Marihuana by se určitě měla zlegalizovat. Aspoň tak to říkají její konzumenti.
Není totiž o nic horší než alkohol a alkohol je společensky přijatelnou drogou, proč by tedy nemohla být i tráva? Na vině je společnost, která je tak pokrytecká, že jednu drogu přijímá a druhou ne.

 Na věci mi přijde zvláštní to až zarputilé dokazování konzumentů, že na marihuaně v žádném případě nebylo, určitě není a dozajista nikdy nebude nic špatného. Argumenty proti tak silné rétorice nemám, co ale naopak mám, jsou mí kamarádi.

Můj kamarád J. je velmi chytrý, a byla radost ho kdysi dávno učit. Vždycky se chtěl dostat na medicínu a lehce na ni měl. Pak se rozhulil, napřed málo a pak víc, teď denně a hodně. O nic nejde, ubezpečuje mě vždy, když spolu mluvíme.
J. se již na medicínu nechce. Co taky s medicínou? táže se filosoficky. Jeho rozhodnutí samozřejmě a pochopitelně nemá nic společného s marihuanou, zdůrazňuje trochu popuzeně. J. se prostě změnil a vidí teď věci jinak. To se v dospívání stává a jen idiot nemění názory. J. je teď v pohodě. Skautský oddíl, který se J. pokoušel vést, se nedávno úspěšně rozpadl. Chlapci z vedení připouští, že za ztrátu zájmu o oddíl může i tráva, ale jen částečně. Byly zde totiž i jiné vlivy, zdůrazňují.

Jiný kamarád Z. konzumoval marihuanu též a považoval se dokonce za jednoho z moderních proroků trávy. Vždy mi přinášel nová čísla časopisu propagujícího konopí, jehož byl šéfredaktorem a které obětavě roznášel po známých. Z. mě často zval na různé přednášky a velmi stál o to, abych na ně chodil. Z. velmi přeceňoval můj vliv na mládež a snil o tom, že až se stanu příznivcem trávy, získáme spolu mnoho nových přívrženců, takhle mi to aspoň říkal. Z. byl vždycky v pohodě, na druhé straně nebyl schopen dosáhnout na titul bakalář na fakultě, o které se z dobrých důvodů domnívám, že na ní bakalářské zkoušky udělá i šumící tráva. Jakoukoli souvislost mezi konzumací a opakovanými nezdary ve studiu Z. striktně popíral. Pravdou je, že byl vždycky v pohodě, vždy v dobré náladě a studijní i jiné neúspěchy bral velmi sportovně.
Dnes má za sebou Z. neukončenou školu a ukončené vztahy. Co za sebou naopak Z. nemá, je schizofrenie, která se u něj dosti prudce rozvinula. Co je ale jisté a samozřejmé je to, že eskapády života Z. nemají nic společného s hulením. Ba naopak, bez trávy by to bylo jistě ještě mnohem horší a Z. by možná skončil jako konzumem posedlý kravaťák někde na univerzitě, soudí Z. sám o sobě.

Na L. jsem narazil pozdě v noci v malém městečku v jednom rádoby rockovém klubu. Vzpomínám na naše první setkání; L. byl ve velmi zuboženém stavu s rozbitým obličejem, o okolnostech incidentu mluvil L. velmi vyhýbavě. Spřátelili jsme se hned a i když na naše tábory pro středoškoláky narkomany nebereme, v jeho případě jsem udělal výjimku. Byl to šťastný tah. L. se později podařilo odmaturovat, ale dlouhodobě pořád jel v různých látkách, marihuanu nepřestal kouřit nikdy a jako dnes mnozí ji ani nepovažoval za drogu. Vzhledem k tomu, čím se sjížděl jinak, to mělo svou logiku. Život L. se nicméně začal pomalu zvedat ze země. Dokonce zkusil i pobyt v jednom francouzském klášteře, kde, jak mi opakovaně říkal, byl šťastný. Nemusel zde totiž nic vymýšlet, přísný denní řád rozděloval již stovky let hodiny dne mezi práci a modlitbu a pro L. bylo výhodné, že měl pořád nějaký program. Občasné úniky přes zeď do krčem a návraty v dosti zdevastovaném stavu zpět však donekonečna mniši přehlížet nemohli a tak se L. vrátil zpět do republiky. Vystřídal několik zaměstnání a nakonec si dal větší dávku, než tělo vydrželo. Pohřeb měl nedávno na Vysočině; bylo mu kolem 27 let. Ani v tomto případě marihuana pochopitelně a samozřejmě za nic nemohla. V žádném případě. Na vině byly daleko silnější chemikálie.

Když už o těch našich táborech mluvím, občas na nich mají přednášky i kluci z jedné protidrogové neziskovky. Je s podivem, jak agresivně vystupují zejména proti marihuaně a zejména ti pracovníci, co kdysi v drogách vězeli až po uši, nakonec se z toho s různými následky dostali a vystupují teď ostře proti návykovým látkám jako takovým a marihuaně zejména. Pokaždé mluví o odrazových můstcích a vstupních drogách. Konzumenti trávy ví, že to tak dozajista a samozřejmě není a že se nic nemůže stát.

Já sám nemám co mluvit, neboť jsem nikdy neměl z trávy ani jediný šluk. Jsem proto podle konzumentů také pokrytec, který mluví o něčem, čemu nerozumí a co nikdy ani nezkusil. Problém je v tom, že kdybych si jointa dal, byl bych taky pokrytec, který na jedné straně kárá a na druhé sám hulí, něco ve smyslu káže vodu a pije víno. Takže to ve finále vyjde na stejno. Logika je neprůstřelná, proti marihuaně nikdo nic nemůže říct. Nekouříš, nevíš, o co jde. Kouříš, tak nemluv. A tak radši nehulím, protože mým výrobním nástrojem je mozek a mám takové zaměstnání, že se musím udržovat, každý den několik hodin čtu a hodně mi záleží na propojení krátkodobé a dlouhodobé paměti. Taky jsem kravaťák z univerzity a v noci se občas budím úzkostí. Kdybych hulil, byl bych v pohodě.

Vadí mi, pravda, i ten alkohol. Abych byl přesný, nevadí mi absolutně, jsem z jižní Moravy. Co mi vadí, jsou noční pražské hospody plné mladých lidí, nejen v pátek ale pořád, den co den, sedm dní v týdnu, tři sta šedesát pět dní v roce. Možná je to už věkem. Když jdu kolem, myslím na to, kolik myšlenek a kolik nápadů se právě topí. To samozřejmě není pravda, konzumenti ví, že Paul McCartney napsal nejlepší vály pod vlivem marihuany, takže co. A teprve až napíšu Yesterday, budu moci mít co mluvit.
Opravdu nemám v ruce žádnou statistiku a čísla, píši tento text jen proto, že se mi zdá, že u příliš mnoha životních selhání mých příliš mnoha kamarádů postává kdesi v pozadí marihuana a tváří se nezúčastněně.

Nechce si mi utíkat. Dávám přednost svým úzkostem, dávám přednost být zde střízlivý a bolavý než být tam venku na tripu a v pohodě, a moc bych si přál, aby konzumace marihuany nebyla pro veřejnost zlegalizována. Z toho důvodu, že procento těch, kteří v ní zůstanou viset nebo se po ní sklouznou dál se mi zdá rizikově velké. Konzumenti mi to samozřejmě neberou a pokud bude marihuana volně dostupná, budou mě třeba i tolerovat.

převzato z  blogu Marka Orky Váchy

Není jediného okamžiku, kdy by se Bůh nesděloval. Většina věcí v našem životě nám připadá náhodná, příležitostná. Tu a tam Bůh projeví svou přítomnost, někdy zahlédneme červenou nit, a tehdy Bohu děkujeme. Bůh je však přítomen vždy, všechno o něm hovoří.

