Ve světle aktuální antiteroristické akce ve Francii, při níž se zmobilizovaly desítky tisíc příslušníků ozbrojené moci proti třem vraždícím útočníkům, je užitečné položit si otázku, čí svobodu projevu tato mašinérie státní moci vlastně brání.
Není totiž karikatura jako karikatura: zvětší-li talentovaný malíř-vtipálek např. ex-ministru financí Janu Fischerovi jeho známý nos do "nadpřirozených" tvarů, nijak se to nedotýká tělesné ani duševní či dokonce duchovní intimity jeho nositele, který se tomu pravděpodobně sám s nadhledem zasměje.
Jestliže však někdo cílevědomě a veřejně cynicky zesměšňuje klíčové (duchovní) autority určité skupiny lidí, ačkoli ví, že jim zákon formálně garantuje nejen svobodu vyznání víry a rovnoprávnost s ostatními členy občanské společnosti, ale rovněž úctu a respekt této společnosti vůči projevům a symbolům jimi vyznávané víry, pak lze bezpochyby logicky konstatovat, že takový počin je porušením zákona - a tedy trestným činem. Ten pochopitelně vyvolává reakce, zvedá emoce, a - bohužel - v některých případech přináší i tragické důsledky.
Tento fakt je smutnou ukázkou dvojího obrovského pokrytectví tzv. liberální morálky naší doby: Prvním z nich je fakt, že garantujeme tzv. svobodu projevu - ale KOMU ?
Posměvačům útočícím na hodnoty těch, které licoměrně nazýváme rovnoprávnými spoluobčany, lidem rozbíjejícím zdravou tradiční rodinu jako základ národa, cynickým rebelům opěvujícím promiskuitní smilstvo a sodomii bez jakýchkoli limitů, obchodníkům se smrtí drze propagujícím potraty a eutanásii, klonování, genové manipulace či bombardování celých států pod záminkou humanitárních cílů a ochrany lidských práv a svobod...
A pak se divíme, že proti této legální formě surového násilí ("státnímu terorismu" ospravedňovanému jménem svobody utlačovatelů) - začínají některé skupiny ponižovaných a utlačovaných občanů formovat odpor užívající stejných zbraní. V Paříži minulý týden padala hesla "Nikdo si nezaslouží takto zemřít, svoboda" atp. Zprávy mainstreamu komentují: "Manifestace ukázala, že se chceme vzájemně respektovat.."; karikaturisté však jedním dechem prohlásili, že budou ve své práci pokračovat. Není v tom neslučitelný vnitřní rozpor? Kdyby tito "rozverní vtipálci" bývali respektovali náboženské city svých muslimských spoluobčanů, k žádnému odvetnému kroku by je byli nevyprovokovali. To samozřejmě není ani v nejmenším obhajoba teroristického násilí, které je nutné jednoznačně odsoudit, a jehož pachatelé si zaslouží spravedlivý trest. Ale současně je zapotřebí odsoudit i křiklavě amorální hanobení posvátných transcendentních symbolů, jež překračuje rámec pouze lidských vztahů, neboť se dotýká nejhlubší pietní intimity člověka - duchovní sféry jeho vztahu s Bohem, kde platí jiné zákony než demokratická většinová volba - o Pravdě se totiž hlasovat nedá. Považuji proto za důležité upozornit - podobně jako poslanec A. Černý při debatě s I. Gabalem v UK ČT minulý týden - na nutnost preventivního předcházení zbytečně vyhroceným situacím, jež eskalují do agresivních projevů. A navíc, oběti se neměří jen počtem mrtvých těl, ale také zlomených srdcí a zmučených duší.
Každý ze zkušenosti víme, že citlivost a reaktivita různých lidí na tytéž podněty může být diametrálně odlišná; máme-li zrnko písku v botě, je to nepříjemné, ale lze s ním dále jít a normálně komunikovat s okolím. Vmete-li nám však stejné zrnko písku či soli silný vítr do očí, okamžitě se zastavíme, pro řezavou bolest a slzy nic nevidíme a ztrácíme orientaci. Pak-li jedeme na kole, motorce či lyžích, hrozí pád a nebezpečná zranění.
Sekularizovaná - zesvětštělá - západní společnost je již do té míry imunizovaná (či otrlá), že ji útoky na křesťanské náboženské symboly nechávají v podstatě klidnou; protestují - a to výhradně verbálními prostředky - jen lidé s citlivým osobním vztahem k Pánu Bohu a k duchovním hodnotám (proces otrlosti a hrubnutí lze mj. pozorovat i ve volbě vulgárních slov již u malých školáků, zvláště u dívek).
