Vyhradím si okamžiky, kdy se mohu nadechnout...Sem nemají přístup šéfové firem, přání zákazníků ani stížnosti spolupracovníků. Zde jsem zcela sám sebou.
Pro mě první cestu ke svobodě představuje to, že si vyhradím svaté okamžiky, kdy se mohu nadechnout a užívat svobody. Svaté je to, co je ze světa vyňato a nad čím svět nemá žádnou moc. Svatý čas náleží mně. Tehdy nemusím naplňovat žádná očekávání. Tehdy prostě jen jsem. A tehdy se také setkávám s tím svatým a hojivým v sobě.
Druhý krok spočívá v tom, že v sobě odkryji svatý prostor, v němž jsem neporušený a celistvý, osvobozený od moci lidí a jejich nároků. Sem nemají přístup šéfové firem, přání zákazníků ani stížnosti spolupracovníků. Zde jsem zcela sám sebou. Pokud v sobě cítím tento svatý prostor vnitřního ticha i ve víru pracovního nasazení, pak nade mnou práce nemá žádnou moc.
Když se do práce pustím, přesto z ní zůstává část mně samého vyňata. V této části jsem svobodný. V ní se nadechuji uprostřed hektického světa práce. A v ní také cítím svou touhu po svobodě, po životě oproštěném od účelu. Svobodu lze tedy nalézt již v touze po ní. Tuto touhu mi nemůže nikdo vzít. A s touto touhou mi nikdo nemůže vzít ani tuto vnitřní svobodu.
převzato z knihy Rok kdy zemřel můj otec, A. Grün, KNA, 2014
Každý z nás potřebuje někoho, kdo by ho vyslechl, komu by se mohl vypovídat. Někoho, kdo by mu pomohl ujasnit si to podstatné ve svém životě.
Nahlédneme-li do příruček, které radí rodinám, co dělat, aby to v rodině klapalo, nacházíme obvykle hned v první kapitole rady týkající se "sociální komunikace".
Slovo komunikace je v češtině zdomácnělé. Znamená nejen silnice, ale i cestu od člověka k člověku. Přesně – „spojování“. Jdeme-li hlouběji a hledáme-li, co toto slovo znamenalo v latině, odkud pochází, zjišťujeme, že tam znamenalo „communem rederre – učiniti něco známým více lidem“. Česky: „dát k dobru druhým lidem informaci, kterou jsem se dozvěděl“. A nejen to. Znamenalo to i „multum dare“ – dáti toho mnoho, ne tedy pouze „jen tak něco“. O to v komunikaci jde.
A proč "sociální komunikace"? Protože se děje mezi lidmi – na rozdíl od té komunikace, která probíhá např. v počítači. A vyšší formou komunikace je pak sociální interakce – nejen mluvení a usmívání, ale to, jak se chováme, jak řešíme své problémy, jak jednáme – zvláště v těžkých situacích. To, o čem mluví naše činy.
Sociální komunikace je důležitá. Vztahy, které existují mezi členy rodiny, jsou do značné míry formovány tím, jak spolu v rodině komunikujeme (co a jak si sdělujeme).
Dialog patří mezi to nejvzácnější, s čím se v sociální komunikaci můžeme setkat. Je to bytostný rozhovor, kdy si dva lidé ujasňují to podstatné ze své jak osobní, tak i vztahové existence – komu a čemu důvěřovat a čemu tak moc věřit, na co je a na co není možno se spolehnout, co je správné a co ne, jak se rozhodnout nejen na malých, ale i velkých křižovatkách životní cesty aj. Přitom ani jeden z účastníků není majitelem pravdy. Všichni ji hledají ve velké nejistotě vzájemnou pomocí.
Jestli něco v životě bytostně potřebujeme, potom je to člověk, s nímž bychom mohli (občas) vést dialog.
převzato z knihy Jaro Křivohlavý, O šťastné rodině, KNA 2014
22.2. a 25.2.
Uvedení do křesťanské modlitby s výkladem obtížných částí modlitby Otče náš
(P. Vojtěch Kodet, O.Carm.)
1.3. a 4.3.
Modlitba díků a chvály
8.3. a 11.3.
Přímluvná modlitba
15.3. a 18.3.
Modlit se Boží slovo
22.3. a 25.3.
Modlitba klanění
29.3. a 1.4.
Modlitba za zemřelé
Jednou jsem v odlehčeném rozhovoru dostal otázku, jaké přikázání bych doplnil do Desatera.
Zformuloval jsem tedy jedenácté přikázání: „Nemontuj se do života jiných!“ Znamená to: Všímej si sebe, svých chyb, slabostí a nedokonalostí a ostatní nech na pokoji. Hodně lidí, i věřících, má totiž „charisma vrtat do bližních“, zajímat se o jejich záležitosti, poučovat, napomínat. Vůbec však nezaměřují svou pozornost na sebe a nevidí svoje nedostatky.