V Božím konání je nepřetržitá kontinuita. „Nedříme ten, jenž tě chrání. Ano, nedříme a nespí ten, jenž chrání Izraele" (Ž 121,3n). Člověk většinou spí, ano naše víra je pohřížena v spánek. Neobjevujeme nic pozoruhodného. Ve skutečnosti je pozoruhodné všechno. Možná právě v tom je skryto tajemství, proč někteří světci, kteří zemřeli v mladém věku, ušli za krátkou dobu tak neuvěřitelně dlouhou cestu. Žádný okamžik v jejich životě nepřišel nazmar, nic se neudálo nadarmo. Věděli, že Bůh je co chvíli trochu šťouchne do zad každou událostí a každou okolností, hlavně tím, co jako by mařilo jejich „duchovní život". A oni se dali Bohem postrkovat.

Naše honba za „duchovním životem" má v sobě mnoho ze snahy o útěk. Chceme uprchnout z konkrétní, zdánlivě banální skutečnosti, plné Boží přítomnosti, do existence umělé, která odpovídá našim představám o zbožnosti a svatosti, kde však Bůh vůbec není. Pokud chceme sami rozhodovat, kde chceme Boha nalézt, můžeme být bez starosti: tam Boha nenajdeme! Najdeme pouze sami sebe v retušovaném vydání. Pravý duchovní život začíná, až když jsme hotovi zemřít. Existuje rychlejší způsob jak zemřít, než přenechat Bohu, aby okamžik za okamžikem utvářel náš život, a neustále jeho konání přijímat?

Dostali jsme nové oči, jimiž můžeme objevit tuto božskou skutečnost, totiž víru. Naše víra vidí přímo skrze povrchovou skořápku a pronikne k podstatě věcí. Mnoho křesťanů myslí, že víra je něco, co souvisí s nadpozemským světem, že to je schopnost, která nám dává možnost dospět do jiné sféry skutečnosti. Je ovšem pravda, že tomu, kdo věří, se skutečnost zvětšuje a rozšiřuje. Víra odhaluje nové oblasti skutečnosti (Trojici, anděly apod.). Víra nám však také dává možnost vidět skutečnost, s kterou jsme denně ve spojení, zcela novým způsobem. Víra zří hluboký rozměr každodenní skutečnosti. Proto neexistuje pro věřícího člověka nic banálního, nic nezajímavého či nudného. Všechno je napínavé a úchvatné.

převzato z www.karmel.cz

Drahý bratře,

dne 28. března 1515 se Ávile narodila dívka, která byla později známá jako svatá Terezie od Ježíše. S blížícím se pětistým výročím narození této velké ženy se dívám na toto město s touhou poděkovat Bohu za dar jejího života a povzbudit věřící z milované ávilské diecéze a všechny obyvatele Španělska, aby poznali životní příběh proslulé zakladatelky klášterů a četli její knihy, jež k nám spolu s dcerami mnoha Karmelů celého světa hovoří o tom, kým matka Terezie byla a co nás, muže a ženy dneška, může naučit.

Ve škole „svaté tulačky“ se učíme být poutníky. V obraze cesty se dobře prolíná její život a dílo. Vnímala svůj život jako cestu dokonalosti, po níž Bůh, příbytkem po příbytku, vede člověka až k sobě a zároveň ho uvádí na cestu k druhým lidem. Jakými cestami nás po stopách sv. Terezie a ruku v ruce s ní chce Pán vést? Rád bych připomněl čtyři cesty, které se mi osvědčily: cesta radosti, modlitby, bratrství a samotného času.

Terezie od Ježíše zve své řeholní dcery, aby „žily v radosti a službě“ (Cesta 18,5). Opravdová svatost s sebou nese radost, protože „svatý smutný je smutný svatý“. Svatí, na rozdíl od odvážných hrdinů, jsou plodem Boží milosti. Každý světec nám nabízí jeden z mnoha rysů Boží tváře. Ve sv. Terezii kontemplujeme Boha, který, přestože je „svrchovaný majestát a věčná moudrost“ (Poezie 2), se zjevuje jako blízký a přátelský a s potěšením rozmlouvá s člověkem: Bůh se s námi raduje. Jak světice cítila jeho lásku, probouzela se v ní nakažlivá radost, kterou nemohla zakrýt a která se rozlévala do okolí. Taková radost je cestou, po níž máme celý život kráčet. Není chvilková, povrchní, hlučná. Je třeba o ní usilovat „od začátku“ (Život 13,1). Vyjadřuje vnitřní radost duše, je pokorná a „skromná“ (srov. Zakládání 12,1). Nevedou k ní jednoduché zkratky, které odmítají odříkání, utrpení nebo kříž, naopak se k ní se dojde snášením námahy a bolesti (srov. Život 6,2; 30,8), s pohledem upřeným na Ukřižovaného a hledáním Vzkříšeného (srov. Cesta 26,4). Z řečeného plyne, že radost sv. Terezie není egoistická ani sebestředná. Jako nebeská radost spočívá v „radosti, když se radují všichni“ (Cesta 30,5), s nezištnou láskou se dává do služby druhým. Světice nám dnes, a obzvlášť mladým, říká stejně jako kdysi jednomu ze svých klášterů, který měl problémy: „Nepřestávejte být radostní“ (Dopis 284,4). Evangelium není olověné závaží, které obtížně táhneme, ale zdroj radosti, který naplňuje srdce Bohem a vede ho ke službě bratřím.

Světice šla také cestou modlitby, kterou krásně definovala jako „styk přátelství, časté přebývání o samotě s tím, o kterém víme, že nás miluje“ (Život 8,5). Když nastanou „zlé“ časy, je „zapotřebí silných přátel Boha, kteří by podpírali slabé“ (Život 15,5). Modlitba není únik, ani život v bublině či izolaci, nýbrž růst v přátelství, které roste tím víc, čím víc se stýkáme s Pánem, „opravdovým přítelem a věrným společníkem na cestě“, s nímž „lze snést všechno“, neboť vždy „pomáhá, povzbuzuje a nikdy nezklame“ (Život 22,6). V modlitbě nejde o to „hodně myslet, ale hodně milovat„ (Příbytky IV. 1,7), obrátit zrak na toho, který se na nás nepřestává dívat s láskou a trpělivě snášet utrpení (srov. Cesta 26,3-4). Bůh k sobě může vést duše po mnohých cestách, ale modlitba je „cestou jistou“ (Život 21,3). Zanechat jí znamená ztratit se (srov. Život 19,6). Tyto rady sv. Terezie mají trvalou platnost. Kráčejte vpřed cestou modlitby s rozhodností, bez zastavení až do cíle! Platí to do jednoho pro všechny zasvěcené osoby. V kultuře dočasného žijte věrně, a to „napořád, napořád, napořád“ (Život 1,4); ve světě bez naděje projevujte plodnost „zamilovaného srdce“ (Poezie 5) a ve společnosti s tolika modlami buďte svědky toho, že „jen Bůh stačí“ (Poezie 9).

Touto cestou nemůžeme kráčet sami, nýbrž ve společenství. V pohledu světice reformátorky se cesta modlitby uskutečňuje v lůně matky církve na cestě přátelství. Její přístup byl prozíravý, zrozený z božského vnuknutí a ženské intuice, a odpovídal na problémy církve a společnosti její doby: zakládat malé ženské komunity, které budou jako „sbor apoštolů“ následovat Krista v jednoduchém životě podle evangelia a podpírat celou církev životem proměněným v modlitbu. „Proto vás zde shromáždil, sestry“ (Cesta 2,5), slib zněl: „Kristus bude s námi“ (Život 32,11). Je to krásná definice přátelství v církvi: kráčet společně jako bratři a sestry“. Terezie od Ježíše nedoporučuje mnoho věcí, pouze tři: vzájemně se milovat, všeho se zříct a mít opravdovou pokoru, „ačkoliv ji zmiňuji jako poslední, je základní a všechny objímá“ (Cesta 4,4). Velmi bych si pro dnešní dobu přál křesťanské komunity s intenzivním bratrským životem, které by šly touto cestou: v pravdivé pokoře, která nás osvobozuje od sebe samých a uschopňuje nás více a lépe milovat druhé, především nejchudší. Není nic krásnějšího než žít a zemřít jako děti matky církve.

