Už jsme si zvykli, že v tomto slzavém údolí platí jisté neměnné zákony a tak s nimi počítáme. Kámen vždycky bude padat shora dolů a ne naopak. Těleso vodou vytlačené ani nenapadne vzepřít se zákonu Archimedovu. Rozdělím-li se o krajíc chleba bratrsky, zbude mi přesně půlka. Stejnými zákony se řídí i smutek. Rozdělím se o něj a je poloviční. To je víc než skvělé, protože jinak bychom se v něm za chvíli všichni utopili.
Ale jakže je to s tou radostí? Rozdělím se o ni a ona není poloviční, ona je dvojnásobná. Tady něco nehraje. Kdybychom se o tom tisíckrát na vlastní kůži nepřesvědčili, asi bychom nevěřili. Je to prostě tak. Ale jak si to vysvětlit? Je zcela evidentní, že radost se řídí nějakými jinými zákony než jsme zvyklí. Rozhodně jinými než smutek. Co je to za zákony? Že by radost byla veličina, která byla do našeho světa přesazena ze světa jiného? Ze světa, kde platí úplně jiné zákony? Že by to byl nějaký závdavek na radost věčnou? Ukázka? Reklama, která si nás chce získat? Anebo je to nezbytná součást výzbroje královského kněžstva, které Král pověřil zvláštními úkoly? Ať tak či onak, skutečná, pravá radost je něco, co není z tohoto světa. Kdo ji má, ten ví moc dobře, že ji nemá jenom pro sebe.

André Maurois říká: "Štěstí je mozaika složená z nepatrných malých radostí." Nemusí tedy hned pršet, stačí, když bude vytrvale kapat. Nešťastných a smutných lidí máme kolem sebe vždycky dost. Stačí se rozhlédnout v tramvaji a spočítat si tváře usměvavé, zasmušilé, otrávené, znechucené - a vyjde nám statistika ne zrovna lichotivá pro národ, který rozhodně patří k té bohatší menšině světa.

Kolika sebevraždám mohl zabránit jediný úsměv, jen kdyby byl někdo v té kritické chvíli ochoten se trochu angažovat. Carmelia Elliottová nepochybně ví o čem mluví: "Když se na někoho usměješ, nebo ho pochválíš, můžeš mu vrátit smysl života." Je docela dobře možné, že naše "bezbožná" sousedka hladce proklouzne za nebeskou bránu, protože: "Už jsem vůbec nevěděl kudy kam, a ty ses na mě kousek před tím Nuselským mostem tak hezky usmála".

Z knihy O naději s Marii Svatošovou, KNA, 2006

V době krize přestává být situace člověka taková, jaká bývala dříve. Proto se objevuje nostalgická touha znovu získat to, co bylo ztraceno, protože za původních podmínek jsme se cítili dobře, znali jsme je, tvořily náš domov.

Modlitba krize se stává často právě projevem takové touhy. Prosíme Pána Ježíše, aby se vrátilo to, co odešlo. A ačkoli si to vždycky neuvědomujeme, snažíme se uspořádat i ten nový svět, který se objeví po odeznění krize, podle dřívějších standardů. Máme na to svůj projekt a v modlitbě krize se snažíme o to, aby nám jej Pán Ježíš potvrdil. Častým problémem modlitby krize jsou takzvaná „osobní hlediska“. Přitom si musíme jasně uvědomit, že krize slouží k tomu, aby právě tato „osobní hlediska“ odumřela. Modlitba krize se musí otvírat Ježíšovým plánům. Vzývání jména Ježíš v modlitbě by nepřineslo nic dobrého, kdybychom pod ně podsouvali zároveň i svá „osobní hlediska“.
Krize slouží k tomu, aby pominulo to, co jsme si budovali o své vůli, vycházejíce z vlastních plánů, a aby vyšel najevo Ježíšův tajemný úmysl. Ten pro nás často bývá těžko pochopitelný, proto musí nastoupit zápas o důvěru.