Na svou obhajobu používají ten nejušlechtilejší důvod: lásku k bližnímu, kterému je třeba pomoci. Pomocí často rozumí to, že o svých dohadech a závěrech informují širokou veřejnost, jen ne toho, koho se věc přímo týká. Kudy chodí, tudy trousí svoje zaručené informace a závěry.
Někteří se zase příliš angažují a za každou cenu radí a rozdávají rozumy. Morální teologie přitom zná přesné podmínky bratrského napomínání. Za prvé, napomínat má ten, kdo je dotyčnému nejbližší v řádu lásky, tedy manžel či manželka, rodiče, sourozenci, příbuzní, představení. Za druhé, bližní musí službu napomenutí opravdu potřebovat, protože není schopen pomoci si sám. Za třetí, není nikdo, kdo by to udělal lépe než já. Přílišná iniciativa tedy není na místě. Kéž bychom byli lidmi jedenáctého přikázání a uměli se starat více o trám ve vlastním oku než o třísky v očích bližních.
Převzato z připravované knížky: Jedenácté přikázání, Ivan Šulík, KNA, 2015
Pane Ježíši,
v tichu tohoto začínajícího dne přicházím k Tobě
a s pokorou a důvěrou Tě prosím o Tvůj pokoj,
o Tvoji moudrost a Tvoji sílu.
Dej, abych se dnes dívala na svět očima plnýma lásky.
Dovol mi, abych pochopila, že všechna sláva církve,
pochází z Tvého kříže jako ze svého zdroje.
Dej, abych své bližní přijímala jako lidi,
které Ty chceš milovat mým prostřednictvím.
Daruj mi pohotovost, abych s odevzdaností sloužila člověku
a rozvíjela všechno dobré, co jsi do něho vložil.
Má slova ať vyzařují mírnost
a svým jednáním ať rozdávám pokoj.
Ať je můj duch zaujat jen jedinou myšlenkou,
a to rozsévat požehnání.
Zavři mé uši před každým zlým slovem a zlomyslnou kritikou.
Ať můj jazyk slouží k tomu, aby vyzdvihoval dobrotu.
Především mi ale Pane pomoz,
abych byla tak plná radosti a dobrotivosti,
aby všichni, s nimiž se setkám, pocítili Tvou přítomnost
a Tvou lásku.
Oděj mě leskem své dobroty a krásy,
abych v průběhu dnešního dne lidem zjevovala Tebe.
převzato z www.karmel.cz
Bernadetta Soubirous (1844 - 1879) byla prvním dítětem mlynáře z pyrenejské vesničky Lurdy. Po ní se ještě narodilo 7 sourozenců, naživu však zůstali pouze tři. Jako 13-letá neuměla číst ani psát. Se svým astmatem vyrůstala v kruhu rodiny ve vlhké přízemní místnosti 3 × 4 metry, v bývalém vězení, které obec předtím zrušila jako zdravotně závadné. Bernadetta měla černé vlasy jako ebenové dřevo a nápadně krásné oči.
Dne 11. února 1858 šla Bernadetta se svými kamarádkami sbírat klestí k Massabiellské jeskyni u řeky Gave. Před jeskyní slyšela šum listí. Výklenek jeskyně a růžový keř se vzápětí objevili v hlubokém jasu. Uprostřed tohoto jasu se zjevila mladá Paní, nevypověditelně krásná, útlá a jemná, s růžencem v ruce.
Na sobě měla drahocenný široký plášť, který ji zahaloval od hlavy až po paty. Šaty měla přepásané modrou stuhou. Na každé noze měla světležlutou růži. Paní se na Bernadettu líbezně usmála, pozdravila ji vztaženou paží, její tvář byla plná nebeské dobroty. Paní se prežehnala, Bernadetta s ní. Bernadetta se pak modlila růženec. I Paní přebírala zrnka na růženci, nehýbala však ústy.
Na zjevení 14. února přišli s Bernadette i jiné děti, asi 20 zvědavců. Ti však Pannu Marii neviděli. Bernadetta pokropila místo zjevení svěcenou vodou: "Pokud přicházíte od Boha, tak nám to řekněte ... pokud od ďábla, pak zmizte!" Zjevení se usmálo a přistoupilo blíže. Dívky skoulely směrem k Bernadettě těžký kámen, polévaly ji ledovou vodou, ale ona byla v extázi, jako socha, nic neviděla, ani neslyšela.
Při třetím zjevení 18. února Panna Maria řekla: "Nemohu slíbit, že tě udělám šťastnou na tomto světě, ale na druhém." Mnoho lidí nevěřilo v pravost zjevení, ale ze zvědavosti přicházeli a viděli, že Bernadetta prožívala zvláštní stavy, které by sama nedokázala inscenovat. Zprávy o zjeveních v Lurdech se šířily velmi rychle.
