vzdálená, natolik odlišná, že nás už ničemu nenaučí. Naděje k nám už nepřichází z minula: naděje k nám přichází z budoucnosti. Přichází k nám od dítěte, které očekáváš.

Dítě je tu, leží v kolébce. Ohrožené, křehké, ztracené, klidné, výsostné. Před nějakými dvěma tisíci roky řekl Vergilius, že dítě začíná žít úsměvem. Úsměvem své matky? Tím, že se usměje na svou matku?
   A pokud my všichni hledáme v tomto potemnělém konci století nějaký důvod k doufání proti veškeré naději, nalézáme jej v novorozeněti. Dítě neví nic. Nic neříká. Nutí nás doufat. Nejsou s ním problémy: všechny je vyřeší svým úsměvem.

převzato z knihy Otevřené dopisy, Jean Guitton, Triáda 2011

 V nedělním evangeliu zazněly známé Ježíšovy výroky o vyloupnutí oka a useknutí ruky (Mt 5,29-30). Tento text patří k nejpozoruhodnějším, ale také k nejproblematičtějším pasážím Nového zákona. Nechci se zde pouštět do důkladného výkladu, ale chtěl bych se zastavit u jedné myšlenky. Text je součástí tzv. antitezí, šesti příkladů kázání na hoře, které mají podobnou strukturu: 'slyšeli jste, že bylo řečeno..., já však vám pravím'. Ježíš uvádí šest principů či příkazů, které jeho posluchači znali (nezabiješ, nezcizoložíš, propuštění manželky, nebudeš křivě přísahat, oko za oko, milovat budeš svého bližního), aby je poučil o tom, co se za nimi skrývá, totiž, že jejich požadavky jsou mnohem hlubší, než se na první pohled zdá.

Tak například cizoložství. Přikázání zní jasně: nezcizoložíš, tedy nebudeš mít sexuální poměr se ženou někoho jiného. Ježíš však své posluchače učí, že cizoložství začíná už v našem nečistém pohledu. Nazaretský mistr na to reaguje s překvapivou radikalitou, když požaduje, aby takový člověk raději vyrval své oko, než aby se s touto situací smířil. Můžeme jistě uvažovat, jak a zda si Ježíš představoval, že má vyrvání oka a jeho odhození vypadat. Můžeme uvažovat o tom, proč Ježíš mluví o pravém oku, které svádí? Má snad na mysli špehování skrze klíčovou dírku? Ať je to myšleno jakkoliv, asi nás udivuje radikálnost tohoto Ježíšova nároku. Copak to není normální, že se muž dívá žádostivě na ženu? Ježíšova říká, že ne. Naopak: normální je čistota pohledu.

Žijeme ve světě zvláštních hodnotových představ, nad kterými se ani nepozastavujeme: dost možná proto, že v takových pokřiveních vyrostli odmalička. Žijeme v době, kdy se často  nepozastavíme ani nad nevěrou, natož pak nad žádostivým či vyzývavým pohledem. A tak nás nepřekvapí, že se širokému přijetí ze strany veřejnosti - a to zhusta i křesťanské - těší také pornografie. Leckdy až žasnu, jak snadno v Praze potkáme reklamu, která nabízí přísun pornografického materiálu do mobilu nebo jen odkazuje na náležité stránky na internetu. Zdánlivě neškodné svinstvo se lavinovitě šíří po internetu, takže k němu mají snadný přístup i děti. Ani si neuvědomujeme, že zvyk sledovat pornografii často zůstává i do dospělosti. Pornografický materiál často patří do programu kdekteré párty.