Jelikož je církev matkou s otevřenou náručí, je neustále na cestě k lidem a nese jim „živou vodu“ (srov. Jan 4,10), která svlažuje zahradu jejich vyprahlého srdce. Světice byla též spisovatelkou a učitelkou modlitby a zároveň zakladatelkou klášterů a misionářkou ve Španělsku. Mystická zkušenost ji neizolovala od světa ani od starostí lidí. Naopak ji motivovala a povzbuzovala k činnosti a každodenním povinnostem, protože „Pán je také mezi hrnci“ (Zakládání 5,8). Prožívala obtíže své doby, tak složité, aniž by upadla do pokušení k zahořklému nářku, ba naopak obtíže přijala ve víře jako příležitost postoupit na cestě o další krok. Platí totiž, že „Bůh má vždy čas udělat velké věci pro toho, kdo mu slouží“ (Zakládání 4,6).  Terezie nám dnes říká: Více se modli, abys pochopil, co se děje ve tvém okolí, a tak lépe jednal. Modlitba vítězí nad pesimismem a plodí iniciativy (srov. Příbytky VII. 4,6). To je realismus sv. Terezie, požaduje skutky na místo emocí a lásku namísto iluzí, je to realismus pokorné lásky tváří v tvář úpornému asketismu. Světice někdy zkracuje své zajímavé dopisy větou: „Jsme na cestě“ (Dopis 469,7.9) jako výraz naléhavosti pokračovat v započatém díle až do konce. Když je svět v plamenech, není možné ztrácet čas podružnými záležitostmi. Kéž všechny nakazí svým svatým spěchem, abychom kráčeli po cestách naší doby s evangeliem v ruce a Duchem svatým v srdci!

„Již je čas jít“ (Anna od sv. Bartoloměje, Poslední gesta života sv. Terezie). Tato slova sv. Terezie z Ávily na prahu smrti jsou shrnutím jejího života a stávají se pro nás, zvláště karmelitánskou rodinu, ávilské spoluobčany a všechny Španěly nádherným dědictvím, které je třeba zachovat a zhodnotit.

Drahý bratře, se srdečným pozdravem vám všem říkám: Je čas jít, kráčet po cestě radosti, modlitby, přátelství a času žitého jako milost. Kráčejme cestou života ruku v ruce se svatou Terezií. Její stopy nás vždycky vedou za Ježíšem.
Prosím vás, abyste se za mě přimlouvali, neboť to potřebuji. Ať vám Ježíš žehná a Panna Maria vás chrání.

S přátelským pozdravem

František

převzato z www.vojtechkodet.cz

Různých výstav „bodies“ koluje po Evropě, pokud vím, několik, společného mají vystavování těl mrtvých lidí, zakonzervovaných metodou plastinace, původně vyvinutou pro výuku mediků.

Autoři podobných výstav občas říkají, že se jedná o druh umění, občas, že ne, že se jedná vlastně ne o umění, nýbrž o vědu, a že se organizátoři vlastně snaží pozvednout znalosti veřejnosti o anatomii lidského těla.

Česká anatomická společnost (ČAS) vydala 11. srpna 2014 k současné výstavě jednoznačné a velmi zamítavé stanovisko, z něhož cituji:

Česká legislativa umožňuje pitvu pouze jako výukový nebo diagnostický proces a naprosto přesně stanovuje podmínky jejího provádění. To je vázáno na objasnění příčin úmrtí, nebo pro potřeby výuky a výzkumu na lékařských fakultách. Z toho vyplývá, že pitvu a preparaci orgánů nelze provádět za účelem komerčním. Česká legislativa jednoznačně vylučuje použití těla zemřelého jako zdroje finančního prospěchu fyzických nebo právnických osob.
Obdobná situace byla řešena ve Francii v roce 2010. Výstava Our Body byla tehdy zakázána rozhodnutím kasačního soudu, který je nejvyšší francouzskou státní soudní autoritou. Soud rozhodl, že vystavování mrtvých těl pro komerční účely porušuje občanský zákoník, který stanovuje, že „s lidskými pozůstatky by mělo být nakládáno s úctou, důstojností a patřičnou slušností“.
Důvody negativního stanoviska České anatomické společnosti k vystavování plastinovaných lidských těl jsou tedy v rovině právní a etické.

Celý text je zde.

Pokud by organizátorům opravdu tolik ležela na srdci povědomí občanů o anatomii lidského těla, mohli by vytvořit velmi dokonalé, dynamické a interaktivní modely z umělých hmot – o takovou výstavu by ale sotva byl zájem.

Co totiž diváky na výstavě vzrušuje je právě to, že se jedná o těla reálných lidí. Lidí, kteří dýchali, milovali, toužili, a nyní jsou zde zakonzervováni v nejneuvěřitelnějších pózách. Mezi exponáty již jinde vystavované patří basketbalista házející na koš, šachista zdánlivě promýšlející další tah, rozříznutá těhotná žena s dítětem uvnitř či souložící dvojice. K tomu, aby se tohle nazývalo výukou anatomie je třeba určité dávky odvahy, nechci-li použít slova impertinence.

Jak přesně označil jeden z návštěvníků „lidi vystavují jako brouky!“. A to je podstata výstavy: chodíme kolem mrtvol spoluobčanů naaranžovaných do bizarních póz, kolem lidí napíchaných na entomologické špendlíky.

Organizátoři výstavy konstatují, že se jedná o těla Číňanů, kteří všichni podepsali informovaný souhlas, ale že ovšem v souhlasu rovněž uvedli, že tyto souhlasy nesmí být veřejně ukazovány. Takže: souhlasy zesnulých máme, ale nesmíme vám je ukázat. A tiše doufáme, že potomci exponátů nepřijedou protestovat.

Ta smrt, kterou ve dne negujeme či vyhazujeme dveřmi a říkáme, že vlastně vůbec neexistuje, v rámci nadšení pro ideál mládí, je možná tatáž smrt, která se nám v noci vrací okny televizních obrazovek v podobě nesčíslných smrtí v rámci všemožných thrillerů, kriminálek, hororů a jak se všechny ty žánry jmenují. Myšlenky vraha, úvahy zločince, sběratelé kostí – dobře se večer bavte. Výstava je možná variací na dané téma. A ano, ve slušné společnosti, kde život plyne od narození k smrti a kde smrt je součástí života, by o výstavu byl sotva zájem, ba těžko si představit, že by vůbec kdy koho napadlo ji povolit natož uspořádat.

Jung říká velmi přesně, že velká světová náboženství nejsou ve své podstatě nic jiného než přípravou na smrt. A dodává, že pokud by někdo před čtyřicítkou na svou smrt myslel často, pak že to může být patologické. Pokud ale někdo po čtyřicítce na svou smrt nemyslí vůbec, pak že je to patologické zcela jistě. Pokud žiji sub specie aeternitatis, pod zorným úhlem věčnosti, lhostejno, zda jsem žid, křesťan, buddhista či kdokoli pod obloukem věčnosti, pak chápu smrt jako integrální součást života.