Z knihy  365 dní s mystiky Karmelu, KNA, 2011

Děti jsou hosty svých rodičů. Přicházejí na místo pro ně přichystané, chvíli zůstanou - patnáct, dvacet nebo dvacet pět roků - a opět odcházejí, aby si vytvořily svůj vlastní prostor. Ačkoliv rodiče mluví o "svém synu" nebo o "své dceři", tyto děti nejsou jejich vlastnictvím. V mnoha ohledech jsou děti cizinci. Rodiče je musí poznávat, objevit jejich přednosti a slabosti, dovést je k dospělosti a dovolit jim, aby učinili svá vlastní rozhodnutí.

Největší dar, který mohou rodiče svým dětem dát, je jejich vzájemná láska. Právě skrze tuto lásku mohou vytvořit prostor bez úzkosti, aby v něm děti mohly vyrůstat, povzbuzovány k rozvíjení vlastní sebedůvěry a k tomu, aby hledaly způsob, jak si svobodně zvolit svou vlastní životní cestu.

Mnoho lidských vztahů je jako propletené prsty obou rukou. Naše osamocení působí, že lneme jeden ke druhému. Toto vzájemné lpění působí nezměrné utrpení, protože lpění od nás osamocení neodejme. Čím více se snažíme, tím jsme zoufalejší.

Mnoho z těchto vzájemně propojených vztahů se rozpadá, protože se stávají dusivými a vyčerpávajícími. Lidské vztahy však mají být jako dvě ruce sepjaté k sobě. Mohou se od sebe oddálit, ale pořád se ještě dotýkají konečky prstů. Mohou mezi sebou vytvořit prostor, malý stan, domov, bezpečné místo pro bytí.

Skutečné vztahy mezi lidmi ukazují k Bohu. Jsou jako modlitby na světě. Někdy se ruce sepjaté k modlitbě dotýkají celou plochou a pak se dlaněmi od sebe oddálí. A tak se stále oddalují a přibližují, ale nikdy neztrácejí dotyk. Modlí se k tomu, který je svedl dohromady.

Z knihy Chléb na cestu, KNA, 2000

Máte někoho, kdo o vás všechno ví? Člověka, kterého znáte už odnepaměti, kterému jste se už se vším svěřili, před kterým si můžete vylít srdce, kterému můžete naprosto a ve všem důvěřovat? Máte takového spojence?
S takovým člověkem po boku se jde snáze životem. Je blahodárné nemuset nic skrývat, moci otevřeně hovořit a občas se i z něčeho vyzpovídat. Možná nenajdeme všechno, co dělá z člověka skutečného spojence, u jediné osoby, často jde o více lidí, kteří se stávají našimi spojenci v různých životních okolnostech. Ale předpokládejme, že by spojencem byl jediný člověk. Jaké vlastnosti by měl mít?

Mezi základní předpoklady patří jistě pochopení. Pochopení znamená, že on nebo ona nás ušetří mravních odsudků, ale přitom se drží mravních zásad. Dále je důležitá moudrost a životní zkušenost, protože člověk tu a tam potřebuje užitečnou radu. Náš spojenec by také měl mít smysl pro humor, protože mnohé, co nás tíží, se rozplyne jako dým, jakmile si o tom promluvíme s dobře naloženým člověkem. Měl by být srdnatý a energický, aby nás dokázal svou pružností a silou vyburcovat z naší tupé letargie. K tomu by se měla přidat diskrétnost – ta prostě nesmí chybět. A pak spolehlivost. Náš spojenec musí být tu, když ho potřebujeme, i když se mu to zrovna nehodí.

Spojenec je tedy ten, kdo nás nejlépe zná. Mohl by sepsat náš životopis – a my bychom z toho měli dobrý pocit, protože bychom věděli, že náš životní příběh je u něho v těch nejlepších rukou. Kdybychom chtěli shrnout všechny jeho vlastnosti, nabízelo by se pro to jedno slovo a to zní: věrnost. Není to zvláštní, jak málo se dnes dbá právě o tuto věrnost a jak dojemný obdiv navzdory tomu pořád ještě sklízí? Jak se s respektem žasne nad manželským párem, který slaví třicáté výročí svatby, protože si oba kdysi přísahali věrnost?