Pornografie je přitom velmi škodlivým produktem  průmyslu, který vydělává obrovské sumy na úkor nesvobodných lidí. Dnes se hovoří o závislosti na sledování pornografie (Patrick Carnes, Ph.D.) a vznikají skupiny na podporu tzv. sexholiků či pornoholiků. Tito lidé utíkají z intimních mezilidských vztahů, ve kterých je lidská sexualita důležitá, do samoty svítící obrazovky a svých vlastních představ. Důsledky této závislosti bývají: ztráta zaměstnání (kvůli neschopnosti plnit pracovní úkoly - závislý tráví hodiny a hodiny na internetu); postiženého samotného trápí výčitky svědomí a propadá velkému vnitřnímu napětí. Pornografie je veliká lež, protože člověku namlouvá existenci vztahů a nabízí opojné vzrušení, které není způsobené blízkostí druhé milované osoby, nýbrž nereálnými nahranými scénami. Závislost některého z partnerů na pornografii bývá příčinou mnoha manželských problémů, zvlášť nám mužům leckdy nedochází, že ženám bývá tato 'mužská zábava' odporná a chápou ji jako projev neúcty vůči nim samým.

Je překvapivé, že se ani v církvi, ani jinde se o tomto problému zpravidla mnoho nemluví - kdo by chtěl působit mravokárně nebo staromilsky. Možná jsme se i my sami v tomto problému nějak zamotali. Je škoda, že Božímu Duchu mnohdy nedovolíme, aby v nás probudil podobnou radikalitu, jakou má Ježíš, že je pro nás čistota pohledu na druhé pohlaví v říši iluzí a nereálných ideálů, za kterými nejsme ochotní se vydat. Kdo si troufne odhodit když ne vlastní oko, pak třeba počítač nebo připojení na internet? Nebo se alespoň proti tomuto hříchu vědomě postavit, začít jej vyznávat ve svátosti smíření a hledat podporu v boji proti němu?

1
Máš oči jako pomněnky.
Když tě vidím, mám ve tváři ruměnky.
Oči máš tak jasné,
těším se až světlo v pokoji zhasne.
Je to jasné!
Merci,
za to že jsi.

2
Když vidím tě, mé srdce plesá
moje srdce jásá,
Valentýn je krása.
Ty jsi má spása,
mé srdce jásá.
Protože tě mám tak ráda,
jsi sladší než čokoláda.

3
Mám tě rád,
bohužel nejsem tak mlád.
Sejdeme se na náměstí,
život bez tebe by nebyl štěstí.
Oči jsou jak studny,
tvůj život není nudný.
Je hodný.
Díky tobě mám mír v duši.

4
Mám tě rád,
jsi můj velký kamarád.
Má tě rád,
chci být víc než kamarád.
Když tě vidím, srdce mi buší
a červenají mi uši.
I když někdo ruší
jak hovínko muší.

5
Mám tě rád jako hovězí.
Ale to je to nejmenší
a přitom to největší!
Kdy se tobě zavděčím?
Někomu svojí moudrostí.
Do vlasů ti dám čtyřlístek pro štěstí.
Dnes ti to moc sluší
a moje srdce buší a buší a buší.

6
Tvé vlasy jsou jak jasný den,
jsi krásná jako len.
Myšlenky mé k tobě letí
láska letí.
Pleť máš bílou jako sníh
a moc krásný je tvůj smích.
Jsi pivem mým, jsi mým vínem
ty jsi i mým heroínem.

7
Sedíme spolu pod dubem
a svoje srdce dobudem.
Naše srdce v jednom rytmu bijí
a vlci v noci vyjí.
Vzpomínky se nikdy nesmyjí,
jen čas, ten pomíjí.

8
Mám tě rád jak svíčkovou, baby
So call me maybe.©
Jsi dívka mých snů
a přitom dnů.
Jsi předmětem všech mých snů.
Zdá se ti hodně snů?
Jsi ladná jako labuť,
rozzlobená nikdy nebuď.
Jsi vzduchem, který dýchám,
touhou po tobě vzdychám.

9
Už hvězdy svit pohasíná,
jako láska rozvodem.
Jsi krásná jako růže květ.
Jsi dražší mi než celý svět.
Já ukradnu ti nejkrásnější květ.
Čas s tebou jen ubíhá,
jsem tebou opilý a svět se mi komíhá.

10
Jsi krásný!
Jseš jasný.
Jsi SLUNCE mých dnů.
Když tě vidím, nevidím tmu.
A zachráníš i mou rýmu.
Dýmu.

11
Sním o tobě celý den
oči modré jako len.
Miluji tě,
jsi roztomilá jako kotě.
Dnem i nocí myslím na tebe,
spadlas ke mně jak hvězda z nebe.