Abaissement du niveau mental, řekl by možná Jung, v mnohovýznamovém termínu, znamenající snížení duševní úrovně či jak bychom mohli přeložit. O kolik století se duše národa propadá? Až ke starým praslovanským kmenům nebo ještě hlouběji? Co bychom řekli jako cestovatelé o divošských pralesních kmenech, kteří by své nakonzervované předky aranžovali na bicykly či do sexuálních póz a pak kolem nich chodili? Jaký obrázek bychom si udělali o světě primitivů? A co si o nás a naší civilizaci pomyslí archeologové budoucnosti, až někde zbytky výstavy vykopou a začnou domýšlet důvody jejího vzniku?

A toto je Evropa, ve které žiji, Evropa, která ve jménu svobody a tolerance ke kde čemu povoluje kde co, a zájmy kde koho překotně taví v práva. Chesterton kdysi velmi ostře, a pro mnohé dnešní myslitele velmi nepřijatelně, prohlásil, že tolerance je ctnost lidí, kteří nevěří ničemu, a ano, pro lidi bez názoru je jednoduché být tolerantní. Sociolog Peter Berger se takovéto bezbřehé toleranci jízlivě vysmívá: „Tak vy jste kanibal? To by ale určitě bylo pro nás pro všechny zajímavé, kdybyste nás seznámil se svým názorem na věc!“

Na výstavu chodí velmi mnoho lidí ale ani to není argument. Máme z dobrých důvodů za to, že některé věci jsou špatné, přesto že je chce mnoho lidí a přesto že jsou ochotni za ně mnoho zaplatit.

Nejsem aktivista a určitě nebudu shromažďovat petiční archy. Chci jen říct, že velmi často je mi zle, zle z toho, co se to kolem děje.

převzato z  blogu Marka Orky Váchy

Je pro mě záhadou, proč jsme se jako církev nechali zahnat s pohřby (i s tématem smrti) na hřbitovy a do obřadních síní. Vím, že jsou pro to praktické důvody, ale je vždy to, co je praktické, zároveň i nejlepší? Neměl by zesnulý člen církve odcházet na odpočinek z kostela? Doprovázený farním společenstvím, nejenom nejbližší rodinou a pár ženami, které berou svou účast na pohřbu jako službu (za což jim patří chvála a uznání)?

Vím, že to, co teď napíši, může někoho pohoršit, ale risknu to. Mám představu o svém pohřbu.

V prvé řadě bych byl moc rád, kdyby mě po smrti nedali někam do ledničky, ale mě nechali doma a tam se u mě modlili. Když umíme dávat na hřbitovy drahé pomníky – prý jako projev úcty k zesnulému – je takový problém mít jako projev úcty modlitební službu u mrtvého doma? Nikdy nezapomenu, jak jsem strávil noc při svém mrtvém otci. A o deset let později při matce. Byl to čas děkování, odprošení i odpuštění…

Potom bych chtěl, aby pohřební mše svatá byla v kostele. Za účasti farního společenství. Úvodní píseň by byla Aleluja! Živ buď nad smrtí slavný vítěz… Velikonoční! Vždyť smrt bez Velikonoc je tragédie. Ale se zmrtvýchvstalým Ježíšem je to návrat domů…

První čtení bych chtěl mít z Druhé knihy Samuelovy o přenesení archy smlouvy do chrámu. Měli jsme ho na naší svatbě a na mém pohřbu by se hovořilo o tom, že také mne Hospodin nyní přenáší do nebeského chrámu, protože jsem jako pokřtěný byl za života jeho nositelem a příbytkem. Někdy sice ne vzorným nositelem, ale doufajícím v jeho milosrdenství.

Žalm je pro mě k pohřbu jednoznačný: „Zaradoval jsem se, když mi řekli: Do domu Hospodinova půjdeme“ (Ž 122). Žalm radosti z návratu domů!

Evangelium bych chtěl o pokladu na poli, o vzácné perle. Uchvátilo mě totiž vysvětlení, že tím pokladem, tou perlou mohu být já, a Ježíš je ten, který dal všechno za to, aby si mě získal. Velmi bych si přál, aby kazatel tuto pravdu potom oznámil v homilii.

Byl bych moc rád, kdyby přímluvy nebyly nějaké paušální z knihy, ale bratři a sestry, s nimiž jsem se modlíval modlitby chval, by rozezvučili kostel chválami Boží dobrotivosti. Zpěvy v jazycích. Zkrátka radostí z Božího vítězství…

Římský kánon a slavnostní trojí Amen na jeho závěr jsou samozřejmostí… Během svatého přijímání (prosím, pod obojí!) by mohlo zaznít slavnostní Aleluja z Händlova Mesiáše. Na oslavu Boha, který nás sytí svým tělem a krví. A taky proto, že odcházím do Boží země, kde vládne jas. Je to nesmírný důvod k radosti!

A po požehnání bych chtěl píseň k Matce ustavičné pomoci. „Jediný Syn tvůj, než skonal, na Golgotě bolestné; k tobě, Matko, z kříže volal: Hle, syn tvůj, hle, dítky tvé!“

Následovala by pouť víry na hřbitov. Potěšilo by mě, kdyby přišli všichni kytaristé, s nimiž jsem kdy zpíval (zvláště na setkáních v podzemní církvi), a celou cestou na hřbitov by znělo Z mrtvých vstal Pán, úžasná píseň neokatechumenátu. Jaké by to bylo svědectví víry! Ne mojí, vždyť mě by už jen nesli, ale všech těch usmívavých lidí, kteří věří ve vzkříšení těla a v život věčný!

Na závěr obřadu u hrobu by všichni zpívali Toto je den, který nám dal Pán…

A mám i jednu marnivou představu – v místním rozhlase by po pohřbu znělo Čajkovského Capriccio.

Rozumíš? Dnes církev nenaříká nad těmi, co zesnuli, ale pomáhá jim přejít do nebe. Pohřeb není čas smutku, ale jen zármutku. No především naděje. Radostné naděje. Protože život smrtí nekončí, jenom se mění… Jdeš také ty do Boží země?

převzato z  www.doo.cz

Před rokem 1989 platilo, že stupeň obětavosti kněze rostl s množstvím opravených kostelů. Gratulace ke kněžským jubileím, které v Katolických novinách dávali publikovat vděční farníci, vystihovaly velmi přesně to, co věřící od svých pastýřů očekávali: „Děkujeme našemu panu faráři za jeho obětavou službu, zejména za opravy našich kostelíčků.“ Kněz v modrákách, šplhající po střeše  kostela, uskutečňoval tehdy vrchol kněžské spirituality. Organizování společných akcí farnosti bylo v té době pochopitelně velmi omezené.

Po roce 1989 mívají věřící často jiná očekávání. Lze jej vyjádřit jako kombinaci „gesta“ nohu přes nohu s výrokem: „Tak pane faráři, bavte nás!“ Kněz to musí „umět s dětmi“, s mládeží to má „pěkně rozjet“, musí  být „akční“. Výlety, poutě, zájezdy, tábory, opékání buřtů, plesy, fara jako průchozí dům – to jsou atributy kněze, který musí být „otevřený“ a organizovat věřícím každého věku jejich volnočasové aktivity.

V obou těchto modelech obrazu kněze chybí to nejpodstatnější. Představme si lékaře, od kterého by se očekávalo buď opravování ordinací nebo pořádání zájezdů pro pacienty za peníze farmaceutických firem. Hlavní je přece to, zda lékař účinně léčí své pacienty. A podobně je zcela zásadní, aby se od kněze neočekávaly především činnosti, které jsou reprezentativní, společenské, zvnějšku viditelné, a proto kvantifikovatelné a ocenitelné. A také zábavné. Blyštící se fasáda kostela je vidět. Podobně je viditelný i čile se rozvíjející spolkový život pod taktovkou velebného pána. Avšak to, že kněz má především předávat věřícím prameny duchovního života, jako by bylo jakýmsi samozřejmým vedlejším efektem, který nestojí za řeč.