V neděli 21. února už přišlo k jeskyni několik set osob. Mezi nimi byl i místní lékař Dozous, kterému byly náboženské otázky docela lhostejné. Přišel jen proto, aby se přesvědčil, že Bernadetta má neurózu spojenou s halucinacemi. V ten den Panna řekla: "Modlete se za ubohé hříšníky. Za obrácení hříšníků budeš líbat zem." Bernadetta políbila zem. Večer si ji dal předvolat místní policejní komisař Jacomet k výslechu, který trval celou hodinu. Ani pod výhrůžkou vězení nezískal od ní slib, že se už k jeskyni nevrátí. Komisaři to slíbil její otec, který slib později odvolal.
Dne 23. února se přišel ze zvědavosti podívat na zjevení i posměvač J. B. Estrada - pozdější Bernadettin životopisec, který napsal: "Když přebírala první zrnka růžence ... Náhle jakoby ji pronikla záře ... My muži jsme sňali klobouky a sklonili jsme se ... Extáze trvala asi hodinu." Toho dne Bernadetta obdržela od Paní tři tajemství, které však nikomu nesměla svěřit. (Ve skutečnosti si je vzala do hrobu.)
24. února. K jeskyni přišlo asi pět set lidí, nechyběl ani strážmistr D'Angle. Při zjevení nejsvětější Panny se s velkým hlukem prodral až k Bernadettě náčelník četníků a zakřičel na ni: "Co tu děláš, komediantko!" Ona ho však vůbec nevnímala. Chtěl pokračovat, ale zabránilo mu v tom několik přítomných dělníků.
Bernadetta se obrátila k přítomným za neustávajícího pláče a opakovala Mariiny poselství: "Pokání, pokání, pokání!"
25. února. Před zraky 400 lidí Bernadetta na kolenou vystoupila vzhůru po svahu jeskyně. S obdivuhodnou lehkostí nelezla, ale jakoby se po drsné a kamenité půdě klouzala a byla posunována. Paní jí řekla: "Jdi a jez byliny, které tam najdeš. Jdi tam, k prameni, umyj se a napij! "- Vytrhla několik stébel trávy a bylin a pak je snědla. Rukama vyhrabala jamku v bahně a trochou špinavé vody se umyla a z ní napila. - Lidé čekali zázrak, teď si mysleli, že se zbláznila. Všichni, i její matka, byli šokováni.
Komisař Jacomet prohlásil: "Soubirousové je ubohé, nemocné dítě, třeba ji dát do ústavu."
26. února. Davy návštěvníků se přesvědčily, že z nového pramene začal vytékat proud vody.
27. února. Paní: "Řekneš knězi, aby zde nechal vystavět kapli, ke které ať přicházejí v procesích." Ve stejný den to Bernadetta oznámila panu faráři, děkanu Peyramaleovi. Děkan: "Pokud je to Nejsvětější Panna, ať se dá poznat nějakým zázrakem ... popros ji, aby nechala růžový keř rozkvést."
28. únor. Přítomno dva tisíce poutníků. Bernadettu předvedli k soudci M. Rivesovi. Soudce: "darebačko. Hned tě zavřeme, dáme tě do vězení. Musíš přestat chodit k jeskyni. Nechám tě ve vězení umřít. "Bernadetta seděla klidně naproti soudci:" Nemůžu tam nejít. "
Bernadetta znovu žádala faráře o postavení kaple: "Paní chce procesí." Farář: "Jak můžeš, ty lhářko, chtít, abychom té tvé Paní uspořádali procesí?! Řekni jí, ať dá rozkvést růžovému keři na skále, kde se zjevuje. A zeptej se jí, jak se jmenuje. "
1. březen. Mezi přítomnými byl poprvé i kněz.
3. březen. Bernadetta oznámila faráři, že když řekla Paní, aby nechala rozkvést keř a aby udělala zázrak, jen se usmívala a zopakovala, že chce kapli. Farář: "Máš peníze na to, aby jsi ji dala postavit?" "Ne." "Já také ne. Řekni Paní, ať ti je dá. "
4. březen. Podle úředního odhadu bylo přítomno devět tisíc lidí a několik četnických oddílů. O páté ráno tři lékaři z Bordeaux, povolání prefektem, důkladně vyšetřili Bernadettu. Vydali prohlášení, že je zdravá. Policejní komisař Jacomet klečel vedle Bernadetty a napsal úřední hlášení prefektovi.
25. březen. Bernadetta položila Paní znovu otázku, kdo je. Paní složila ruce k modlitbě, zvedla ramena, opět je složila, pozvedla oči k nebi a tiše promluvila: "Jsem Neposkvrněné Početí." (Pro Bernadettu, která neměla ani ponětí o tom, že před čtyřmi lety papež Pius IX. prohlásil dogma o Neposkvrněném početí, byla tyto slova podivná a vůbec jim nerozuměla.) Cestou k faráři si je opakovala: "Que soy era Immaculada Concepciò." Farář uvěřil zjevení.