Bylo by proto dobré, kdybychom si vědomili, že existují i lidé, jimž není lhostejné, jak jejich okolí zachází s hodnotami, které oni uchovávají s pietní úctou ve svých srdcích a jejichž obrana má pro ně prioritní význam, i za cenu obětování vlastního života (a bohužel i životů dalších, často nezúčastněných obětí - jakkoli bych si zde dovolil polemizovat s výrazem "nevinných" - neboť i ony se více či méně mohly podílet na nastavení společenských norem, jež provokativní profanaci posvátných symbolů legalizují pod záminkou svobody slova; tak jako mlčící většina umožňovala persistenci fašistického či komunistického systému, pročež i ona nesla určitou míru spoluviny za páchané zločiny).
převzato a redakčně zkráceno a upraveno se souhlasem autora
Ježíš je Beránek Boží, jenž na sebe vzal naše hříchy, a právě tím, že je vzal, je z nás sňal. Dovolíme-li mu, aby vzal naše viny, nemusíme se s nimi více vláčet. V Kristu je zahrnuto celé lidstvo, dokonce i lidská vina. S tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha, píše svatý Pavel (2 Kor 5,21).
Na světě neexistuje a nikdy nebude existovat hřích, který by Beránek Boží nenesl a nedokázal sejmout. Když Bůh viděl, že člověk zbloudil, mohl ho zachránit, aniž by opustil nebesa. Mohl vztáhnout ruku na pomoc a vytáhnout ho z vody, v níž tonul, namísto toho ale sám do té vody skočil: přijal zcela lidské podmínky, a když se znovu vynořil z hlubiny, vytáhl s sebou celé lidstvo.
Když se Ježíš dal pokřtít Janem v Jordánu, nešlo jen o nějaký symbolický čin, jímž chtěl dát příklad své pokory. Potřeboval-li někdo křest na odpuštění hříchů, byl to právě Boží Syn, neboť nikdo nikdy nebyl jimi obtížen tak jako on. On nesl hříchy všech. Jakmile se ponořil do vln Jordánu, byly v podstatě všechny viny odpuštěny.
Tváří v tvář takovému tajemství nám přísluší jediný náležitý postoj: pokorně pokleknout a s hlubokou vděčností se modlit, protože ten, jenž byl zcela bez viny, vzal na sebe z lásky všechny naše hříchy.
Převzato z knihy I dnes je den Boží, Wilfrid Stinissen, KNA 2004
Vážení farníci a přátelé Liboce,
Ještě jednou jsme Vám všem chtěli poděkovat za vaši pomoc, pohostinnost a nadšení, s jakým jste se účastnili setkání Taizé. Podtitulem letošního ročníku byla "Pouť důvěry". Nejednalo se pouze o důvěru poutníků, že když dorazí do Prahy, budou mít kde složit hlavy. Byla to i důvěra hostitelů, že se s poutníky dorozumí, že když mladým lidem z různých koutů Evropy otevřou své dveře, jejich domovům se nic nestane.
Z ohlasu poutníků i místních, z unavených, ale usmivajicich se tváří máme dojem, že se nám v našem relativně malém kostele povedlo na pár dní vytvořit příjemné společenství, vykročit dohromady do nového roku a nabrat energii k tomu, abychom mohli být "solí země".
Dík patří všem, kteří nabídli ubytování, sboru, který nás během modliteb doprovázel, všem, kteří zapůjčili své karimatky na zateplení kostela, přinesli termosky, čaje, kávu, mléko, občerstvení a toaletní papír. Stejně tak i těm, kteří se účastnili dopoledních skupinek, nebo pomáhali s úklidem a přípravou prostor, které jsme využívali. Samozřejmě také všem, kteří se účastnili organizačních příprav, nebo se jakýmkoli dalším způsobem zapojili.
Doufáme, že minulý týden byl i pro Vás obdarováním. Budeme se na Vás všechny těšit v neděli 11. ledna 2015 po mši v Malejově, kde si budeme moct společně prohlédnout fotky a popovídat si o našich zážitcích.
P. František, Helča a Yaya
Některé významné události vylíčené v Bibli však lze docela dobře konfrontovat s astronomickými výpočty a poznatky. Mám na mysli zejména populární betlémskou hvězdu, popisovanou na počátku 2. kap. Matoušova evangelia. V zásadě by mohlo jít o kometu, novou hvězdu (novu či supernovu), anebo o konjunkci (úhlové přiblížení) planet.