12
Krásný Valentýn!
Každý den o tobě sním.
Mám tě rád jako sůl,
mám tě radši – důl
velká jako hůl.
„To je vážně cool.“
To je.
Jsem tvůj celou duší,
dneska ti t vážně sluší.

Ve svém textu z 22. ledna o rizicích mylného uctívání andělů jsem napsal, že "odpustit sobě samému je nesmysl". Vyjádřil jsem se nekompromisně,a z Vašich reakcí je mi zřejmé, že tato myšlenka zasluhuje víc pozornosti. Připomínali jste mi, že o nutnosti odpustit sobě samému hovoří celá řada současných psychologů či psychoterapeutů, zmiňovali jste i Anselma Grüna. Pokusím se tedy svůj postoj vysvětlit. 

Každé odpuštění předpokládá vinu. Ovšem co je vina, to není snadná otázka. Tradičně se vina popisovala pomocí finančního jazyka jako dluh (debitum, Schuld). Druhému člověku se nedostalo z mé strany to, co jsem mu povinen dát: např. zachovat jeho majetek, neublížit mu, prokázat mu úctu. Ze zjevení Boha v Ježíši Kristu vyplývá jedna specifická povinnost vůči druhému, totiž milovat ho ne už jako sebe samého, ale tak, jak Bůh miloval v Ježíši nás. Mám tedy povinnost udělat vše proto, aby se druhému člověku dostalo dobra, mám povinnost pracovat na jeho záchraně i za cenu vlastní oběti. Tomu je blíž jiná charakteristika viny coby neochoty být za druhého spoluodpovědný, zaručit ochranu jeho zranitelnosti. Prototypem hříšníka je starozákonní Kain, který na otázku Boha, kde je jeho bratr, odpovídá: "Copak jsem strážcem svého bratra?" (Gn 4,9): sobectví, nezájem, rozpad vztahů.

Přítomnost druhého je předpokladem možnosti provinění. Jako lidé se nepohybujeme ve vzduchoprázdnu. Můžeme si to jednoduše představit jako síť vzájemných vztahů, jako určitou pavučinu. Vyznáváme-li s církví, že každý z nás je hříšný, pak to neznamená nic jiného, než že máme dluhy, a to zpravidla na všech stranách. Jakoby z tohoto úhlu pohledu vypadalo naše lidské společenství jako pavučina: dlužíme si totiž navzájem. Každé další provinění je navýšením dluhu. Kdo přetne tuto vzájemnou závislost? Kdo bude natolik svobodný, aby se vzdal svého oprávněného nároku a nečekal, že druzí uznají svůj dluh a zahladí ho? Odpověď známe: Bůh. On řekl toto mocné slovo: "Nic mi nedlužíte. Všechnu úctu, kterou mi dlužily generace před vámi a kterou mi dlužíte i vy, mi vzdal člověk: Ježíš, můj vtělený Syn. Dluh je zahlazen. Buďte svobodní. Vstupme do vzájemného přátelství, nic vám nevyčítám. Ať není náš vzájemný vztah zatížen jakoukoliv pohledávkou, ať je nesen vzájemnou láskou."

Tomu se dá jen věřit, ale přesně to je obsah křesťanské víry, toto je obsah evangelia. Na nás je, abychom o tomto Božím slově pověděli dalším, abychom i jim přinesli zprávu o vysvobození ze vzájemné zadluženosti. A jak se to dělá? Tak že odpouštíme sami. Že i my říkáme svým jednáním, svými postoji a někdy i slovy: "Nic mi nedlužíte, protože všechnu lásku a úctu, všechnu pozornost, které se mi od vás nedostalo, tu všechnu mi dal Bůh ve svém Synu. Váš dluh vůči mně je zahlazen!" Možná cítíte jako já, jakoby se pavučina vzájemných dluhů začala rozpouštět. Vzniká nová síť proměněných vztahů - Boží království. Je jistě snazší odpustit tomu, kdo o odpuštění prosí. Ale Boží láska se nemůže zastavit přede dveřmi toho, kdo odmítá svou vinu uznat a o odpuštění požádat. I jemu musíme odpustit, stejně jako mu odpouští Bůh. Toto odpuštění se však k tomuto člověku nedostává, on je nepřijímá, protože odmítá pohled na svůj dluh. Jako by neměl pro nabídku odpuštění prostor. V tomto smyslu hovoří církev o šťastné vině - tou je každá vina, která je uznána, protože tak vzniká prázdné místo, do kterého může vstoupit Boží odpuštění!