Přece jen nás dokáže dojmout, tahle stálost. A nejkrásnější na ní je to, že ji můžeme očekávat i od Boha. „Ale i když my jsme nevěrní, on zůstává věrný, protože nemůže zapřít sám sebe“ (Tim 2,13). Když se dostaneme do pokušení podlehnout modernímu kultu nevěrnosti, měli bychom si to připomenout.

Z knihy Andělé v kurzu, KNA, 2011

Když pozoruji zlo ve světě, naprosto mi to bere dech. Chápu lidi, kteří docházejí k závěru, že Bůh není. Pouze díváme-li se na svět – takový, jaký je – očima víry, může se něco změnit. Víra probouzí lásku a ta vede k tomu, že se ujímáme druhých. Z oběti povstává naděje – navzdory utrpení. Leckdy posléze zakoušíme, že zlo v člověku probouzí dobré síly. Ke zlu podle mě patří poměry, kvůli nimž je tolik bezprizorných dětí, bezdomovců a uchazečů o azyl, pro které, zdá se, není na světě místo. K „hříchu světa“ patří i přírodní katastrofy, při nichž hynou tisíce lidí. Stále znovu však činím zkušenost, že právě toto zlo probouzí mnoho dobrých sil. Lidé se vzchopí a prohlásí: Tady chci pomáhat! Zlo tak člověka vyprovokuje k tomu nejlepšímu. Není to nijak uspokojivé vysvětlení, ale tušíme, že nás utrpení může mnohému naučit.

Otázku po původu zla nemůže zodpovědět nikdo z lidí. Jsou tu však určitá přibližná řešení: Bůh obdařil člověka svobodou. Nechce žádné roboty ani otroky, nýbrž partnery. Partneři odpovídají na nabídky buď ano nebo ne, milují anebo nemilují, nic se od nich nevynucuje. Se svobodou se však objevují rovněž potíže. Můžeš říkat ne, i k Boží lásce, i k dobru. Řekne-li Bůh: „Potřebuji tě, volám tě,“ mohou lidé odpovědět: „Nechci, mně se víc líbí něco jiného, peníze, rychlé uspokojení.“ Mnozí tak činí druhé nešťastnými – a nakonec i sebe. A tomu se říká zlo plynoucí ze svobody. Lidé nevyužívají svou svobodu vždy k dobrému. Ničí druhé, ničí přírodu, ničí sebe samy.

Kdybychom se ocitli před volbou: Chceme lidi, kteří nemohou činit vůbec nic zlého a jsou nesvobodní – tedy roboty či otroky –, anebo chceme lidi svobodné, kteří milují, jsou schopni říkat ano a ne, pak má odpověď bude: Já za svobodu Bohu děkuji, při vší riskantnosti, s níž je spojena. Láska vychází z tajemství, že nás Bůh bere vážně, jako partnery. Na své odpovědi na Boží lásku musíme tvrdě pracovat.

Proč mají mnozí lidé život krásný, a jiní ne?

Kdo má krásný život? Znám v chudých zemích lidi, kteří jsou velmi chudí, a přesto jsou mnohem šťastnější než spousta lidí v bohaté Evropě. Existují chudí boháči a bohatí chudáci. V každém případě je bohatství nebezpečné; musíme dbát na to, abychom je užívali k růstu štěstí a spravedlnosti a aby se z něho nestávala přítěž. Tuto reálnou starost vyjádřil Ježíš slovy: „Snáze projde velbloud uchem jehly než vejde boháč do nebeského království.“ Přesto však nesmíme přehlížet, že mnoho lidí má zlý život, že musejí hladovět a nezůstávají ani ušetřeni těžkých nemocí.   /…/

Je třeba se občas zastavit a děkovat Bohu. Ani v temných chvílích nesmíme zapomínat na štěstí, kterého se nám dostalo. Kdo děkuje, dospěje k jinému pohledu na svoje štěstí, cítí, že je mnohem silnější. Mnozí jsou bohatí a neuvědomují si to, a proto jsou nešťastní.