7. duben. Když Bernadetta držela během extáze v levé ruce hořící svíčku, ta se naklonila a plamen olizoval prsty složených rukou. Doktor Dozous se podíval na hodinky. Plamen ošlehoval prsty více než 10 minut. Po skončení extáze ji vyšetřil ruce. Nebylo na nich nejmenší známky po spálenině.
Starosta města Lurdy Lacadé vyhláškou zakázal brát vodu z pramene a také vstup do jeskyně. Před jeskyní postavili zátarasy z prken, kterou dělníci a rolníci rozlámali. Císař Napoleon III. zrušil zákaz vstupu do jeskyně. Policie soustavně dělala domovní prohlídky u rodičů Bernadetty a celou rodinu měla neustále pod přísným dohledem.
Biskup Laurence v Tarbes předvolal Bernadettu před dvanáctičlennou vyšetřovací komisi. Dne 18. 1. 1862 biskup vydal pastýřský list, kterým zjevení v Lurdech církevně uznal: "Uznáváme, že Neposkvrněná Panna Maria, Matka Boží, se Bernadettě Soubirousové opravdu zjevila ... 18-krát."
Lurdy se staly nejznámějším městem země. Bernadetta odpověděla na stovky dotazů věřících i nevěřících, turistů i zvědavců. Trvalo jí poměrně dlouho, než se naučila číst. Spisovná francouzština jí byla cizí, vždyť znala pouze nářečí kraje Biggore, kterým k ní hovořila i Přesvatá Panna.
Dne 4. dubna 1864 instalovali do jeskyně sochu Panny Marie, kterou na základě popisu Bernadetty vyhotovil sochař Fabich z Lyonu. Bernadetta dostala nabídku k sňatku od jejího ctitele Raoula de Tricqueille, asistenta medicíny. Ten se obrátil pro souhlas s nabídkou listem na dvou příslušných biskupů. Odpověď byla: "Vaše žádost není v souladu s vůlí Matky Boží."
Dne 3. července 1866 Bernadetta jako 22-letá vstoupila do kláštera v Nevers, kde složila i věčné sliby. Už nikdy se nevrátila do jeskyně. V klášteře nesměli o Lurdských zjeveních mluvit a zakázané měla i návštěvy. Vícekrát byla na smrt nemocná, vykašlávala krev. Třikrát dostala pomazání nemocných. Dělala ošetřovatelku v starobinci. Bernadettu znovu vyšetřovala komise teologů. Na vyšetřování ji přinesli na nosítkách.
Do Lurd přicházely peníze ze všech stran a postavili za ně kostel. Farář Peyramale navštívil těžce nemocnou Bernadettu a litoval, že žádal od Matky Boží rozkvést růže a peníze na kapli: "Vím, že jste mě nepodvedla, sestro, ale já jsem vás nebyl hoden." - A potlačoval slzy.
Rok 1877. Bernadetta onemocněla na tuberkulózu kostí. Na pravém koleni měla nádor velký jako dětská hlava. Nemohla hýbat nohama. Do kaple ji přiváželi na vozíku. Částečně ohluchla. Až do své smrti byla podrobována dalším výslechům. Kost na noze jí shnila. Celé její tělo bylo jedna jizva. Na hruď jí připevnili kříž, svěšený ze stěny, aby ho mohla líbat. Zemřela 16. dubna 1879 se slovy: "Svatá Maria, Matko Boží ... nyní i v hodinu ..." ve věku 35 let. Její tvář měla takovou podobu jako v extázi. Neverský biskup Lelong za účasti více biskupů celebroval zádušní mši sv. Pohřbili ji do dvojité zapečetěné truhly z olova a ze dřeva. Po 29 letech - 20. září 1908 komise otevřela truhlu. Bernadetta vypadala tak, jako před 29 lety. Tělo bylo neporušené. Tvář měla takovou, jako v hodině smrti. Růženec byl rezavý.
Dne 3. dubna 1919 - po 40 letech - komise otevřela kryptu a prohlédla mrtvolu. Lékaři konstatovali: "Tělo Bernadetty není v rozkladu", naopak bylo téměř nezměněno. Obličej a ruce byly bílé, svalstvo měkké. Tělo bylo uloženo do skleněné truhly a veřejně vystaveno v klášterní kapli v Nevers, kde dodnes, více než po 120 letech, poutníci z celého světa obdivují její neporušenou tvář.
Za svatou prohlásil Bernadettu 8. prosince 1933 papež Pius XI. za přítomnosti 70 000 lidí, přes 100 biskupů a šestnácti kardinálů.
Zázračné uzdravení
- Pár dní po vytrysknutí pramene Croisine Bouhoutsová v posledním zoufalství namočila své ochrnuté, na smrt nemocné dítě - Justina, do studeného pramene. Druhý den dítě jedlo a udělalo své první krůčky v životě. Justin se dožil 81 let a zúčastnil se v Římě Bernadettiny kanonizace.