V našem pozemském životě nejsme schopni vyvarovat se dalších provinění - naše zalíbení ve zlém jednání nám i po obrácení a vědomém rozhodnutí pro Boha zčásti zůstává. A proto potřebujeme přijímat odpuštění znovu a znovu - od Boha i od druhých. Jeho zdrojem a důvodem naděje, že se nám dostává, zůstává láska, protože na odpuštění nemá žádný člověk nárok. Odpuštění překračuje hranice spravedlnosti!

Pokud jsme zahlédli tuto fantastickou skutečnost odpuštění, je snad odpověď na otázku, zda si může člověk odpustit sám, jasnější. Na začátku textu jsem napsal, že to nejde. A to z jednoho prostého důvodu - viník i oběť jsou jedno. Každý člověk, který se rozhodne pro zlo, ubližuje sobě samému, on sám je dlužníkem. Jsem to tentýž já, který se zlého dopustil. Dlužník nemůže sám sobě odpustit dluh. Sám vězím v dluhu a sám bych se chtěl z něho vytáhnout? Asi nejsme jako baron Prášil, který jako jediný vytáhl sebe sama za vlasy z bahna, ve kterém uvízl. Napadá mě ještě jeden, který to bezesporu dokázal: Chuck Norris!

Ale nezlechčujme toto téma. Ono je totiž velmi závažné, protože se dotýká samotných kořenů křesťanské víry. Asi cítíme, že ono psychologické mluvení o potřebě odpuštění sobě samému má své opodstatnění. Každý zážitek vlastního provinění nás totiž jakoby poutá k nevydařené minulosti, která se nemůže změnit, nemůže se odestát. Pokud požadavek na odpuštění sobě samému chápeme jako zkratku, která vyjadřuje nutnost přestat se ve své minulosti zbytečně babrat, nechávat se zbytečně spoutávat vědomím viny, pak je tento nárok oprávněný a správný i z morálně-teologického hlediska. Vina nám totiž bere odvahu ve vztahu s Bohem i se druhými, jako by se nám ztrácela půda pod nohama. Proto je třeba smířená minulost, aby měl člověk odvahu a sílu jít do budoucnosti: hraje se tu totiž o naději. Jako křesťané však víme, že naše naděje je založena v Bohu. On je důvodem víry, že Bůh vše dovede k dobrému konci i v našem vlastním životě.

