Ježíši, Maria a Josefe,
ve vás kontemplujeme
nádheru pravé lásky
a na vás se s důvěrou obracíme.

Svatá Nazaretská rodino,
učiň i naše rodiny místy společenství
a večeřadly modlitby,
autentickými školami evangelia
a malými domácími církvemi.

Svatá Nazaretská rodino,
kéž se už nikdy v žádné rodině nezažívá
násilí, uzavřenost a rozdělení,
kéž každý, kdo byl zraněn a pohoršen,
brzy pozná útěchu a uzdravení.

Svatá Nazaretská rodino,
kéž příští biskupská synoda
dokáže ve všech vzkřísit vědomí
posvátného a neporušitelného charakteru rodiny
a její krásy v Božím plánu.

Ježíši, Maria, Josefe,
naslouchejte naší prosbě a vyslyšte ji.

(překlad Ondřej Mléčka)

Modlitba růžence provází křesťany již od středověku. Růženec je především modlitba rozjímavá, niterná. Je to modlitba kristologická, směřuje ke Kristu, který je ve středu růžence, a tedy i ve středu rozjímání. Podkladem růžence je uvažování o událostech z jeho života. Nejde tedy o jednotlivá slova zdrávasů, ale o události z života Ježíšova.

7. října slavíme Památku Panny Marie Růžencové. Tento den ustanovil papež Pius V. na památku vítězství bitvy u Lepanta roku 1571.

Číst dál...

Někteří lidé si Boha představují jako roztřeseného starce s bílým vousem a vlajícími vlasy, s poněkud divým pohledem a napřaženou kostnatou paží, shlížející na nás, lidské červíčky, odněkud z oblak.

Tak nějak ho alespoň představují mnohé kostelní obrazy nebo nástěnné fresky. K podobným vyobrazením krásně ladí zažloutlé zpěvníky plné archaických výrazů, táhlý zpěv doprovázený dýchavičným zvukem varhan a mírně zatuchlý odér běžných kostelů, kde je Pánbůh v obecném povědomí asi nejvíc doma. V nereflektovaných představách o Bohu je toto vyobrazení vlastně logické, vždyť naši bělovlasí senioři mají sedmdesát až sto let, a Pánbůh? Ten tu byl ještě před založením světa, takže je starý miliony let a mnohem více!
 
S tak pokročilým stářím se nutně nabízejí další asociace: stařeček Pánbůh bude asi trochu nervózní z dnešního tempa a ze všech technických vymožeností, zkrátka „ujel mu vlak“. Bude asi trochu nahluchlý (to by vysvětlovalo, proč často nereaguje na naše modlitby), a navíc pořád někde v oblacích – tedy ne vždy zcela „v obraze“. Těžko může chápat mentalitu a zájmy dnešních lidí, vzhledem k věku bude zřejmě dost staromódní a staromilský. Ke všemu je pochopitelně trochu mrzutý, protože většina lidí ho vůbec nechce poslouchat, nechtějí mu už chodit do kostela... A pokud přijdou, neumějí se ani slušně obléci, mladí tam navíc dělají „virvál“ s kytarami...
 
Vzpomínám si, jak mi kdysi tuto podvědomou karikaturu stařičkého Boha značně naboural jeden kněz, náš rodinný přítel. Přijel k nám na venkov na návštěvu až z daleké Prahy. Mohlo mi být tak jedenáct či dvanáct let. Už nevím, o čem přesně byla řeč. Pamatuji si ale jednu jeho větu, která mě úplně vyvedla z míry: „Bůh je přece věčné mládí.“ Zůstala jsem úplně zkoprnělá: Jakže? Bůh, a mladý?!!
 
Vlastně nad tím žasnu dodnes. Ano, Bůh je věčné mládí! Proti němu jsou mnozí naši třicátníci mentalitou starci nad hrobem. Proti jeho otevřenosti a mentální pružnosti jsme všichni tak trochu staromódní a nepružní. Ve srovnání s jeho energičností prostě nestíháme. A Bůh, který stvořil lidský mozek a všechny divy přírody, v jejichž objevování jsme pořád jen na začátku – ten že by nerozuměl chytrým telefonům, sociálním sítím nebo nějakým novějším vozítkům? To je málo pravděpodobné...
 