- Spisovatel Hyacinthe de Lafite se během zjevení v Lurdech vyjádřil: "Je to náramně pěkná pohádka." Po 20-ti letech se vrátil do Lurd. Ulice se hemžily poutníky. V nemocnici se střídali mnozí na smrt nemocní pacienti: měli zničené plíce, vnitřní nemoci s rakovinou, ohlodané rty, z ran jim vytékala krev a hnis. Za 20 let se jich už uzdravelo hodně. Lafite se ze srdce prodralia slova: "Pros za mě Bernadetta!" - Měl na to důvod - rakovinu hltanu. Z pohádky zjevení se stala skutečnost.
- Jeanne Frételová. Uzdravila se 8. října 1948 z tuberkulózy pobřišnice ve chvíli, kdy přijímala Nejsvětější Hostii.
- Marie Bigotová. Narodila se v prosinci 1922 v Bretani. Ochrnutou měla pravou část těla, ohluchla, oslepla. V říjnu 1953 se během procesí se Svátostí oltářní v Lurdech náhle postavila a mohla chodit. Následující rok po skončení procesí se jí vrátil sluch i zrak. Mezinárodní tým lékařů 18.3.1956 uznal z hlediska medicíny uzdravení za nevysvětlitelné. Bylo to 59. zázračné uzdravení.
- 51-letý Jean Pierre Bély. Roztroušená skleróza v pokročilém stadiu. Po účasti na pouti v Lurdské růžencové bazilice 9. října 1987 zažil okamžité, úplné a trvalé vyléčení. Po vyšetření komisí lékařů lurdský biskup Jacques Perrier prohlásil za nevysvětlitelný případ úplného vyléčení. Byl to šedesátý šestý případ zázračného vyléčení v Lurdech.
* Při posuzování hodnotí komise splnění následujících hlavních kritérií: Uzdravení musí být náhlé, trvalé, musí od vyzdravění uběhnout minimálně 6 let. Nemoc musí být těžká, život ohrožující, nebo nevyléčitelná. Musí být organického, ne funkčního charakteru.
převzato z www.fatym.com
V rámci roku Zasvěceného života je liturgická památka sv. Josefiny Bakhity (8. 2.) světovým dnem modlitby, zamyšlení a činů proti obchodu s lidmi. Tato řeholnice pocházela ze Súdánu (1869) a zemřela v Itálii (1947). Její život byl velmi pohnutý, protože se jako dítě několikrát stala obětí obchodu s lidmi. Dokonce zapomněla jméno, které jí dali rodiče; Bakhita sice znamená „šťastná“, ale takto ji pojmenovali její únosci, kteří ji ponižovali a způsobili jí veliké fyzické i mravní utrpení. Slušného zacházení se jí dostalo od italského konzula, který z politických důvodů musel opustit Súdán. Bakhitě bylo dovoleno odcestovat s ním do Itálie. V Itálii se 9. ledna 1890 stává křesťankou a přijímá jméno Josefina a 8. prosince 1896 se zasvěcuje Bohu jako řeholnice.
Letos připadá 8. února na neděli. Chceme se připojit k modlitbám i činům, které budou směřovat k odstranění obchodu s lidmi. Papež František označuje obchod s lidmi za nejrozšířenější otroctví v 21. století, za zločin proti lidskosti, za ránu na těle současného lidstva. V prosinci 2014 došlo k podpisu Deklarace náboženských představitelů proti modernímu otroctví, jejímiž signatáři jsou kromě katolické církve také zástupci hinduistů, buddhistů, židů, muslimů a anglikánů. Uvádíme text deklarace, který je převzatý z webových stránek vatikánského radia.
„My signatáři jsme se zde dnes shromáždili k této historické iniciativě mající inspirovat duchovní a praktické konání všech náboženství světa a lidí dobré vůle, aby bylo do roku 2020 odstraněno moderní otroctví. V očích Božích je každá lidská bytost - ať dívka či chlapec, žena či muž - svobodnou osobou, jíž je určeno žít v rovnosti a bratrství pro dobro všech. Různé formy moderního otroctví jako je obchod s lidskými bytostmi, nucené práce a prostituce, obchod s lidskými orgány a jakákoli praktika popírající základní pojmy rovnosti, svobody a stejné důstojnosti každé lidské bytosti, musejí být považovány za zločin proti lidskosti. Tady a dnes přijímáme společný závazek učinit uvnitř našich věřících obcí i mimo ně vše, co lze, aby se dostalo svobody tomu, kdo je obětí otroctví nebo obchodu s lidmi, a byla mu vrácena naděje v budoucnost. Dnes máme možnost, vědomí, moudrost, nové prostředky i technologie potřebné k dosažení tohoto lidského a morálního cíle.“
Na webových stránkách vatikánského radia je možné najít řadu souvisejících zpráv, které ukazují, jak je obchodování s lidmi rozšířené a velmi výnosné, ale také co podnikají misionáři pro prevenci a záchranu obětí apod. (např. zprávy z 12. 12. 2013, 5. 4. 2014, 10. 4. 2014, 12. 4. 2014, 21. 5. 2014). Podle Mezinárodní organizace práce je obětí této kriminality 2,4 milionů lidí na celém světě a zločinci na nich každoročně inkasují 32 miliard dolarů.