Navzdory zobrazování betlémské hvězdy jako "vlasatice" na našich lidových betlémech téměř určitě nešlo o kometu. Vlasatici nad Betlémem poprvé namaloval italský malíř Giotto di Bondone na základě skvělého zjevu komety, kterou pozoroval r. 1301. Dnes víme, že šlo o velmi realistický portrét periodicky se vracejícího tělesa, které nyní známe jako kometu Halleyovu. V uvažovaném období přelomu letopočtů byla tato kometa v přísluní v r. 12 BC, tedy řadu let před Kristovým narozením. Nicméně nelze zcela vyloučit, že mohlo jít o jinou (neperiodickou ) kometu, jak se domnívá např., A.A. Borett (1983).
Poněkud pravděpodobnější je možnost, že by v té době vzplanula na obloze nová hvězda (v moderní astronomické terminologii buď nova nebo supernova). Tento názor zastává např. A.J. Morehouse (1978), ale i proti této možnosti je více námitek.
Proto se většina astronomů kloní k názoru, jejž poprvé vyslovil Johannes Kepler, že totiž šlo o konjunkci planet. Při astronomické konjunkci je úhlová vzdálenost planet při jejich zdánlivé pouti vůči hvězdnému pozadí nejmenší (skutečná lineární vzdálenost uvažovaných planet v prostoru zůstává ovšem stále velmi veliká, tj. v každém případě větší než stovky milionů km). Tyto konjunkce nejsou vlastně astronomicky nijak zajímavé, ale velkou váhu jim připisuje astrologie, která byla tehdy s astronomií nerozlučně spjata. Mudrci od východu byli tedy nejspíše astrology, kteří tímto způsobem vykládali "znamení na nebi", a konjunkce je přiměla k cestě do Betléma (se zastávkou u Heroda v Jeruzalémě). Kepler vypočítal, že v r. 7 BC došlo dokonce k trojnásobné konjunkci planet Jupiteru a Saturnu v souhvězdí Ryb. Moderní výpočty Keplerovu studii v plném rozsahu potvrdily. K úhlovému přiblížení Jupiteru a Saturnu došlo 29. května, 30. září a 5. prosince zmíněného roku, přičemž úhlové vzdálenosti obou těles se zmenšily na 1° (dva průměry Měsíce), což byl zajisté neobyčejně nápadný úkaz.
Podle těchto indicií se Kristus narodil koncem léta či na podzim r. 7 BC, ve shodě se zmíněnou "chybou" ve výpočtu opata Dionysia. Pouze R.W. Sinnott nabízí "alternativní betlémskou hvězdu" v podobě velmi těsné konjunkce Jupiteru a Venuše, k níž došlo 17. června r. 2 BC. Při úhlové vzdálenosti obou planet pouze 0,5 obl. minuty (lidské oko rozliší v nejlepším případě dva body vzdálené 1 obl. minutu) tak pro pozemského pozorovatele obrazy obou planet splynuly a jevily se jako jediná velmi jasná "hvězda". Poznamenejme, že v srpnu r. BC se všechny tehdy známé planety s výjimkou Saturnu "sešly" v souhvězdí Lva. Sinnottova alternativa však přináší více nesnází v potřebné synchronizaci ostatních historických reálií, což snižuje její věrohodnost. Keplerova domněnka prostě vypadá i dnes daleko nejpřesvědčivěji.
převzato z knihy O vědě a víře, KNA, 2001
Již několik let se už od konce listopadu stále častěji můžeme setkat na náměstích nebo v nákupních centrech s lidmi, kteří své výrobky nabízejí v kostýmech Santa Clause. Dokonce tato móda přechází do našich domácností a není výjimkou, že děti v mateřských školkách i na základní škole s radostí nosí červenobílé čepičky. Jistě to může být pro ně zpestření, ale stále více vnímám, že mohou být zmatené. Kdo to tedy o Vánocích přijde? Ježíšek, nebo Santa Claus? A kde se najednou ten Santa Claus vzal? Z toho důvodu jsem se rozhodl vypátrat, jak Santa Claus přišel na svět.