Jistěže nejde o exhibující a prázdnou ekvilibristiku věhlasných kazatelů nebo populárních mediálních kněží. Kněžská služba má dva póly: spiritualitu a profesionalitu. Také „obyčejný venkovský farář“ může mít homilie hodnotné a připravené. Může být zpovědníkem chápajícím i nápomocným. Může sloužit liturgii pečlivě a krásně. Může připravovat ke svátostem tak, že má co předat. Nemusí být doma na „akcích“, nýbrž především za oltářem. Mohli bychom si v této souvislosti připomenut Ježíšův výrok: „Hledejte nejprve nebeské království a jeho spravedlnost, a to ostatní vám bude přidáno“ (Mt 6,33). Není správné, když se po tom, který má vést věřící k „nebeskému království a jeho spravedlnosti“, očekává především to „přidáno“.

Vlastně je tomu tak i s celou církví. Také od ní se u nás očekává především ono „přidáno“. Vnášení morálních hodnot, sociální a charitativní péče, školství a kulturní působení. Věřící rádi obhajují církev právě poukazem na toto „přidáno“. Vždyť to by snad mělo být srozumitelné i „těm druhým“. Jenomže vlastní činností církve musí být zvěstování a slavení Krista, jinak se církev zpronevěří svému vlastnímu poslání. Bohužel se však zdá, jako by šlo o jakýsi samozřejmý doplněk, a vše, čím je třeba se prezentovat, je sice bohulibé, ale nikoli to Boží. Je to jen „přidáno“.

převzato z R.C. Monitor

Drazí bratři a sestry,
celý svět je zneklidněn událostmi na Blízkém východě, v mnoha zemích Afriky (především v Nigérii, Středoafrické republice a Jižním Súdánu) i na Ukrajině. Na těchto místech trpí lidé ve válkách rozpoutaných mocnými či netolerantními lidmi. Dnes je na celém světě pronásledováno až 200 milionů křesťanů a více než 100 tisíc z nich je každoročně umučeno nebo zabito. Dnešní pronásledování má více obětí než pronásledování v dobách prvních křesťanů. Hlavními pronásledovateli jsou režimy založené na komunistické ideologii či náboženském fundamentalismu, zvláště pak islámském.

Jako křesťané silně vnímáme, že trpí naše sestry a bratři, členové naší rodiny. Nemůžeme být lhostejní, ani nestačí náš soucit nebo nářek, protože by nebyl upřímný, kdybychom nevyužili prostředky pomoci, které máme. Proto vás upřímně prosíme o intenzivní modlitby za mír a ukončení utrpení křesťanů. Mají-li být ovšem naše modlitby účinné, je třeba, abychom k nim dodali naše křesťanské svědectví života a úsilí proměnit naši společnost evangeliem. Nebudeme-li jako národ žít podle Božích přikázání, ani my nemáme jistý současný mír a blahobyt.

Také vás prosíme: Obracejte se na naše politiky s výzvami, aby se více angažovali pro spravedlnost a mír ve světě, pro lidská práva a pomoc trpícím. Ať nemají strach připojit se k sankcím vůči agresorům, ani když to bude znamenat omezení našich obchodů a od každého z nás to bude vyžadovat nějakou oběť. Pro naši zemi od nich požadujte rozhodování v souladu s morálkou a zásadami Desatera Božích přikázání.

Každoročně prožíváme šestou neděli velikonoční jako den modliteb za pronásledované křesťany, ale v této situaci se od nás čeká víc. Proto prosíme, abyste se zapojili do dne postu za mír na Blízkém východě, v afrických zemích a na Ukrajině, který vyhlašujeme na pátek 31. října. V prvním listopadovém týdnu se účastněte dle svých možností také prosebných adoračních pobožností, a každý den v poledne se spojme v modlitbě za mír alespoň krátkou modlitbou.

Těm, kteří přišli o domov, všechen majetek a trpí hlady, je nutné pomoci i našimi dary. Proto ve spolupráci s Charitou ČR vyhlašujeme celonárodní sbírku na pomoc lidem v těchto zemích na neděli 2.11. 2014. Prosíme, abyste ukázali svou velkorysost.

Věříme, že nás Pán vyslyší, vždyť on slíbil, že vyslyší ty, kdo budou v jeho jménu společně prosit za jednu věc, na které se shodli podle Boží vůle.

Děkujeme všem, kteří se zapojí, a všem žehnáme


 

Biskupové českých a moravských diecézí

Papež František si kardinála Waltera Kaspera velmi váží. Pověřil ho přednáškou o problémech rodiny, kterou pronesl před shromážděním kardinálů na letošní únorové konzistoři a která vzbudila mnoho emocí. Se zveřejněním textu Kasperovy přednášky se dělaly velké tajnosti, až se nakonec její přepis objevil v italském deníku Il Foglio. Papež František Kaspera pochválil, zároveň se ale aktivovala vlna kritiků v čele s boloňským arcibiskupem Carlem Caffarrou, bývalým poradcem polského papeže a podle některých vatikanistů v podstatě autora teologie těla Jana Pavla II.

Kasper odpověděl na některé námitky svých kritiků v obsáhlém rozhovoru pro americký časopis Commonweal. Ohledně umožnění přístupu ke svátostem civilně znovu sezdaným rozvedeným, kteří vedou křesťanský život a vykonali pokání, Kasper řekl: "Nedokážu si představit situaci, v níž by lidská bytost spadla do jámy a nebylo by žádného východiska. Často není možné vrátit se k prvnímu manželství. Pokud je to možné, mělo by dojít k usmíření s manželkou nebo s manželem, ale často to možné není."

"V Krédu", dodává kardinál, "prohlašujeme, že věříme v odpuštění hříchů. Pokud by bylo toto provinění a došlo by k pokání, rozhřešení není možné? Moje otázka se dotýká svátosti smíření, díky níž máme přístup ke svatému přijímání. Ale nejdůležitější věcí je pokání: lítost nad tím, co se špatného stalo a nové životní nasměrování. Nová quasi-rodina nebo nové partnerství musejí být pevné a prožívané křesťansky. Období nového nasměrování - metanoia – je nezbytné. Nikoli pro potrestání, ale kvůli novému životnímu směru, protože rozvod je vždy tragédií".

Kasper se poté ptá: "Moje otázka – to není řešení, ale dotaz – je tato: rozhřešení v tomto případě není možné? A pokud je tu rozhřešení, může tu pak být i svaté přijímání? Je tu mnoho argumentů v naší katolické tradici, které umožňují takovou cestu vpřed."

Kardinál pak odpověděl na otázku ohledně církevního učení, které požaduje na znovu sezdaných rozvedených, – pokud chtějí obdržet rozhřešení a svaté přijímání – zdržet se sexuálního vztahu a žít tedy jako "bratr a sestra". "Žít spolu jako bratr a sestra? Samozřejmě mám velký respekt pro ty, kteří se tak chovají", řekl Kasper. "Ale je to akt heroizmu a heroizmus není pro průměrného křesťana. Z toho by také mohlo vzniknout nové napětí."

"Chci říci", vysvětluje německý kardinál, "že lidé musejí dělat to, co je v jejich situaci možné. Nejsme vždy schopni, jako lidské bytosti, dosáhnout na ideál, na tu nejlepší věc. Musíme udělat to nejlepší možné v jedné určité situaci. Tato pozice se nachází mezi rigorizmem a laxizmem. Laxizmus není samozřejmě možný, protože by byl v rozporu s Ježíšovým povoláním ke svatosti. Ale ani rigorizmus nenáleží k tradici církve."