V této souvislosti je potřeba připomenout také poselství papeže Františka k letošnímu Světovému dni míru, kde např. v závěrečné části, poté co připomněl život sv. Josefiny Bakhity, píše: „S takovouto perspektivou si přeji vyzvat všechny, aby každý podle své úlohy a specifické zodpovědnosti vykonával skutky bratrství vůči těm, kdo jsou drženi ve stavu zotročení. Ptejme se jako společenství nebo jako jednotlivci, cítíme-li nějakou výzvu, když se během svého všedního dne setkáme nebo máme co do činění s lidmi, kteří mohou být obětí obchodu s lidskými bytostmi, anebo když se rozhodujeme o nákupu výrobků, které by mohly reálně pocházet z vykořisťování druhých lidí. Někteří z nás, buď z lhostejnosti, nebo proto, že jsou omezeni každodenními starostmi či ekonomickými důvody, zavřou oči. Jiní se však rozhodnou vykonat něco pozitivního a zapojí se do občanských sdružení nebo budou konat malé každodenní skutky – které mají velkou hodnotu! – jako je prohodit pár slov, popřát „dobrý den“ nebo se usmát. Nic nás to nestojí, ale může to dodat naději, otevřít cestu a změnit život člověku, jenž žije v utajení, a také to změní i náš život ve vztahu k této skutečnosti.
Musíme si přiznat, že se ocitáme před celosvětovým jevem, který přesahuje schopnosti jediného společenství nebo státu. Pro jeho odstranění je třeba se zmobilizovat v dimenzích, srovnatelných se samotným takovýmto jevem. Z tohoto důvodu naléhavě vyzývám všechny muže a ženy dobré vůle a všechny, kdo – i na úrovni těch nejvyšších institucí – jsou blízkými nebo vzdálenými svědky této rány, jíž je současné otroctví, aby se nestávali spoluvinnými za toto zlo a neodvraceli svůj zrak od utrpení bratří a sester v lidstvu, zbavovaných své svobody a důstojnosti, ale aby měli odvahu dotýkat se těla trpícího Krista (Evangelii gaudium, 24; 270). On se zviditelňuje skrze bezpočetné tváře těch, které sám nazývá „těmito mými nejmenšími bratry“ (Mt 25,40.45).
Víme, že Bůh se bude každého z nás ptát: „Co jsi udělal svému bratru?“ (srov. Gen 4,9-10) Globalizace lhostejnosti, která dnes zatěžuje životy tolika sester a bratří, vyžaduje od nás všech, abychom vytvářeli globalizaci solidarity a bratrství, která jim může navrátit naději a pomoci k tomu, aby se odvážně znovu vydali na cestu, vedoucí skrze problémy naší doby, a získali nové perspektivy, jež má v sobě Bůh a které vkládá do našich rukou.“
Jako první krok k uposlechnutí naléhavé papežovy výzvy chceme být neodbytní v modlitbě a přednést Bohu své prosby za tyto trpící lidi i za ty, kteří toto zlo páchají. Proto nabízíme několik přímluv, které je možné zařadit do společné či soukromé modlitby, a to nejen 8. února. V rámci přípravy na Národní eucharistický kongres bude jistě možné věnovat patřičnou pozornost těmto skutečnostem, např. v tématech eucharistie a společenství, eucharistie a solidarita, eucharistie a evangelizace.
Liturgická komise ČBK
8. prosince 1965, v den ukončení II. vatikánského koncilu, Enzo Bianchi odchází bydlet do jednoho stavení bez vody a elektřiny na venkov u piemotského Magnaga. První tři roky žije osamotě. Společnost mu dělá evangelium a spisy církevních otců. Pak přichází první bratři a první sestry.
Dnes má mnišská komunita v Bose další čtyři fraternity (Ostuni, Assisi, Cellole a Civitella) a čítá téměř stovku mnichů a mnišek šesti národností, pocházející z různých křesťanských církví. Je důležitým centrem ekumenismu, což uznal minulý rok i papež František, když vybral Enza Bianchiho za poradce Papežské rady pro jednotu křesťanů.
Novinářka Vittoria Prisciandaro s ním vedla u příležitosti týdne dialogu následující rozhovor.
„Ekumenismus“, vysvětluje převor z Bose, „je důležitý, protože ho chtěl Ježíš Kristus, když žádal své učedníky, aby byli jedno. Nechal věrohodnost Evangelia a křesťanského poselství závislou na schopnosti křesťanů nebýt rozděleni mezi sebou a praktikovat lásku.