Přestat se zbytečně babrat v nevydařené minulosti však neznamená, že nenesu za své selhání odpovědnost a nehledám cestu, aby se to příště nestalo. V textu o špatném uctívání andělů však o tento způsob zacházení s vinou nešlo, stejně jako o něj nejde v celé řadě populárních psychologických (či spíš psychologizujících) vyjádření. V pozadí je totiž přesvědčení o škodlivosti jakékoliv viny. Ta je v některých psychologických školách a v esoterických kruzích chápána jako něco špatného, co ruší harmonický rozvoj osobnosti, kterou pocity viny zbytečně neurotizují. Proto téma viny někteří psychologové (ale i někteří špatní teologové) dávají stranou. Vlastní vina se zastírá i ezoterice New Age. Taový postoj však neodpovídá naší vlastní životní zkušenosti. Navíc je v rozporu s etickou i teologickou tradicí. Jistě je možné souhlasit, že vina ruší harmonický rozvoj osobnosti, vždyť jsme výše charakterizovali vinu jako dluh, viníka jako dlužníka. Člověk, který je svírán vinou, nemůže cele rozvinout potenciál své osobnosti. Proto i Bůh spěchá člověku na pomoc a spása přichází skrze ospravedlnění. Cesta z viny však nevede přes její popření. Tím, že si odpustíme a z andělů uděláme strážce vlastní harmonie před každým, kdo by nám chtěl namluvit, že jsme hříšní. Tento postoj je zcela nekřesťanský. Tato laciná rádoby psychologická rada nás totiž imunizuje vůči přijetí skutečného odpuštění od Boha a od lidí. Z práce s vězni znám řadu těch, kteří si snadno odpouští. Ale o odpuštění nikdy nikoho nepožádali, do tváře své oběti nebo pozůstalým po ní nikdy ani nepohlédli. Jen vědí, že jsou obětí nespravedlivé a zlé lidské společnosti, která je dohnala ke zločinu. Stejně tak nevěřím slova o nutnosti odpuštění sobě samému usměvavému exekutorovi, který necítí bídu chudých! Namísto radosti a volnosti, která plyne ze skutečnosti, že svou vinu nemusím tajit a zapírat před sebou, před Bohem i druhými (a běda, když se mi ji někdo pokusí připomenout!), mě tento postoj laciného odpouštění sobě samému vede k ještě větší úzkostnosti a obavě. Tento stav je kyselým ovocem falešné cesty. Bůh Ježíše Krista je nekonečně milosrdný a touží odpouštět. Kdo se setkal s jeho láskou a laskavým pohledem, nepotřebuje nic před ním skrývat ani si nic nalhávat. Nebojme se svůj život postavit na této víře.

V salonku restaurace se bavila bujará společnost. Přišli si sem odpočinout taky dva mniši.
Když je rozjaření štamgasti viděli, volali na ně: „Hoši, pojďte k nám! Jezte a bavte se s námi!“
Mniši však chtěli spočívat v tichu večera, proto jim odpověděli: „Ne, děkujeme za pozvání, ale nebudeme zabírat místo určené pro vaše přátele.“
„Ale co byste zabírali místo!“ hodovníci na to. Místa je tady habaděj. Jen pojďte! Nebudete se tam nudit osamoceni…“
Mniši se na sebe podívali a jeden z nich řekl: „Kdepak nudit. Nám je dobře tam, kde právě jsme. To je naše cesta. Opravdu. Nezlobte se.“
Tito moudří muži věděli, že kdyby se přidali k hodujícím, svým mlčením by jim kazili zábavu, a naopak, jim by se zase nedostávalo klidu potřebného k modlitbě. Večer by vázl a byl by pro obě strany zkažený.
Život je jako bárka. Plují na ní hodovníci, rozkošníci, spáči…, ale také probuzení a světci, kteří tu atmosféru světa zduchovňují. Každý má své místo. Členové posádky však musí být rovnoměrně rozestavěni na palubě lodi, neboť pokud by se všichni shromáždili na jednom místě, loď by pozbyla rovnováhy a převrhla by se.

převzato z knihy Pozvání do ticha, KNA, 2013

Papež František se svým mimořádným darem vyjádřit hluboké věci prostým způsobem vyzval ve své pozoruhodné exhortaci Evangelii gaudium, která vyšla před týdnem konečně také česky, k reformě celé církve. Paradigmatem každého díla církve musí být evangelizace (čl. 15): "Je třeba přejít od pouhé konzervující pastorace k pastoraci rozhodně misijní", připomíná papež. Tato reforma musí postihnout všechny části církve, tedy i naši farnost ale i naše vlastní životy.