"Alfonso Maria de' Liguori – vysvětluje Kasper – byl na počátku rigoristou. Když pracoval s obyčejnými lidmi poblíž Neapole, pochopil, že není možné (být rigoristy). A byl zpovědníkem." Kardinál zde naráží na tzv. "equiprobabilismus", tezi, která vzešla v jezuitském prostředí kazuistiky a kterou si neapolský světec vzal za svoji. Základní princip spočívá v tvrzení, že morální pravidlo je reálně nejisté – a tedy také nezávazné – pouze v případě, kdy jsou rovnoměrně zastoupeny argumenty jemu příznivé i nepříznivé, ve stejném stupni pravděpodobnosti.

"Velmi s tím souhlasím. A samozřejmě, vzhledem k tomu, že Alfonso Maria de' Liguori je patronem morální teologie, nejsme ve špatné společnosti, pokud se o něj opíráme," pokračuje Kasper.

Poté co kardinál vysvětlil, že první svazek, jediný svátostně platný, by se opravdu musel rozpadnout bez jakékoli naděje na záchranu, klasifikoval vinu, které by se dopustil člověk, pokud by opustil nový civilní svazek. To by bylo "rozbití druhé rodiny. Pokud jsou tu děti, tak to nelze. Pokud ses zavázal novému partnerovi, dal jsi mu své slovo, pak to není možné."

Dál Kasper rozebírá téma absence víry v momentu svátostného manželství. "To je skutečně problém. Mluvil jsem o tom s papežem a řekl mi, že věří, že padesát procent manželství je neplatných. Manželství je svátost. Svátost předpokládá víru. A pokud si pár přeje jen pěknou ceremonii v kostele, protože je to hezké, romantičtější oproti civilní svatbě, pak je třeba se ptát, zda tam byla víra a zda byly opravdu splněny všechny podmínky pro svátostnou platnost manželství - jednota snoubenců, exkluzivita jejich vztahu a jeho nerozlučnost."

 „Mnozí církevní právníci - pokračuje Kasper - mi říkají, že dnes, v naší pluralitní společnosti nemůžeme předpokládat, že páry dávají skutečně svůj souhlas tomu, co požaduje církev. Často jde také o neznalost. Je nezbytné posílit předmanželskou katechezi a zdůraznit její význam. Přistupuje se k ní často velmi byrokraticky...Musíme dělat mnohem více v předmanželské katechezi, protože nemůžeme předpokládat, že ti, co jsou formálně křesťany, také mají víru. Nebylo by to realistické“.

Kasper tedy přímo odpověděl na kritiku od boloňského arcibiskupa, kardinála Carla Caffarry, který se na svého německého spolubratra obrátil s otázkou: "Co se stane s prvním manželstvím?". "První manželství je nerozlučitelné – odpovídá Kasper – protože manželství není pouze slib mezi dvěma stranami; je to také Boží slib a to, co koná Bůh, koná po všechen čas. Proto manželský svazek zůstává. Přirozeně, křesťané, kteří opouštějí první manželství, selhali. To je jasné. Problémem je, když není žádná cesta z této situace. Pokud hledíme na Boží skutky v dějinách spásy, vidíme, že Bůh dává svému lidu novou možnost. To je milosrdenství. Boží láska se nevyčerpá, protože lidská bytost selhala, když činí pokání. Bůh nabízí novou možnost, aniž by smazal požadavky spravedlnosti: Bůh neospravedlňuje hřích. Avšak ospravedlňuje hříšníka. Mnoho mých kritiků nechápe tento rozdíl. Myslí si: takto chceme ospravedlnit hřích. Ne, toto nikdo nechce. Ale Bůh ospravedlňuje hříšníka, který se obrátí. Toto rozlišení se objevuje už u Augustina."

„Nepopírám – vysvětluje Kasper – že manželské pouto zůstává. Avšak církevní otcové měli krásný obraz: pokud ztroskotáš, nedostaneš pro záchranu novou loď, ale dostaneš prám, který ti dovolí přežít. Toto je Boží milosrdenství, dá prám, který nám dovolí přežít. Toto je můj postoj k problému. Já respektuji jiný názor, ale na druhou stranu je třeba vidět, jaká je dnes konkrétní situace. Jak můžeme pomoci lidem, kteří dnes bojují v těchto situacích? Vím, že tito lidé, často ženy, jsou velmi aktivní v životě farnosti. Dělají všechno možné pro své děti. Znám jednu ženu, která připravovala dceru na první svaté přijímání. Farář řekl, že dívka může přistoupit ke svatému přijímání, ale nikoli její matka. Mluvil jsem o tom s papežem a on řekl: "Ne, toto není možné."

Ohledně druhého sňatku uzavřeného pouze civilně Kasper tvrdí: "Druhé manželství, přirozeně, není manželství v našem křesťanském smyslu. A byl bych proti tomu slavit jej v kostele. Ale jsou tu některé prvky manželství. Chtěl bych tuto situaci přirovnat ke způsobu, jakým katolická církev vidí ostatní církve. Katolická církev je skutečná Kristova církev, ale jsou tu další církve, které mají prvky skutečné církve, a my uznáváme tyto prvky. Podobně můžeme říci: pravé manželství je svátostné manželství; druhé manželství není manželstvím ve stejném smyslu, ale jsou v něm jeho prvky: partneři se starají jeden o druhého, jsou zavázáni výlučně jeden druhému, mají v úmyslu zůstat v tomto svazku, starají se o děti, vedou život modlitby, atd..Není to nejlepší situace. Je to nejlepší možná situace".

"V žádném případě nemohu popřít nerozlučnost svátostného manželství. Bylo by to hloupé. Musíme ji respektovat a pomáhat lidem nerozlučnost chápat a žít ji. To je úkol pro církev. Ale musíme uznat, že křesťané mohou selhat, a tudíž jim musíme pomoci. Těm, kdo říkají: "Jsou ve stavu hříchu", bych odpověděl: Papež Benedikt XVI. již řekl, že tito katolíci mohou přijímat duchovní přijímání. Duchovní přijímání znamená být sjednocen s Kristem. Ale pokud jsem sjednocen s Kristem, nemohu být ve stavu těžkého hříchu. Tedy, pokud mohou přijímat duchovní přijímání, proč nemohou přijímat také svátostné přijímání? Myslím tedy, že tu jsou problémy také v tradičním postoji a papež Benedikt o tom přemýšlel: řekl mi, že tito lidé musí mít prostředky spásy a duchovní přijímání. Ale duchovní přijímání zachází velmi daleko: je to sjednocení s Kristem. Proč by tyto osoby měly být vyloučeny od toho druhého přijímání? Být duchovně sjednocen s Kristem znamená, že Bůh tomu člověku odpustil. Tak také církev- uzavírá kardinál – skrze svátost smíření, by měla být schopna odpustit, pokud tak činí Bůh. Jinak je tu opozice mezi Bohem a církví a to by byl velký problém."

převzato z http://www.umlaufoviny.com/

Jsem farářem ve Vogézách, ale 33 let jsem působil v Paříži jako kaplan pedagogických center. Ve skupině katechetů mám tři lidi, kteří se rozvedli a znovu uzavřeli sňatek, vyučují náboženství, chodí na mši i k přijímání, protože jsme se tak domluvili. Rád bych obdržel vysvětlení týkající se tohoto vážného problému při udílení svátostí těm, kteří mají často zlomené srdce a chtěli by znovu začít s novým životem.“

Jsem rád, že s vámi mohu mluvit o tomto problému, i když jsem z něj stejně bezradný jako vy. V Rakousku se o tom ví, a proto s vámi mohu mluvit zcela otevřeně: sám pocházím z rozpadlé rodiny - moji rodiče se rozvedli, když mi bylo třináct let. Poznali se narychlo během války, můj otec byl na frontě a přál si mít někoho, kdo by na něj čekal, až se vrátí od Stalingradu. Po válce se velmi rychle ukázalo, že manželství nestálo na pevných základech, rodiče to pak ještě spolu zkoušeli až do roku 1958. Mohu tedy mluvit 0 této situaci, kterou znám na vlastní kůži, ale která nás také obklopuje všude, kam jdeme.