Poslední Ježíšova modlitba k Otci před smrtí (Jan 17,11) není nějakou módou nebo znamením času, jak někdo říká, ale náleží k podstatě Evangelia. Nemůžeme být křesťany, aniž bychom byli ekumeničtí. A to platí zvláště pro katolíka, který je povolán k univerzalitě.
Co znamená 'praktikovat ekumenismus' ?
Především uznat, že pokud je někdo pokřtěn a odvolává se na Ježíše Krista, je součástí těla Kristova, což je v dějinách Církev. Do tohoto těla se vstupuje skrze křest. Nevím, kolik lidí si je toho vědomo, obávám se, že si většina myslí, že tělo Kristovo je pouze katolická církev. Jenže Kristovo tělo shromažďuje všechny ty, kteří přijali křest. A Církev v 'Krédu' vyznává jediný křest. Vědomí skutečnosti, že křest nás činí součástí Kristova těla, činí nás svými údy, ukazuje v jiném světle vztah k jiným křesťanům: než abychom je viděli jako oddělené bratry, odloučené nebo ty, kdo plně nesdílí vyznání víry, považujeme je za údy těla Kristova jako sebe.
Vámi založená komunita vznikla před 50 lety, v období koncilu. Jak II. vatikánský koncil změnil ekumenické ovzduší?
Stačí, když řeknu, že před 60 lety farář v mé vesnice chtěl, abychom házeli kameny na protestanty, kteří přicházeli prodávat Bibli. Nyní už se to neděje, cesta koncilu znamenala pro katolickou církev radikální a celkovou změnu. Dříve jsme se společně s ostatními křesťany ani nemohli modlit. Nezapomenu, že jsem měl v 18 letech přímo problémy, protože jsem se zúčastnil bohoslužby valdenské církve. Farář proti mně veřejně velmi silně vystupoval. Dnes jsou všechny komunity vyzývány ke společné modlitbě a činí tak, takže změna se stala.
Co ještě zbývá udělat?
Zajisté, k viditelné jednotě je cesta ještě dlouhá a pokud jsem v některém okamžiku doufal – zvláště v 70. letech – že s určitou pravděpodobností bych mohl vidět konvergenci, jednotu během svého života, dnes tu máme problémy daleko hlubší. Samotná ekumenická cesta se stala méně schůdnou a složitější. Uvědomujeme si, že není snadné dosáhnout jednoty, přemýšlet o ní krátkodobě, ani jako křesťané velkých tradičních historických církví. Nemluvě o jednotě s těmi, a je jich velký počet, kteří náleží k evangelikálnímu, letničně-charismatickému světu.
Na základní úrovni farností, jaký druh zkušenosti můžeme udělat a jak můžeme růst v této cestě?
Vzhledem k tomu, že v Itálii katolíci početně obrovsky převyšují pravoslavné a reformované a není možné uskutečňovat sobě rovné výměny, bylo by důležité, aby při některých příležitostech zaznělo v našich farnostech slovo některého pastora, pravoslavného kněze, abychom se účastnili některých jejich slavností a zvláště měli odvahu číst díla, týkající se víry a spirituality pravoslavného a evangelického světa. To by nám dalo širší rozhled.
Poradíte, co číst?
Některý text od Paola Ricca, který je brilantní ve všech svých knihách a je z valdenské církve. Z pravoslavných církví by stačilo vzpomenout knihy ekumenického patriarchy Bartoloměje I.. Kladu si otázku, zda v rodinách, ve farnostech, lidé mají přístup k těmto textům. Tak jako se čte mnoho svazků knih, které napsali katoličtí autoři a tím je možné přiblížit se životu mnoha věřících, mohla by se doporučit díla nekatolických autorů, která by mohla být velkou pomocí k prožívání víry uprostřed lidí dnešní doby.
Zanedlouho se budou konat dvě důležité události pro křesťanské církve. V roce 2016 by se měl uskutečnit Synod všech pravoslavných církví. V roce 2017 pak protestanté oslaví 500 let od Lutherovy reformace. Co tato dvě setkání znamenají pro katolickou církev?
Pro pravoslavné má synod zásadní důležitost, protože už neměli žádný generální synod po prvních sedmi ekumenických koncilech, které slavili s římskou církví. Pravoslavní jsou plným právem sesterské církve. Jednota mezi nimi usnadní cestu k viditelné jednotě v rozmanitosti. Problémem s katolíky je pouze univerzální služba římského biskupa. Oni přijímají to, co se odehrálo v prvním tisíciletí. Na to musíme poukazovat a pouze žádat, aby papež, služebník jednoty na univerzální úrovni, mohl vykonávat svou službu pokaždé, když to tyto církve budou potřebovat. Pro nás je synod příležitostí k tomu, abychom tyto církve lépe poznali a pomohli jim.
A jubileum protestantů?