Jeho jméno vzniklo chybou ve výslovnosti holandského slova Sinterklaas, které je zkratkou slova Sint Nicolaas - sv. Mikuláš. První, kdo dal této postavičce obecně známou podobu, byl Clement Clarke Moore, který v roce 1822 napsal pro své dcery báseň „Návštěva svatého Mikuláše“. V ní vystupoval malý skřítek, který jel na saních tažených soby a uměl se protáhnout komínem, aby dětem přinesl dárky. Báseň byla otištěna v novinách a později se dostala do básnické sbírky New York Book of Poetry.
Obsah básně se začal šířit a řada lidí jej převzala za vlastní. Tak se v některých částech USA zrodila nová tradice. Znázornění Santa Clause bylo tehdy velmi různé, obvykle se objevoval jako malý mužíček. Rozšíření legendy ovšem nebylo nijak dramatické. V podstatě se stále jednalo o relativně lokální záležitost.
Ve dvacátých letech minulého století začala mít společnost Coca-Cola potíže s prodejem svých výrobků v zimě. Důvod je jasný: společnost propagovala svou Colu jako osvěžující nápoj. Kdo by se ale chtěl osvěžovat v zimě?
Marketing se tedy začal zajímat o to, jak propagovat zimní nasazení Coca-Coly jako celoročního nápoje. Při svém hledání narazili na zajímavou zimní postavičku, která v některých částech USA symbolizovala vánoční čas. Firma proto najala známého kreslíře Haddona Sundbloma, který se pustil do práce.
Protože neexistovala unifikovaná Santova podoba, Sundblom se inspiroval Moorovou básní, místo skřítka ale udělal velkého, obtloustlého, usměvavého a fousatého dědu v červeném oblečku s kožíškem. Modelem mu tehdy stál jeho přítel Lou Prentiss, později Sundblom kreslil Santu jako svůj autoportrét!
Coca-Cole se jeho obrázky líbily, a tak se je rozhodla využít ke své nové zimní kampani se sloganem „Žízeň nezná roční období“. Od roku 1931 je tedy Santa Claus červený tlouštík, který se stal hlavní vlajkovou lodí společnosti Coca-Cola. Trvalo mu však pouhých dvacet let, než se prosadil ve světovém měřítku. Už v padesátých letech nosil dárky celé Americe a také dalším koutům světa. V roce 1939 přibyl k Santovým sobům nový sob Rudolph a Santa se postupně stal jednou z nejoblíbenějších postav dětského světa.
Když tak o tom přemýšlíme, dochází nám, že Santa Claus není skutečná postava, ale reklamní maskot firmy Coca-Cola, o nějž se navíc dohaduje s jinou americkou firmou White Rock. Dnes by se celá záležitost dala přirovnat k panu Bibendovi, kterého ke své reklamě využívá firma Michelin.
Bohužel lidé na celou kampaň zapomněli a už nepřemýšlejí, kde se slavný Santa vzal. Myslím, že je dobré to vědět, abychom našim dětem nepletli hlavy, abychom nepřímo nedělali reklamu hnědému sladkému nápoji s obsahem kofeinu a bezkokainového výtažku koky, abychom si znovu uvědomili, že si o Vánocích připomínáme a slavíme narození skutečné postavy, která ovlivnila milióny lidí tím, že člověku přinesla naději, že život je velmi cenný, že má svůj smysl a cíl, a že Bůh udělal všechno pro to, aby člověk mohl znovu přebývat v jeho blízkosti, že se nenechal odradit lidskou nedůvěrou a zradou: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný (Jan 3,16).“ To je pravý důvod slavení Vánoc, to je důvod k dávání dárků. Bůh narozením svého Syna obdaroval každého z nás a i my si chceme vyjádřit tuto lásku k sobě navzájem. Nenechme si to vzít konzumním zaměřením společnosti ani červenobílým dědečkem, který rozdává dárečky. Vždyť Vánoce mohou být i bez nich, dokonce i bez cukroví a pěkně uklizeného bytu, protože nejdůležitější jsou vztahy mezi námi a mezi námi a Bohem.
Program informační schůzky:
- informace o příjezdu poutníků v pondělí 29.12.
- informace o stravování poutníků během setkání
- informace o programu evropského setkání v Letňanech a v naší farnosti
- informace o naší společné bohoslužbě s hosty 1.1.2015
- informace o odjezdu poutníků 2.1.
- vaše dotazy
- kontrola kontaktních údajů a počtu lidí, kterým můžete nabídnout ubytování a/nebo oběd 1.1.
- informace o tom, jakého společného programu v centru Prahy a v Letňanech se můžete zúčastnit