Nedávno jsem dlouze mluvil s mužem, který je v současné době počtvrté ženatý a má děti ze tří předchozích manželství. Čtvrté manželství je konečně podařené, jsou spolu už sedmnáct let a muž se před několika lety obrátil. Je šťastný, že ve svém životě objevil víru, ale pořád s sebou vleče selhání ze tří nepodařených manželství. Jak naložit s takovým člověkem, který konečně objevil Ježíše, objevil víru a zařadil se do života farnosti? On se totiž ptá: „Teď, když jsem věřící, mohu se plně účastnit života církve a přijímat svátosti?“

Vybízím vás nejprve k milosrdnému pohledu. Všichni znáte ony nesnadné životní příběhy, tyto rozervané a znovu všelijak poskládané a posešívané rodiny.
Myslím, že nejdříve ze všeho si musíme uvědomit, že my, kteří pocházíme z věřících rodin, které drží pohromadě, tvoříme menšinu a nejsme normálním případem. Ve Vídni skončí přes 60% manželství rozvodem a uzavřením dalších manželství, ale už se nepočítá množství lidí, kteří spolu žijí bez toho, že by byli oddáni. Počet církevních sňatků dramaticky poklesl. Ve Francii existuje takzvané „nezávazné“ manželství - páry si volí lehčí, méně závaznou formu manželství, protože mají strach z důležitosti manželství, z povinností i z neúspěchu. V těchto znovu skládaných, sešívaných rodinách se také děje mnoho dobrého. První podmínkou pro nás kněze je nedívat se pohledem, který soudí, ale pohledem plným soucitu na ty, kteří žijí ve třetím či čtvrtém, svazku, mají děti všude možně, možná mají za sebou interrupce... Nezapomínejme, že v těchto rodinách lidé prožívají mnoho velkorysosti, která není vyhrazená jen pro naše dobré a stabilní rodiny. V těchto zjevně neuspořádaných svazcích musíme vidět nalomenou třtinu a doutnající knot (Mt 12, 20).

Jak k téhle situaci přistupovat? Pro kněze v naší diecézi jsem vypracoval program v pěti bodech.
1) Ježíšův pohled na ubohé a maličké. Kdo jsou ti ubozí v případech oné rodinné skládanky? To nejsou ti, kteří znovu uzavřeli manželství, ti našli nového partnera mimo církevní přikázání, a – lidově řečeno – jsou již „za vodou“. Prvními oběťmi rozvodů jsou děti. Těm, kteří hlasitě vykřikují: „Církev je tvrdá k rozvedeným žijícím v nových manželstvích“ říkám: „Ne! Církev soucítí s dětmi.“ Kde je nějaká lobby, která by vyvíjela tlak ve prospěch dětí z rozvedených rodin? Kde je hlas veřejnosti, který by řekl: „První obětí jsou vaše děti“? Měly maminku a tatínka, a náhle z ničeho nic mají „tetu“ a „strejdu“, tátovu přítelkyni a mámina přítele, prvního, a druhého a třetího a možná další. A kolikrát při rozvodu nechá pár dopadnout tíhu svého manželského konfliktu na své vlastní děti? Jedná se o závažný hřích, který je třeba připomínat: „Nevkládejte tíhu vlastních konfliktů na své děti. Vaše děti se nesmí stát obětí vašich hádek. Jestliže se jí stanou, pácháte zločin na duších těchto maličkých.“ Když tato slova pronesu ve farním shromáždění, vždy zavládne hrobové ticho. Kam se podělo slitování s dětmi? Má první otázka na rozvedené, kteří uzavřeli nový sňatek, tedy zní: „Jak jsou na tom vaše děti? Trpěly vašimi konflikty? Jakou újmu jste jim způsobili? Činili jste pokání, prosili jste Boha a své děti o odpuštění za to, co jste způsobili?“ Většina dětí vědomě nebo podvědomě touží po tom, aby se rodina zase spojila – a já vím, o čem mluvím – i když už pochopily, že se tak nikdy nestane.

2) Co je s těmi, kteří zůstávají „na ocet“, kteří nenašli dalšího partnera? Rozvod způsobuje samotu. Když se člověk rozvede, neznamená to automaticky, že si najde nového partnera. Pro muže je to možná snazší, ale ženy, ty zůstávají s dětmi. Kolik žen i mužů zůstalo v naší společnosti samo jako kůl v plotě, protože jejich partner je opustil? Naše společnost je plná samoty těch, které někdo nechal na holičkách. Jistě už jste někdy mluvili s bezdomovci, zeptejte se jich, jak se dostali až na ulici. Ten životní příběh má velmi často stejnou kostru: rozvedli se, museli opustit svůj domov, nemají kde žít, musí platit alimenty, to se jim nedaří, jsou vykolejení, protože najednou žijí bez rodiny, začnou pít, pokud už nepili předtím, a to je začátek pádu, který končí živořením na ulici. Kolik žen zůstane samo, protože je jejich manžel opustil kvůli nějaké mladší? Naše společnost je plná obětí rozvodu. A kdo se o to zajímá? Evangelium je vždy na straně těch nejslabších, nepatrných. Měli bychom vytvořit nějakou lobby, být ochránci těchto ubohých osamělých, kteří už nenaleznou partnera. A velmi často je rozvod tragedií i z ekonomického hlediska. Kolik malých soukromých podniků zkrachovalo zároveň s rozpadem rodiny? A Církev že nemá slitování s rozvedenými, kteří znovu uzavřou manželství? Ne! Církev chce mít slitování s dětmi a partnery, kteří zůstanou sami. Bylo vyvinuto aspoň nějaké úsilí o usmíření s partnerem, který zůstal sám? Jaký smysl má přistupovat ke svátostem, když všechno to utrpení zůstalo bez usmíření, bez pouhé snahy o smír?

3) V rozvodových příbězích vždy existuje provinění. Snažili se partneři dospět ke vzájemnému odpuštění nebo k rozhovoru o odpuštění nebo alespoň o ukončení rozbrojů? Jak vystavět nový vztah na nenávisti, často zarputilé, která zbyla z prvního manželství? My, kteří rozvedené v novém sňatku doprovázíme, s nimi musíme usilovat o nápravu: „Udělali jste po rozvodu aspoň jeden krok ke smíření?“

4) V našich společenstvích máme rodiny a páry, které se statečně drží pohromadě, navzdory vichrům a bouřím, protože si slíbily věrnost, protože věří ve svátost manželství. Jaký signál k nim vysíláme, když neustále mluvíme o „ubohých rozvedených žijících v novém manželství“? Je pravda, že s nimi musíme mít soucit, ale nezapomeňme na povzbuzení, uznání a vděčnost pro ty, jejichž manželství trvá, protože je založeno na víře. Slyšel jsem krásné svědectví jednoho jáhna, který byl pověřen péčí o rozvedené žijící v novém manželství a o páry, které mají k rozvodu blízko. Tento jáhen vydává svědectví o tom, že Pán skrze cestu doprovázení může manželství zachránit. Kdybychom v naší společnosti věnovali více pozornosti lidem, kteří hrdinsky vytrvávají v manželské věrnosti a dávají tak příklad Boží věrnosti, povzbudilo by to mladé manžele, aby se neopouštěli hned, jak se objeví první problémy, a starší manžele, aby vytrvali. Kolikrát se totiž setkáme s rozvody po pětadvaceti, nebo dokonce čtyřiceti letech! Nedávno se mi v diecézi rozvedl stálý jáhen, a to téměř přesně v den, kdy měli oslavit pětadvacet let manželství! Jakým způsobem oceňujeme ty, kteří zůstávají věrní manželským slibům? A co říkáme těm znovu sezdaným, když si stěžují na to, jak je k nim církev tvrdá? Nemohli bychom je doprovázet slovy: „Podívejte se na tamten pár, který vytrvává navzdory všem těžkostem. Vy jste to nevydrželi, bylo to vaše selhání, ale neobviňujte církev, nejdříve obviňte sami sebe a proste Ježíše o milosrdenství pro vás i pro všechny, kteří vaším rozvodem a novým sňatkem trpí.“