Boží věčné mládí dosvědčuje i prorok Izaiáš:  
 
Cožpak nevíš? Cožpak jsi neslyšel?
Hospodin, Bůh věčný,
stvořitel končin země,
není zemdlený, není znavený,
jeho rozumnost vystihnout nelze. (...)
Mladíci jsou zemdlení a unavení,
jinoši se potácejí, klopýtají.
Ale ti, kdo skládají naději v Hospodina,
nabývají nové síly;
vznášejí se jak orlové,
běží bez únavy, jdou bez umdlení (Iz 40,28b.30-31).
 
Věčné mládí zářilo i z tváře Krista vzkříšeného, když se zjevil apoštolu Janovi na ostrově Patmos, jak čteme v knize Zjevení. Zjevil se mu sice s bělostnými vlasy, které jsou symbolem moudrosti a odvěkosti, ale s živým a pronikavým pohledem, s mocným hlasem – zkrátka Pán a dárce života, nikoliv roztřesený stařec nad hrobem: „Jeho hlava a vlasy bělostné jako sněhobílá vlna, jeho oči jako plamen ohně .... jeho hlas jako hukot příboje ... Jeho vzhled jako když slunce září v plné své síle“ (Zj 1,14-16).
 
Ale proč je vůbec důležité nechat si trochu zkorigovat tuto karikaturu Boha? Jde o to, abychom nevnucovali druhým své staromilské představy v tom smyslu, že křesťanský Pán Bůh odmítá jakékoliv změny: určitě si přeje, aby lidé chodili raději v tesilkách než v džínách; dává přednost varhanní hudbě před kytarami a bicí by nejraději zakázal; rozhodně raději poslouchá modlitby v latině než v živých jazycích. A hlavně, všechno v církvi by mělo zůstat tak, jak to bylo dřív, pěkně „postaru“... (a jestli z toho neumřeli, tak tam žijí dodnes).  
 
Pravoslavný myslitel a mučedník nedávné doby Alexandr Meň jednou prohlásil, že ti, kdo chtějí církev „jako byla kdysi“, zapomínají, že strom nemůže vypadat jako semínko, z něhož vyrostl. Z druhé strany vzato, je rovněž pravda, že ne každý pokrok je hodný toho jména.
 
Chceme-li být skutečně „in“, nejdůležitější bude, abychom zůstali v živém spojení s tím, který je věčné mládí, který rozumí dnešní době i člověku víc, než dnešní člověk rozumí sám sobě.

převzato z knihy Karikatury Boha, K. Lachmanová, KNA, 2014

Jakou důležitost máme přikládat mariánským zjevením?

Jejich účelem jistě není zjevit nové věroučné pravdy, protože obsah Zjevení byl uzavřen smrtí posledního apoštola. Proto také jejich obsah nemůže být věroučně závazný, a to ani u církví schválených zjevení. Církevní schválení nám pouze zaručuje, že daná poselství jsou v souladu s učením církve, a tedy i s Božím slovem.

Ve skutečnosti tato zjevení přinášejí jen to, co už známe z učení církve. Jejich hlavním významem je oživení víry. Často přivedou věřící k novému obrácení a upozorní na zanedbávané prostředky duchovního života v určitém čase, okolnostech nebo místech. Tím jsou také významná, poněvadž pomáhají oživit důležité skutečnosti z praxe a učení víry.

Prohřešuje se křesťan, navštěvuje-li místa zjevení, která nebyla oficiálně uznána?

V žádném případě se tím nijak neprohřešuje. Důležité je, že tam přichází s čistým úmyslem, tedy s touhou po obrácení, že se tam přichází modlit. Jinak by žádná poutní místa ani nikdy nevznikla. Všechna místa, která byla nakonec uznána za místa pravého zjevení, byla nejprve místy modlitby a obrácení.