Reformace je velmi důležitá: znamenala rozdělení a rozštěpení západní církve. Je to rána, kterou Luther na začátku nechtěl a to je důležité připomenout. V určitém momentě se dostal do situace, kdy ušlá cesta již nebyla cestou konvergence a jednoty a rýsovalo se schizma, které znamenalo obrovské ochuzení jak pro katolickou církev, tak pro církve reformační, které nastoupily zcela vlastní cestu bez symfonie katolicity ve smyslu 'Kréda'. Toto setkání by pro nás mohlo být připomínkou toho, že evangelium stále volá: reforma církve, „semper reformanda“. Termín reforma, který papež František nemá strach používat.
Jak žije ekumenický rozměr papež František?
František způsobil velmi silnou změnu zejména v pravoslavném světě. Obdrželi znamení uznání jejich kvality církví, jaké očekávali. Je tu jedna věta patriarchy Bartoloměje, kterou média nezdůraznila: „Teď už pravoslavní nemají z Říma strach“. Slova, která František řekl na začátku své služby, „římský biskup“, jsou důležitá pro pravoslavné, kteří jsou ochotni uznat primát římské církve na pozadí toho, co jsme prožili v prvním tisíciletí. A pak je tu novinka: František vybízí k ekumenismu nejen s tradičními církvemi, ale také s novými evangelikálně-charismaticko-letničními církvemi právě proto – jak řekl na setkáních, která absolvoval – že je přesvědčen, že křest je rozhodující pro náležení k tělu Kristovu. Jsou tedy našimi bratry. Tento pohled je nový pro celou katolickou církev. Zahájil ho on, pokorným stylem, který je velmi důležitý pro cestu ekumenismu.
převzato z umlaufoviny.com
Při stvoření nařídil Bůh rostlinám, aby nesly plody, každá „podle svého druhu“. A tak přikazuje Bůh také křesťanům, živým rostlinám své církve, aby přinášeli plody zbožnosti, každý podle svých vlastností, stavu a povolání.
Jinak má pěstovat zbožnost šlechtic než řemeslník, jinak sluha než kníže, jinak vdova, neprovdaná dívka nebo žena, žijící v manželství. A nejen to; je třeba i vykonávání zbožnosti přizpůsobit schopnostem, činnosti a úkolům každého zvlášť.
Řekni mi, Filoteo, bylo by vhodné, aby biskup vyhledával samotu jako kartuziáni? A manželé aby se nestarali o majetek o nic víc než kapucíni; řemeslník aby zůstával celé dny v kostele jako řeholník, a naopak řeholník byl stále zaneprázdněn všemožnými věcmi ve prospěch bližního jako biskup? Nebyla by taková zbožnost směšná, vyšinutá a nesnesitelná?
Přesto však velmi často dochází k takovému omylu a absurdnosti. Zcela neprávem, Filoteo, neboť je-li zbožnost pravá a upřímná, nic neničí, naopak zdokonaluje a dovršuje všechno; a jestliže někdy odporuje a brání nějakému řádnému povolání a stavu, je to nepochybně zbožnost falešná.
Včela sbírá svůj med z květů a přitom je nepoškodí a neničí, zanechá je neporušené, čisté a svěží, jak je nalezla. A pravá zbožnost působí ještě lépe, neboť nejen že žádné povolání nebo činnost neporuší, ale naopak dodává jim větší hloubku a krásu.
Jako drahokam, hozený do medu, nabývá většího lesku, každý podle své barvy, tak se stává člověk příjemnějším a dokonalejším ve svém povolání, je-li spojeno se zbožností: péče o rodinu je skrze ni více prostoupená pokojem, láska mezi manžely je opravdovější, služba představenému věrnější a jakékoli povolání se vykonává s větší ochotou a lépe.
Je omylem a přímo bludem chtít zbožný život vyloučit z družiny vojáků, z dílny řemeslníků, ze dvora knížat, z domácnosti manželů. Je pravda, Filoteo, že v těchto povoláních nelze pěstovat zbožnost čistě kontemplativní, mnišskou a řeholní; ale kromě těchto tří druhů zbožnosti je ještě mnoho jiných, vhodných zdokonalovat ty, kdo žijí ve stavech světských.
Ať jsme tedy kdekoli, můžeme a máme usilovat o dokonalý život.
František Saleský, Uvedení do zbožného života, KNA, 2003
Je to snad pravý půst
vzdát se slaniny,
zvěřiny?
Je snad půst věcí úst?
Je snad půst dát si slib
z masa nepojíst,
o to víc
na talíř nabrat si ryb?
Lačnět a v hadrech bloudit
na odiv lidu
bez klidu
klopit zrak, vzdechy loudit?
Ne, půst je víc, je sklizeň!
Svaž snopy své
a dej
jíst duši, má hlad, žízeň!
V ten čas se hněvu vzdej,
záště, zlých řečí,
všech křečí,
změň život, směr mu dej!
Tříbením ducha rostem,
Zmoř hladem hřích,
ne břich,
pak prošels pravým postem!