5) Vždy říkám těm, kteří se rozvedli a znovu uzavřeli sňatek: „I kdyby se podařilo dosáhnout anulace vašeho manželství, i kdyby vám farář povolil přistupovat ke svátostem, jak se doopravdy cítíte před Bohem v hloubi srdce a ve vašem svědomí?“ Boha neošálíme, před Ním se nedá přetvařovat. Vím, že je těžké si s takovou situací poradit. Je ale třeba, abychom se vyhnuli dvěma následujícím extrémům. 1) V sousední diecézi vyvěsil jeden kněz na svůj kostel transparent: „U mě může jít k přijímání každý.“ Toto není příklad přístupu dobrého pastýře, to je falešné milosrdenství, protože všichni potřebujeme obrácení. 2) Druhý extrém je prohlásit, že pro ty, kteří po rozvodu žijí v dalším svazku, neexistuje žádné řešení, protože jsou tady pravidla, která se musí dodržovat, a nedá se nic dělat. Každý případ musíme hodnotit pozorně a individuálně. Vím, že je to obtížné a mnoho kněží mi říká: „Otče biskupe, stanovte jasná pravidla!“ Já jim odpovídám, že přesná pravidla ustanovil Ježíš, a ten mluví zcela jasně. Kdysi jsem byl na návštěvě v jedné farnosti a nějaký pán se na mě velice agresivně obořil: „Proč je církev tak nelítostná? Rozvedeným v novém sňatku, neprojevuje žádné milosrdenství.“ „Milý příteli,“ povídám mu, „církev by tak ráda našla řešení tohoto problému. Ale Ježíš Nazaretský se k tomu jednou vyjádřil, a s tím už nic nenaděláme!“ A citoval jsem mu tehdy Ježíšova slova: „Každý muž, jenž zapudí svou ženu a vezme si jinou, cizoloží.“ Ty jsi ten muž, tobě to říká Ježíš, ty jsi porušil slib věrnosti, který jsi dal.“ Dotyčný zbledl a mlčel, protože ho to slovo zasáhlo do srdce. Až když se dostanete do podobné situace, přichází správný okamžik pro milosrdenství, které se ale nemůže projevit bez pravdy. Ve lži se milosrdenství neprojeví. Pokud člověk stále obviňuje ostatní, Ježíšovo milosrdenství na něj nemá vliv.

Je tedy třeba nejdříve rozpoznat, zda je dotyčná osoba na cestě duchovního růstu. Znám rozvedené žijící v novém manželství, kteří přijímají to, že nemohou přistupovat ke svátostem, protože jsou věrni Ježíšovu učení. Uvedu příklad rodiny, která žije v mé diecézi na venkově, mají osm dětí, a nežijí v prvním manželství. Rodiče ke svátostem nikdy nechodí, ale děti, když jdou k přijímání, říkají: „Mami, dnes jdu za tebe já.“ Když jsem se té ženy ptal: „Nestýská se vám po svatém přijímání?“, odpověděla mi: „Samozřejmě, moc se mi stýská, ale když mi lidé z farnosti říkají, že v dnešní době už je církev jiná a že bych třeba k příjímání mohla chodit, odpovídám jim: Starejte se radši o ty, kteří k přijímání mohou chodit, a nechodí, a mě nechte na pokoji.“

To jsou příklady hrdinství a myslím, že je důležité je povzbuzovat na jejich cestě, která je pro církev požehnáním. Ale jsou i tací, kteří nedosáhnou tak hlubokého pochopení. Často velmi trpí tím, že jsou vyloučeni z přijímání svátostí. A proto se ozývají naléhavé prosby, neodbytná volání: Neexistuje nějaký způsob usmíření pro ty, jejichž manželství ztroskotalo? Je nám nabízeno „řešení“ pravoslavných církví, které tolerují až tři svazky - rozvod a uzavření nového manželství. Katolická církev s tímto postupem nikdy nesouhlasila, protože věrně chrání jedinečnost a nerozlučitelnost manželství, které má totiž tak velkou hodnotou pro svět, pro rodinu, pro děti, že je nutné vytrvat v tomto pevném postoji a ve věrnosti Ježíšovým slovům: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj.“

Tváří v tvář těm, jejichž manželství ztroskotalo, musí nás zasáhnout Ježíšovo slovo: „Kdo je mezi vámi bez viny, první hoď kamenem.“ Nemohu vám dát řešení nebo nějaký recept pro všechny tyto početné případy rozvodů a nových sňatků, ale doporučuji vám těch pět bodů jako cestu k obrácení a usmíření.

převzato z knihy Radost být knězem, kard. Schönborn,  ČBK 2009

Myslete na to, děti moje, že poklad křesťana není na zemi, ale v nebi. Naše myšlení má tedy směřovat tam, kde je náš poklad.

Člověk má krásný úkol a poslání: modlit se a milovat. Modlete se tedy a milujte, v tom spočívá štěstí člověka na zemi.

Modlitba není nic jiného než sjednocení s Bohem. Kdo má srdce čisté a spojené s Bohem, cítí v sobě balzám, sladkost, která ho naplňuje rozkoší; obklopuje ho podivuhodné světlo. V tomto důvěrném sjednocení jsou Bůh a duše jako dva dohromady slité kusy vosku; nelze je už rozdělit. Toto spojení Boha s jeho maličkým tvorem je něco překrásného. Je to štěstí, jež nelze pochopit.

Byli bychom si zasloužili, abychom se nesměli modlit. Ale Bůh nám ve své dobrotě dovolil, abychom s ním rozmlouvali. Naše modlitba je kadidlem, které přijímá s největším zalíbením.

Děti moje, vaše srdce je sice malé, ale modlitba ho rozšiřuje a činí ho schopným milovat Boha. Modlitba nám dává předtuchu nebe, sestupuje k nám kousek ráje. Nikdy nás neponechá bez sladkosti; vylévá se do duše jako med a osladí všechno. Strasti se při dobré modlitbě rozplynou jako sníh na slunci.

Modlitba působí, že čas plyne velice rychle a tak příjemně, že ani nepozorujeme jeho trvání. Poslyšte, když jsem byl farářem v Bresse a když byli jednou skoro všichni moji kolegové nemocní, musel jsem konat dlouhé cesty, a přitom jsem se modlil k Pánu Bohu; a ujišťuji vás, že se mi nikdy nezdála cesta dlouhá.

Někteří lidé se hluboce pohrouží do modlitby jako ryba do vody, protože jsou zcela oddáni Pánu Bohu. V jejich srdci není žádná přehrada. Jak mám rád takové velkodušné duše! Svatý František z Assisi a svatá Koleta viděli našeho Pána a rozmlouvali s ním, jako my spolu rozmlouváme.

My však často přijdeme do kostela a nevíme, co máme dělat nebo oč máme prosit. A přece ví každý velmi dobře, když k někomu jde, proč tam jde. Ale někteří dokonce jako by Pánu Bohu říkali: „Chci ti přednést pár slov, abych měl od tebe pokoj...“. Často myslím na to, že když se přijdeme poklonit Pánu, dosáhli bychom všeho, oč žádáme, kdybychom ho o to prosili opravdu s živou vírou a čistým srdcem.

převzato z  Denní modlitby církve