Je možné získat na místě zjevení zvláštní milost?

Určitě. Předně každé putování člověka otevírá k přijetí milosti. A pak jsou místa, která nás zvláštním způsobem uschopňují k modlitbě a obrácení - místa, která si k tomu Bůh sám vybral, aby se na nich dal lidem více poznat. Slovy Písma: „Není to nic jiného než dům Boží a brána do nebe“ (Gn 28,17).

Jaká je zdravá hranice mariánské úcty, aby nezastínila úctu ke Kristu ani nesklouzávala k modloslužbě či ezoterice? Proč mariánská zjevení přitahují lidi, kteří nejsou křesťany, ale oblibují si „síly“, „energie“ atd.?

Pán Ježíš nám z kříže svěřil svou Matku jako naši matku, ale nedal nám ji místo sebe. Naopak, Panna Maria nás vždy vede ke Kristu a k poslušnosti jeho slovu. Při svatbě v Káně Galilejské služebníkům ve vztahu ke Kristu řekla: „Udělejte všechno, co vám řekne“ (Jan 2,5). Pokud by se osobní mariánská úcta někomu stala cestou k modloslužbě, zřejmě to svědčí o špatně položeném základu víry, a v důsledku se mu modloslužbou může stát vše.

Všude tam, kde se křesťan snaží zmocnit toho, co nám Bůh nabízí jako dar, se otevíráme magické mentalitě, která může snadno proniknout do křesťanské spirituality, a to i ve způsobu, jak přistupujeme ke svátostem nebo jak zacházíme s Božím slovem. Poněvadž jsou místa spojená s mariánským zjevením často místy s velkým duchovním potenciálem, přitahují i lidi, kteří místo touhy po obrácení tam přicházejí, aby ho magicky zneužili pro své zájmy.

převzato z www.vojtechkodet.cz

Čím dál, tím zřetelněji vidím, jak je obtížné dobře zastávat úlohu autority. Velmi záhy totiž člověka přepadne chuť poručníkovat kvůli úctě, prestiži nebo obdivu, kterým nás zahrnují, nebo kvůli tomu, že si chceme něco dokázat.

V našem nitru vládne malý tyran, který baží po moci a prestiži. Chceme vládnout, být nadřízení, chceme kontrolovat. Bojíme se sebemenší kritiky, kontroly, jedině my máme pravdu, do všeho se mícháme, všechno děláme, všude poroučíme, žárlivě si střežíme svou autoritu. Ostatní jsou tím pádem redukováni na vykonavatele, neschopné si udělat správný úsudek. Svoboda je tolerována jen do té míry, do jaké neobtěžuje naši autoritu, je tolerována jen pod podmínkou, že ji budeme moci kontrolovat.  Rádi bychom své nápady uskutečňovali, a to hned. Komunita (či jakákoliv skupina, ve které jsme autoritou) se tedy stává „naší“ věcí, „naším“ projektem. Tyto různé sklony jsem dostatečně pociťoval i ve svém vlastním nitru, musím proti nim neustále bojovat. Je důležité, aby všude ve společnosti byly jasně stanoveny hranice moci každého.

Není snadné při uplatňování autority najít zlatou střední cestu mezi tendencí k panování a tendencí nechat všechno plavat. Nebezpečí pýchy a touhy ovládat je tak velké, že se žádný šéf neobejde bez zábradlí, mantinelů, které vymezují šíři jeho moci.

Představený se musí dělit o svou práci s ostatními, a to i přes to, že má pocit, že druzí nedělají práci tak dobře, nebo že to dělají jinak než on. Je vždycky snazší udělat něco sám, než učit ostatní, jak to udělat. Představený, který podlehne pokušení udělat vše sám, riskuje izolaci, riskuje to, že mu jeho vlastní aktivita přeroste přes hlavu a on tak ztratí ze zřetele základní cíle…

Opravdová autorita vede dialog, těmi, ukazuje směr a dává podněty a potom nechává ostatní, aby převzali odpovědnost a udělali svou práci. Představený musí bedlivě bdít nad těmi, kteří mají svěřenou nějakou odpovědnost…

Lidem, kterým jsme svěřili nějakou odpovědnost, musíme dát právo na to, aby se dopouštěli i chyb, aby si natloukli nos. Dělat všechno pro to, abychom někoho uchránili před neúspěchem, znamená zároveň nedovolit mu, aby uspěl.