Ve článku 117 varuje římský biskup před hrozící podobou náboženského fanatismu, která nás možná překvapí a kterou si s tímto označením zpravidla nedáváme do souvislosti: "Poselství, které hlásáme, se vždycky prezentuje v určitém kulturním hávu. V církvi však někdy upadáme do marnivé sakralizace vlastní kultury, čímž můžeme dávat najevo spíše fanatismus než autentickou evangelizační horlivost." (Papež František, Evangelii gaudium, Praha: Paulínky, 2014, čl. 117). Fanatismus se vždy vyznačuje neochotou připustit jiný názor. Jen pomyšlení, že by druhý mohl mít pravdu, nebo jen právo vidět věci odlišně, nám připadá nepřípustné. Křesťanství je vtělené náboženství. Není založené na určité pravdě nebo nauce, na jisté myšlenkové tradici, nýbrž na osobě Boha, který se stává člověkem. Poselství o něm, o bezmezné Boží lásce k člověku, která vede až k vlastní oběti Ježíše Krista, je vyjadřováno různým způsobem. Ačkoliv tím nejstarším byl kulturní prostor starověkého Izraele, zpráva o něm se přenesla do jiných kultur: antické, syrské, arménské, posléze germánské ... až došlo toto pozvání ke vztahu s Bohem až k nám. Žádná z kulturních forem však neměla a nemá právo činit si na poselství Ježíše Krista nárok, nebo se s ním ztotožnit. Nikdo z nás se nemusí stát Židem, aby se mohl s Ježíšem setkat. Stejně tak se nikdo z nás se proto nemusí naučit latinsky, nebo být vyznavačem varhanní hudby. Každý z kulturních projevů nám může být pomocí, jak vztah s Bohem prožívat a jak o něm mluvit druhým.

Může se však stát také pastí ve chvíli, kdybychom jej učinili nutnou podmínkou pro to stát se křesťanem. Tímto nenápadným projevem fanatismu, který je podle slov papeže v církvi někdy patrný, je "marnivá (zbytečná) sakralizace vlastní kultury". Asi nelze nemyslet např. na likvidace latinskoamerických či asijských misií, které centralistnímu oku raněnovověkého Římana připadaly příliš domorodé, a proto odchylující se od pravé víry. Nelze však ale ani nemyslet na nesčíslné drobnější spory na národní či třeba jen farní úrovni, kdy se křesťané mezi sebou hádají o to, jestli se při mši svaté smí hrát na jiné nástroje než na varhany, jestli se smí sloužit mše svatá v jiném jazyce než v latině, jestli se smí v kostele kojit dítě, jestli se při modlitbě smí zdvíhat ruce, jestli se při liturgii smí tančit, jestli se manželé při pozdravení pokoje smí políbit, jestli smí být vánoční 'půlnoční' v 11 hodin, zda jsou lepší roráty staročeské než jiné nebo zda se smí k ambonu v tričku s obrázkem, a tak dále a tak dále.

A křesťané se dohadují a dohadují, často roste nevraživost a neláska. Rozhodujícím kritériem většinou nebývá rozumnost argumentace, ale vkus či nevkus některé určující skupiny. Neochota ustoupit nebo připustit alternativu může být projevem fanatismu, který je v přímém rozporu s poselstvím evangelia. Bůh, který se vzdal vší okázalosti a majestátu, když se stal chudým, ale svobodným člověkem, nemůže být hlásán způsobem, který lpí na sobě samém, který se činí výlučným oproti ostatním. Z těchto malých zamilovaností do vlastní kultury, ze zmatku našich vlastních preferencí vznikají v těle církve ty nejbolavější šrámy. To ony jsou často tím, co činí naše svědectví světu nedůvěryhodným. Ale také jsou to ony, které nám nedovolují radovat se ze zvěsti evangelia, které nás samotné zavírají proti působení Boží milosti a činí z nás nemilosrdné a tvrdé soudce, pro které je 'nízkoprahovost' Božího milosrdenství pohoršením. A tak sami sebe nechtěně vylučují z Božího království.

Řešením jistě není lhostejnost, kdybychom si řekli, že je to všechno stejně jedno. Papež František nám staví před oči základní kritérium, kterému musí být všechna naše rozhodnutí v těchto věcech podřízena: je to ve prospěch srozumitelnosti evangelia? Dostane se jeho poselství k lidem, kteří mají jiný vkus než já, poslouchají jiný hudební styl nebo se jinak oblékají? 