Z knihy Hovory v Jeruzalémě, KNA, 2013

S vyobrazením řádového znaku, jak jej známe dnes, se setkáváme poprvé na přelomu 15. a 16. století, a to bez udání výkladu použitých prvků. Proto se můžeme setkat s různými způsoby výkladu. Historicky nejpravděpodobnější se zdá tento:
Hnědé (černé) pole ve štítu symbolizuje horu Karmel, její vrchol se dotýká nebe.
Bílá hvězda v tomto poli je Panna Maria, ochránkyně a vzor karmelitánů.
Dvě hnědé hvězdy v bílém poli zastupují postavy starozákonních proroků Eliáše a Elizea, kteří se podle bible také na Karmelu zdržovali a jsou v řádové tradici nazýváni „ vůdcové karmelitánů.“

Jednoznačný je výklad doplňujících atributů:
Koruna a dvanáct hvězd vyjadřují motiv mariánský: symbolizují ženu oděnou sluncem s korunou z dvanácti hvězd kolem hlavy (Zj 12), což je biblický obraz tradičně vztahovaný na Marii.
Ruka s plamenným mečem připomíná proroka Eliáše, o němž Písmo říká, že "jeho slovo plálo jak pochodeň" (Sir 48,1). Prorok totiž nezvěstoval slovo své, ale slovo Hospodinovo, v Písmě nazvané "meč Ducha" (Ef 6,17).
Stuha obsahuje latinský nápis: „ ZELO ZELATUS SUM PRO DOMINO DEO EXERCITUUM“, který je výrokem proroka Eliáše (srv. 1 Král 19,10) a karmelitáni ho přijali za své heslo. Mohli bychom ho přeložit jako: „HORLIVOSTÍ HORLÍM PRO HOSPODINA BOHA ZÁSTUPŮ. “   

převzato a upraveno z  www.karmel.cz

Škapulíř (od latinského slova scapula, lopatka, nebo ze slova scapulare, zástěra) označuje původně část oděvu – vlastně pruh látky splývající přes prsa dolů jako zástěra a na zádech přes lopatky – běžnou součást řeholního šatu nejen u karmelitánů.

Legendy říkají, že pozdější generální převor karmelitánského řádu sv. Šimon Stock (1256 – 1265) prosil Pannu Marii, Patronku Karmelu, aby zprostředkovala řádu nějaké privilegium: uznání autoritou církve vzhledem k tomu směru, kterým nyní jde (příklon k žebravým řádům). Maria se mu zjevila, ukázala mu na škapulíř a řekla: „ Hoc tibi et tuis privilegium: in hoc moriens salvabitur.“ (To je privilegium tobě a tvým. Kdo zemře oděn tímto oděvem, bude spasen.)

Tím Panna Maria sama ukázala, že Karmel je spolehlivou cestou do nebe a Ona sama je jeho ochránkyní. Pozdějšími generacemi byl škapulíř považován za největší Mariin dar řádu a za souhrnný symbol všeho, co kdy Maria Karmelu prokázala. Proto byla úcta ke škapulíři spojována se slavením památky Panny Marie Karmelské 16. července. Následně se samotné Mariino zjevení bl. Šimonovi datovalo na 16. července roku 1251.

Po staletí byl škapulíř velmi rozšířeným znamením mariánské úcty, srovnatelným co do obliby jen s růžencem. Protože jde o svátostinu, víra církve v něm spatřovala zdroj hojného duchovního požehnání a zvláštní Boží ochranu před vlivem zlého ducha. Svatý Pius X. dovolil, aby se místo soukenného škapulíře nosila škapulířová medailka, na které je na jedné straně obraz Božského Srdce Páně a na druhé straně obraz Panny Marie.

V případě zájmu karmelitánský škapulíř získat stačí kontaktovat bratry karmelitány v Praze, v  Kostelním Vydří nebo v Olomoci - Hejčíně.

převzato z  www.vojtechkodet.cz

 
Mariánská antifona Flos Carmeli (Květ Karmelu) se pojí ke svátku Panny Marie Karmelské snad od samotného zavedení svátku v roce 1374. Podle řádové tradice – jak ji vyjadřuje jedna středověká legenda – jde o modlitbu, kterou složil a s níž se k Panně Marii vroucně obracel generál karmelitánského řádu sv. Šimon Stock. Nejstarší dosud známý dochovaný text pochází ze začátku 15. století a nachází se ve státní knihovně v Bamberku (Německo). Původní text byl postupně upravován a stal se z něho hymnus k liturgii svátku Panny Marie Karmelské. Zde uvádíme latinský text a volnější český překlad.