Zpracováno podle knihy Jeana Vaniera: Rodí se nová naděje, KNA, 1997

Chci před Tebou, Pane, vzpomenout na své mrtvé. Na všechny, kteří patřili ke mně a odešli. Připadá mi, jako by se mnou šla životem velká skupina lidí a každým okamžikem se někdo mlčky odloučil, odbočil z cesty a ztratil se ve tmě. Skupina je stále menší a tišší a jednoho dne také já mlčky odbočím...

Ti, kteří odešli, mlčí. Napodobují tvé mlčení. Zůstávají pro mě skrytí, protože vešli do tvého života. Slova jejich lásky ke mně splynula s jásotem tvé nekonečné lásky. Zde na světě se my lidé ustaraně a uspěchaně ujišťujeme o vzájemné lásce. Ty však chceš, abychom na důkaz víry pomocí skutků lásky opustili sami sebe a smysl svého života našli v Tvém životě. V něm žijí ti, kteří nás předešli. Protože žijí, mlčí. My naproti tomu hlasitě mluvíme, abychom zapomněli, že jsme smrtelní... 

Převzato z knihy Malý nebeklíč: modlitby nové a staré, K. Rahner, Vetus Via, 1999

Jít ke zpovědi a ke svatému přijímání je totéž jako prodělat transplantaci srdce. Kdykoli přijímáme Krista ve svátostech, říká nám: „Chceš-li se vzdát svého starého srdce, dám ti své.“

Křtem nám Ježíš transplantoval své srdce, jenže se obvykle dlouho odhodláváme opustit to naše. Jednou žijeme srdcem Ježíšovým, potom opět tím naším starým zkamenělým. Není divu, že vnímáme rozpolcenost a rozpor.  Ježíš nás ale neúnavně prosí, abychom se svého srdce zříkali.

Odoperovat srdce je bolestivé, avšak kvůli umíněnosti je třeba neustále operaci opakovat, dokud se jednoho dne úplně nepodaří.

Kdybychom nebyli tak zapomnětliví a nezačali žít okamžitě po „operaci“ opět tak, jako bychom pořád ještě měli srdce staré, celý proces by se výrazně zkrátil. Není podivné, že se už za okamžik po přijetí svátosti chováme, jako by se nic nestalo?

Tepe-li v nás Ježíšovo srdce, mělo by být samozřejmé, že budeme žít jako děti světla. Osvobodil-li nás Pán od starého srdce, jsme skutečně svobodni. Nemusíme se už považovat za bezcenné jedince, protože ani jediný okamžik našeho života nepostrádá smysl. Otec v nás vidí srdce svého Syna a nalézá v nás bezmezné zalíbení.
Rozhodující je přijmout nové srdce.

převzato z knihy: I dnes je den Boží, Stinnisen W., KNA, 2004

Náš Bůh je jiný, než se domníváme. Slyšeli jsme o Bohu vyžadujícím usmíření, o Bohu spravedlivém očekávajícím zadostiučinění za urážky. Náš Bůh ale není jen spravedlivý, je  navíc Láskou.

Není třeba si ho usmiřovat, vždyť on sám je naším smířením, je odpuštění samo. Nikdy od nás neodvrátil svůj pohled, to my jsme se odvrátili od něho. On na nás nejen celou dobu čekal,  ale běžel nám naproti s tak přesvědčivým důkazem své lásky, že před ním nelze zavírat oči.