Co si pamatuji, chtěla jsem být dobrá, ale pravdivá, a zároveň milovaná. Později jsem hledala podstatu věcí, hledala jsem soulad mezi ideálem, který je mi předkládán k dostižení, a sebou, se všemi špatnými sklony a spády. Hledala jsem něco nebo někoho, kdo by mi pomohl najít sebe sama. Hledala jsem Boha, nebo někoho na ten způsob. Od dětství jsem mívala  hluboké pocity viny, že nejsem tou, kterou bych měla být. A v těch chvílích, kdy jsem se, zalezlá sama v pokoji,  proplakávala k naději, dostávalo se mi útěchy a láskyplného přijetí jaksi zevnitř mě samé. Tyhle momenty bych tehdy byla ráda rozmnožila, ale nešlo to.    

Když po revoluci nastal příliv duchovní literatury, vrhla jsem se s vervou dospívajícího do studia všech možných duchovních směrů a cest, po kterých jsem více běžela než putovala. Od východní moudrosti, přes hlubinné složky mého ega, až k technikám ovládání mysli, včetně rozličných návodů na šťasný, plodný život plný pokoje, lásky a realizace vlastního „já“, které hnutí Nového věku nabízí. Doufala jsem, že najdu odpověď, proč jsem taková, když mám být jiná, a jak toho docílím. Chtěla jsem cítit ten dotek zevnitř, který jsem znala, aniž bych se musela předtím úplně složit. Tahle moje pouť k Bohu, byla poutí více v tom druhém smyslu slova. Spíše než putování, to byla jednoduše „jízda“. Střídání horské dráhy s centrifugou a Hali-Gali, občas strašidelný zámek. A  také věštění osudu, čtení z ruky, z mincí a z karet. K tomu všemu patřily také velké dávky lásky ve formě objetí s každým z těch duchovních lidí, co se vyznají v minulých i v budoucích životech, v energiích, v  čakrách, karmách, aurách, hvězdách, v tantrách, mantrách, v čárách na ruce, zónách na chodidlech i v bytě a už z dálky poznají tvoje vyzařování. Tahle láska svou koncentrací připomínala cukrovou vatu a stejně tak i lepila.

Křesťanských atrakcí se nabízelo velmi málo, a  nebyly vůbec tak lákavé. Křesťanství mezi  tím vším působilo dost nudně, stejně tak křesťané, které jsem z dálky někdy viděla. Mezi barvami to byla šedá. Neškodná šedošedá. Byly však chvíle, kdy ke mně pronikl příběh některého ze svatých, někdy jen obraz. Zpoza šedého závěsu se přede mnou vynořila Johanka z Arku, která jistě existovala, a snad i mluvila s Bohem nebo On s ní. A já jsem jí to už jako dítě záviděla. Později František z Assisi, který se pro Boha stal bláznem, a tak jsem doufala, že ten Bůh ještě dnes někde je. A před usnutím, kdy se člověku honí hlavou kdeco, jsem k Františkovi mluvila a chtěla jsem , aby mi toho Boha ukázal, aby mi pomohl přestat kouřit, abych se mu mohla podobat v té prostotě ducha. Jenže on neodpovídal, tak jsem dál vymýšlela a zkoušela podle rozličných návodů, jak ze sebe udělat tu, kterou se chci stát.

Když jsem se dostatečně povozila a zatočila, když jsem si užila dost sladkostí i pocitu závratě, kterou spousta duchovních cvičení poskytuje, zjistila jsem, že  tudy to dál nepůjde. Pořád mi na mě vadilo to, co dřív, snad jsem se jen tvářila o něco duchovněji než předtím. A o to to bylo vlastně jen horší. Nechtěla jsem se stát ani věštkyní, ani fakirem, ani mistrem jakékoliv meditace. Toužila jsem žít svůj obyčejný život, aniž bych k tomu potřebovala rozvíjet skryté duševní schopnosti, nevyužité kapacity mozku, aniž bych se stala kanálem pro vesmírné energie, nebo k rozhodování potřebovala mít v kapse kyvadlo. Dostatečně vydováděná, ale také zmatená, jsem začala přicházet k sobě na Husitské teologické fakultě studiem šedé. Postupem času jsem začala rozlišovat i její odstíny. Nejen tváře a postavy, ale i myšlenky svatých mě denně zaměstnávaly. Jejich láska k Bohu a leckdy až urputná snaha dokázat jeho existenci byly dojemné a velmi přesvědčivé. Nejdojemnější na celém křesťanství mi přišlo, že tenhle Bůh ví o mé blbosti, přesto má o mě zájem. Dokonce mě i miluje, dokonce -dokonce- po mě i touží. A úplně dokonce touží, abych já milovala jeho, i když to nepotřebuje! A vůbec mě k tomu nenutí! On čeká, až se já, slepice pitomá, sama rozhodnu!