Medailka svatého Benedikta spatřila světlo světa poprvé již v dobách středověku v prostředí Benediktinského řádu. Svatý Benedikt velmi ctil a miloval Ukřižovaného Ježíše, Spasitele světa, Jeho mocí vykonal velké množství zázraků a vyhnal množství zlých duchů. Kříž byl od počátku v benediktínské řeholi předmětem osobité lásky a úcty. Zobrazení sv. Benedikta s Křížem v ruce se pravděpodobně rozšířilo po zázračném uzdravení sv. Lva IX., který byl ještě jako mladík uštknut jedovatým hadem. Po téměř dvou měsících choroby, když mu už hrozila smrt, zjevil se mu stařec v mnišském rouše, který se ho dotkl a uzdravil ho. Později během svého života často vzpomínal na tento zážitek, pričemž v starci poznal sv. Benedikta. S medailkami s vyobrazením postavy sv. Benedikta na jedné straně a kříže s vepsanými literami na druhé straně se setkáváme od 17. století.
První Medaile svatého Benedikta byla vyražena dle historických pramenů v Německu, odkud se rozšířila po celé Evropě. K většímu rozšíření medaile poté došlo díky sv. Vincenci z Pauly. Význam písmen na medailce vysvětluje starý rukopis z roku 1415, kde je sv. Benedikt vyobrazený v jedné ruce s palicí zakončenou křížem a v druhé se svitkem. Na obou předmětech jsou napsána slova začínající písmeny na medailce. Tato slova byla totiž časem zapomenuta, takže v jednom dokumentu ze 17. století se opisují tyto symboly namalované na stěnách jistého Bavorského opatství, ale s poznámkou, že nikdo neumí vysvětlit jejich význam. Od 18. století je však Kříž sv. Benedikta obvyklý již na všech stavbách českých benediktinů a jeho uctívání povolil papež Benedikt XIV. na žádost opata Benna II. Löbla roku 1741.

POPIS MEDAILKY SV. BENEDIKTA.

Na jedné straně medaile je sv. Benedikt, držící v pravé ruce kříž a v levé Řeholi sv. Benedikta. Po pravé straně je rozbitý pohár s hadem, po levé straně vidíme havrana, odnášajícího otrávený chléb. Tyto obrazy se vztahují k příběhům z Dialogů sv. Řehoře Velikého, při nichž byl sv. Benedikt zachráněn před nepřátelskými úklady mocí znaku sv. Kříže. Je zde též nápis: Crux sancti patris Benedicti = Kříž svatého otce Benedikta. Okraj medaile je vrouben nápisem: Eius in obitu nostro prasentia muniamur = Nechť nás jeho přítomnost chrání v hodině smrti.

Na druhé straně medaile je kříž s písmeny: C-S-P-B, což znamená opět: Crux sancti patris Benedicti = Kříž svatého otce Benedikta. Nad křížem je nápis: PAX = mír, což je heslo řádu sv. Benedikta. Některé medaily mají místo textu Pax písmena IHS, tedy zkratku pro: Iesus Hominum Salvator = Ježíš Spasitel lidí. Na ramenech kříže jsou písmena: C-S-S-M-L, to znamená: Crux Sacra Sit Mihi Lux = Svatý Kříž nechť je mým světlem a písmena: N-D-S-M-D, což znamená: Non Draco Sit Mihi Dux = Drak (ve smyslu ďábel) nechť není mým vůdcem. Na okraji jsou začáteční písmena exorcismu: V-R-S - N-S-M-V - S-M-Q-L - I-V-B: Vade Retro Satana, Numquam Suade Mihi Vana, Sunt Mala Qua Libas, Ipse Venena Bibas = Odejdi pryč satane, nesváděj mě k marnostem; to, co mi ponoukáš je zlé, sám si vypij svůj jed ! Jde o tzv. „apotropaion“ - zažehnávání ďábla, velmi starého původu. Podle tradice, sahající do 11. století, je opat spjat s legendou o hraběti Brunovi z alsaského Egisheimu, výše zmíněném pozdějším papeži Lvu IX., a jeho uštknutí.

