Mnohokrát v historii pociťovali křesťané potřebu pochopit a formulovat poslání Ježíšovy Matky v církvi a ve svém duchovním životě a podle toho projevovali svou úctu k ní. Jsme děti své doby, ke které patří i určitá dezorientace v mnoha otázkách, a není divu, že i ve vztahu k Panně Marii mnozí hledají a tápají. Dnešní člověk, zklamaný mnoha povrchními lidskými vztahy, touží po autentickém a osobním vztahu s lidmi i s Bohem. Objeví-li na své cestě s Bohem Pannu Marii, touží i s ní žít v duchu evangelní spirituality, nezatížené předsudky a špatnými zkušenostmi. Když se nechá vést Duchem svatým, Panna Marie se stane prostou součástí jeho duchovního života, bez patosu a přehánění.

Ve dvacátém století prošla mariánská úcta velkými změnami. Zvláštní uctívání Panny Marie, které bylo součástí Mariánského hnutí po Tridentském koncilu, se projevilo ještě za pontifikátu Pia XII. řadou oficiálních úkonů, které měly zdůraznit Mariinu přítomnost v křesťanském životě a myšlení. Bylo to zasvěcení světa Neposkvrněnému Srdci Panny Marie (1942), prohlášení dogmatu o jejím nanebevzetí (1950) a slavení mariánského roku při stém výročí vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném Početí Panny Marie (1954). Také proto mnozí definovali dvacáté století jako dobu Mariinu.
Vůči vzmáhající se mariánské úctě, doprovázené mnohdy přemrštěnými a zvláštními formami zbožnosti, se zákonitě objevily výhrady a vyhranily se dva protichůdné směry: napětí mezi zbožností zcela obrácenou k svaté Panně a zbožností, která se na ni vůbec nevzpomene. Je pochopitelné, že pokud někteří udělali z mariánské zbožnosti prakticky „mariánské náboženství“, vyvolalo to jako reakci náboženství bez Panny Marie. I bez tohoto schematizování existovala jistá nevole vůči nebiblické mariánské úctě způsobená také tím, že v církvi před koncilem vznikla určitá obnovná hnutí, jako biblické, liturgické, patristické a ekumenické. Tato hnutí se shodovala v požadavku postavit  křesťanský život především na Božím slově při respektování stupnice hodnot a šíře plánu spásy.
Vyvážené řešení problému s mariánskou úctou přinesl až 2. vatikánský koncil: aktivně ji v církvi podpořil, a tím odpověděl na to, co říká víra o Matce Pána (LG 66), zařadil ji do liturgie, dal jí kristocentrické, trinitární, církevní a ekumenické zaměření (SC 103; LG 60-67), vybídl, abychom se vyhýbali padělkům spočívajícím „v neplodném a přechodném citu“ (LG 67). Přes tyto jasné směrnice zaznamenáváme v době po koncilu znesnadnění vztahu k Panně Marii: místo přehánění nebo přeceňování mariánské úcty nastupuje její oslabení, úpadek, znatelný pokles. Známkami tohoto poklesu jsou ubývání a někdy i vymizení tradičních projevů zbožnosti ke cti Panny Marie, jako je růženec, májové pobožnosti, procesí, novény, ... Ale především je to ztráta zájmu o mariánskou zbožnost vůbec: mlčení o Marii v kázání; obava, že by zbožnost k ní komplikovala křesťanskou cestu nebo byla projevem křesťanské dětinskosti; ohledy k ekumenickým bratřím. Při odsunutí mariánské úcty na okraj, je dobré hledat jeho příčiny, aby vyšlo najevo, proč místo vzrůstu této úcty, jaký si přál 2. vatikánský koncil, následoval paradoxně ústup a ochlazení.
Prvním přijatelným vysvětlením je nedostatečné proniknutí nauky 2. vatikánského koncilu o Mariině úloze v plánu spásy do vědomí a života věřících. Smysl mariánské zbožnosti, kterou představuje koncil jako pomoc pro důvěrný a bezprostřední vztah ke Kristu (LG 60-62), mnozí pokládají za úplně bezvýznamný. Ale hlubší příčinu musíme hledat ještě jinde, totiž v nepřiměřenosti forem, kterými se mariánská zbožnost mnohde vyjadřuje a které vypadají jako nevhodné pro dnešního člověka, jako překonané a nečasové.
Další krok k podpoře a usměrnění mariánské úcty učinila apoštolská exhortace Pavla VI. Marialis cultus (2. 2. 1974), která vidí příčinu nynější dezorientace v úctě k Pánově Matce v „rozporu jejího obsahu s antropologickými názory a s pronikavě změněnými psychologickými a společenskými podmínkami, v nichž dnes lidé žijí a pracují“ (č. 34). Změny, ke kterým došlo v naší době, hluboce ovlivnily výrazy náboženského smýšlení a rozhodly o tom, že byly odhozeny formy kultu, jež platily v nedávné minulosti: „Některé vžité formy zbožnosti, které byly ještě nedávno považovány za normální projev náboženského cítění jednotlivců i křesťanské společnosti, jsou dnes pociťovány jako nedostatečné nebo nevhodné, protože příliš závisí na společenských a kulturních podmínkách minulosti. Proto hledají mnozí formy nové ...“ (MC, úvod).