Nejsme to my, kdo má usmiřovat jeho hněv – vždyť on se na nás nehněvá. Láska … se nerozčiluje (1 Kor 13,5). Je to naopak on,  kdo se snaží upokojovat náš hněv. Ještě se mu to však nepodařilo, neboť člověk pořád cítí vůči němu zlobu. Hledělo už lidstvo v nějakém dějinném období na Boha tak nepřátelsky jako za našich dnů? Tak jako nikdy dříve je obviňován: „Co je to za Boha, připustí-li tolik zla?“

Velká část lidské revolty proti Bohu je vlastně namířena proti jeho karikatuře – proti Bohu  soudci čekajícím na první příležitost, jak člověka potrestat. Takového se lze samozřejmě jen bát anebo jím pohrdat.

Těžko se ale lze vzpírat lásce k tomu, jenž visí bezbranný s rozpřaženými pažemi na kříži, touží obejmout celý svět a usmířit všechny lidi se sebou i mezi sebou navzájem.

převzato z knihy: I dnes je den Boží, Stinnisen W., KNA, 2004

Když mi bylo šestnáct začala jsem poslouchat „tvrdší“ hudbu. Už si přesně nevzpomenu, kudy vedla má cesta k ní. Asi přes přátele, které jsem znala z komunity kolem fantasy literatury, kterou jsem v té době také hodně četla. Vždy jsem měla ráda hudbu, hlavně klasickou, „popík“ se mi nikdy nelíbil, a tak když jsem se poprvé setkala se symfonickým metalem, byla jsem nadšena. Postupem času mi už tento styl začal také připadat příliš „měkký“ a od kamarádů jsem stále dostávala vypálená CD  (youtube v té době ještě nebylo), dalších kapel, které se už řadily mezi heavy metal, pak i black metal a death metal a další a další odnože. Začala jsem jezdit na festivaly, kde tyhle kapely hrály, můj šatník obsahoval téměř bez výjimky jen černé oblečení. Nechala jsem si narůst hodně dlouhé vlasy, které jsem si samozřejmě obarvila na černo.  

Během měsíců a let následujících potom, co jsem metal poslouchala, se u mě začaly objevovat deprese a úzkosti, které přerostly až do sociální fóbie a nechtělo se mi žít. Nemohla jsem dál chodit normálně do školy, doktorka mi doporučila individuální studijní plán. Nezvládala jsem být mezi lidmi. Současně s tím jsem ještě začala mít problémy s jídlem a propukla u mě anorexie.

Postupně jsem metal přestala poslouchat, přestal se mi náhle líbit. Spolu s tím se zlepšoval i můj psychický i fyzický stav, ale cesta k úplnému zdravení byla ještě daleká. Stále jsem se pohybovala na hranici deprese a stále jsem měla touhu zemřít. Mívala jsem dlouhá období, kdy jsem měla temné noční můry, ve kterých se objevovali démoni a já se pak bála i usnout.

Takhle to trvalo deset let. Dlouhých deset let. Během desátého roku jsem znovu uvěřila v Boha a začala jsem se modlit. Šla jsem po letech opět ke zpovědi. Na to, že jsem se kdysi zajímala o tak temnou hudbu, jsem úplně zapomněla, takže jsem to ani nevyznala. Deprese potom téměř odezněly, ale stále mě trápily ty strašné, děsivé noční můry. A pak jsem si během duchovního rozhovoru s knězem na to moje životní období vzpomněla, odevzdala jsem ho Ježíši a dlouze jsme se za to modlili.

Pamatuji si, jak jsem se cestou domů cítila, jako by mi spadl kámen ze srdce. Opravdu jsem fyzicky cítila, jako by mě opustila nějaká obrovská zátěž. Noční můry, strach, úzkosti a deprese zmizely a můj život se radikálně zlepšil. Budou tomu už dva roky.
Nikdy dřív mě nenapadlo, že by mohl mít metal takový vliv na můj život, že by mohl být vstupní bránou pro zlo, ale byl jím. Nikdy bych nevěřila, že by mi ta hudba mohla škodit, ale škodila a to hodně. Ta hudba je zlá.