převzato z  farnost.rudoltice.info

Než postoupíme dále, zbývá připomenout důležitost volného času v modlitebním životě. Někteří řeholníci mají tak nízké mínění o volném čase, že je pro ně téměř synonymem zahálky. Takoví lidé posedlí činností nedělají žádný rozdíl mezi volnem plodným a neplodným a každou touhu po volném čase odsuzují jako hřích. Myslí si, že člověk, který není neustále v pohybu, ztrácí vzácný čas. Uniká jim smysl toho, jak definoval lenost sv. Tomáš. Doctor angelicus říká, že lenost je znechucení a únava z toho, co je dobré. Neříká, že lenost je nechuť k práci, protože si dává dobrý pozor, aby neztotožňoval práci jako takovou s tím, co je prostě "dobré". Zároveň však je pravda, že naše hříšná přirozenost se musí namáhat a trpět, aby dosáhla svého největšího dobra, dobra duchovního. A pak se často stává, že naše lenost je doopravdy nechutí k práci, kterou je nutno vykonat, máme-li tohoto dobra pro sebe dosáhnout. Přitom zůstává skutečností, že nejvyšší duchovní dobro spočívá v činnosti, a ta je tak dokonalá, že je absolutně prosta vší námahy. Je to tedy zároveň dokonalá činnost a dokonalý odpočinek. A to je kontemplace Boha.

Církevní otcové dobře věděli, jak důležitý je "svatý odpočinek" - otium sanctum. Nemůžeme se oddávat duchovním věcem, jsme-li neustále zavaleni spoustou vnějších aktivit. Činnost není nejvyšší ctností a svatost se neměří množstvím vykonané práce. Dokonalost můžeme nalézt v čistotě své lásky k Bohu, a tato čistá láska je křehká rostlinka, které se daří nejlépe, má-li dostatek času na to, aby zrála.

Tato pravda má logický přirozený základ. Říká se: žádný učený z nebe nespadl. Mnoho slibných umělců se zničilo předčasným úspěchem, který je svedl tak, že se přepracovali, jen aby vydělávali peníze a udrželi stále stejný dojem, který jednou na své publikum udělali. Moudrý malíř víc přemýšlí, než maluje, stejně jako básník, který má úctu ke svému umění, toho spálí víc, než vydá. A tak je to i s vnitřním životem. Nemůžeme si myslet, že se budeme modlit dobře, pokud si mezi prací a předem stanovenou modlitbou neuděláme chvíle ticha. Když se budeme snažit vykonat pro Boha příliš mnoho, můžeme dost dobře skončit tak, že pro Něj neuděláme vlastně vůbec nic a ještě ztratíme svůj vnitřní život. Sv. Terezie z Lisieux nám moudře připomíná, že "Bůh nepotřebuje naše skutky. Potřebuje naši lásku."

Ideální kontemplativní život však nevylučuje práci. Naopak, totální nečinnost by zadusila vnitřní život stejně jako přílišná aktivita. Opravdu kontemplativní člověk objevil umění najít si chvíli volna i uprostřed práce, takže pracuje v takovém duchu odpoutanosti a soustředění, že i jeho práce je modlitbou. Pro takového člověka je celý den otium sanctum. Jeho modlitba, četba, práce, všechno mu poskytuje odpočinek a zotavení. Jedno vyvažuje druhé. Modlitba mu pomáhá pracovat, práce mu zas pomáhá občerstvit mysl pro modlitbu. Tyto podmínky velmi dobře splňuje zdravý, klidný rytmus dne řádu benediktinů, kde se střídá liturgie, rozjímavé čtení a manuální práce.

převzato z knihy Rozjímání, meditace , vydalo: Karmelitánské nakladatelství