Nyní jsme v situaci, kdy u jisté části křesťanů přetrvává sentimentální zbožnost, nepřístupná obnově. V jiných prostředích dosud existuje odmítavý postoj, zmatek a vyčkávání. A přece dochází v církvi k novému objevení Panny Marie pomocí křesťanské zkušenosti založené na Písmu svatém a více odpovídající dnešním potřebám. Maria je vzývána na prvním místě jako matka, ale také jako vzor života, víry a radikální odpovědi na Ježíšovo poselství, jako starší sestra ve víře a jako první učednice Pána. Stává se nám vzorem následování, disponovatelnosti a spolupráce. Je pro nás tou, která se spoléhá na Boha ve všem, i v bolestných událostech a hledáních života.
V období po koncilu, po jistém mariánském prázdnu, se vyskytl nový způsob, jak ocenit Mariino místo v křesťanském životě, způsob, který převrátil tradiční cestu „skrze Marii k Ježíši“. Už se nevychází z ní jako z prostředku, aby byl poznáván a milován její Syn, ale vychází se z evangelijní zkušenosti soustředěné na Krista. Je to Ježíš, který odkázal milovanému učedníkovi a tím nám všem svoji matku: „skrze Krista jdeme k Marii“. On nám svým Duchem odkrývá tajemství její krásy, hodnoty a jejího poslání. Ježíšův učedník se učí žít jako Maria v mlčenlivém naslouchání Slovu a pokračovat v jejím díle přinášet Ježíše lidem.
Obnova v Duchu svatém znovu objevila Pannu Marii v souvislosti s modlitbou. Při společné modlitbě se sice obracíme k Pánu Ježíši, ale přitom si stále více uvědomujeme přítomnost Panny Marie uprostřed nás. Ona se modlí s námi stejně tak, jak se modlila s prvními učedníky ve večeřadle. S námi prosí o Ducha svatého a vyprošuje nám novou zkušenost letnic. Ona nás učí otevřenosti pro Boha, vydanosti do Boží vůle, poslušnosti Božímu slovu. Ona nás učí Boha chválit a velebit za veliké věci, které nám prokázal. V neposlední řadě nás učí cestě chudoby a pokory ducha, na které vše s důvěrou  čekáme od Boha. Vztah s Pannou Marií nezastírá ani jejího Syna ani přítomnost Ducha, ale naopak mu dává plně se projevit.
V mnohých společenstvích modlitby křesťané znovuobjevili Pannu Marii skrze Boží slovo. Vytrvalá četba Písma svatého vedla k objevení Panny Marie v křesťanské obci Skutků apoštolů. Když pozorně čteme evangelia Ježíšova dětství, poznáme v Panně Marii Dceru siónskou, archu nové úmluvy, tu, kterou budou blahoslavit všechna pokolení. Víc než dogmatickými formulacemi ji objevuje modlící se společenství jako vzor prostoty, modlitby a důvěry.
Během staletí se vytvořil obraz Marie jako všemohoucí matky a dokonalé ženy, zidealizované jako nedosažitelný vzor, v němž můžeme hledat útočiště. Evangelijnímu podání Panny Marie víc odpovídá obraz matky, která věří Bohu i v těžkých životních situacích a přijímá i to, že život plyne nepředvídatelným směrem. Nechává svého Syna odejít, aby kázal, vidí, jak ho pronásledují a křižují, a pak se připojí k apoštolům a je s nimi. Nebyla matkou, která by sobecky a žárlivě lpěla na svém Synu, ale „jejím přispěním se zrodila víra apoštolského sboru v Krista (Jan 2,1-12) a její mateřský úkol se rozšířil na všechny lidi, když dostal na Kalvárii neomezený dosah“ (MC 37). Je třeba se dívat na Pannu Marii s vírou, abychom v ní nalezli podněty k vlastnímu duchovnímu růstu a překonali dětinskost. K přijetí Panny Marie a její role v našem životě může dojít jen osobním vztahem ke Kristu i k ní. Nemusíme mít strach, že by nás Panna Maria zadržovala u sebe; ona nás důsledně vede ke spolupráci s Kristem (srov. Jan 2,5) a odkazuje je na pramen svého povolání a své milosti: na samotného Boha, jehož jméno je svaté (srov. Lk 1,49).
Jako každý živý vztah, vyvíjí se i vztah k Panně Marii. Roste podle naší věrnosti Božímu vedení a Božímu slovu. Tento vztah je „vydatnou pomocí pro člověka, který usiluje o dosažení plnosti života“ (MC 57). Na životní cestě věřícího je vztah k Panně Marii nejen poslušností víry (LG 67), ale také prvkem osobní zralosti. Život ve spojení s Pannou Marií vyžaduje, aby se věřící odpoutal od každého osobního i strukturálního hříchu. „Ona, bez jakékoli poskvrny hříchu, pomáhá vskutku svým dětem přemáhat pevným odhodláním hřích“ (MC 57). Osobní zkušenosti světců dokumentují, jakou vnitřní sílu může věřícímu dát osobní zkušenost s Pannou Marií. V ní křesťan nalézá vzor toho, kým má být v Božím plánu. Přijmout Pannu Marii do svého života je znamením otevřenosti daru, který Bůh nabídl Ježíšovu učedníkovi na jeho cestu následování Krista.