A z šedi vysvitlo tolik světla, že jsem musela zavřít oči, abych to přežila. Tohle byl ten dotek zevnitř, který mě utěšoval, tohle přijetí a ujištění jsem hledala. To byl ten pokoj srdce. Dala jsem se pokřtít. Ráda jsem si přestala připadat jako slepice a stala se ovcí.

Způsob, kterým k Bohu přicházíme, není podstatný. Myslím si, že jsem se od Něj často i vzdalovala. Běhala jsem jako splašená kudy se dalo, sháněla jsem Boha po všech čertech a nenacházela. Snad se mnou taky běhal nebo se na mě díval, nespouštěl mě z očí. Snad čekal až se zastavím, nebo aspoň přibrzdím a podívám se někomu doopravdy do očí. Možná čekal, až zmlknu a všimnu si člověka. Jakéhokoliv, živého nebo živoucího, ale jiného než jsem já sama. Vzpomínám si na drobnou událost z doby své bouřlivé puberty. Bývala jsem často negativisticky naladěná a lidi kolem sebe jsem viděla spíše jako kulisy, v nichž se odehrává moje drama. Jela jsem tramvají po nějakém konfliktu doma a byla jsem naštvaná na celý svět. Znechucená ze vší té povrchnosti okolo. A do očí se mi draly slzy vzteku smíšené se sebelítostí. Dodávala jsem si sil drsným výrazem tváře a měřila si spolucestující opovržlivým pohledem. Někdo z nich, z těch co jsou oni, se mi podíval přímo do očí a laskavě se usmál. Ani nevím, jestli to byl muž nebo žena, snad důchodce, nevím. Jen vím, že se svět na vteřinu zastavil a bodlo mě u srdce takovou zvláštní blažeností, dá-li se o blaženosti v tomhle stavu mluvit. A já propukla v pláč až mi z nosu vylítla nudle. Zaryla jsem nos do rukávu a na nejbližší zastávce jsem vyběhla z tramvaje. Byl to pocit, jako když čekáte ránu a přijde pohlazení. Na ránu jsem připravená byla, na pohlazení ne. Brečela jsem ještě hodně dlouho a bloudila po ulicích. A děsně jsem se styděla. Za tu svou drzou hrdost. Za ten pocit opovržení vůči nim. Ještě hodně dlouho trvalo, než jsem se dokázala někomu podívat do očí. A ještě déle, zbavit se pocitu, že nejsem jako oni. Upřímně, ještě mi to trvá.  Ale kulisy se vyměnily. Nejsou jimi lidé, ale činnosti a věci v jejich uspořádání. Myslím, že je docela jedno „co“, ale se smrtelnou vážností je  důležité „jak“. A není to alibismus, protože některá „jak“ svou povahou rovnou vylučují některá „co“. Snad proto můžeme bloudit i na slepé cesty, a přesto najít Boha.

A ten čas, ve kterém se odehrává vše důležité, je většinou skrytý, stejně jako prostor, v němž k tomu dochází. Jsou to vztahy k lidem, i vztah k Bohu, které žijí  svým časem. Myslím, že v nich se děje to podstatné pro věčnost. A v pohledu do očí, v úsměvu a v přijetí člověka se náš čas potkává s věčností. V projevech lásky už věčnost zakoušíme1. A jediné naše štěstí je, že dokud máme svůj čas, můžeme se snažit. A žádný z těch pokusů, i když to nedopadne, nebude neplatný.

převzato z  Evangelického kalendáře 2014