převzato z  www.vojtechkodet.cz

 převzato a upraveno z www.gedeoni.cz

Chceme vás pozvat na závěr duchovní obnovy farnosti, kdy od 16.5. -19.5. bude probíhat intenzivní příprava na slavnost Seslání Ducha Svatého. Přípravou nás provede P. Vojtěch Kodet, O.Carm.

Čtvrtek - Pátek

Sobota

- V rámci adorace bude možnost přímluvné modlitby nebo svátosti smíření.
- O vigilii Seslání Ducha Svatého bude možnost individuálního požehnání s prosbou o dary Ducha. Všichni jste srdečně zváni.

P. František

Díky nápadu našeho P. Antonína bych rád v naší farnosti umožnil vzájemnou duchovní pomoc skrze přímluvnou modlitbu nás všech i skrze tyto webové stránky. V hlavním menu jsem přidal položku Přímluvná modlitba. Když na ni kliknete, objeví se formulář, který stačí pouze vyplnit a vaše žádost o přímluvu se zveřejní. Modul je pouze v anglickém jazyce. Z toho důvodu pro ty, kteří tímto jazykem nevládnou, popíši jednotlivé položky.
Subject = název vaší přímluvy.
Name = vaše jméno. Pokud chcete zůstat v anonymitě, stačí zkratka nebo pouze křestní jméno.
Content = popis vaší přímluvy, o co se jedná.
Image Verification = kvůli spamu je nutné opsat znaky z obrázku do vedlejšího pole.
Submit = odešlete přímluvu do systému a ta se zobrazí pod formulářem.
Reset = odstraníte to, co jste doposud napsali.

Zkusme si vzít za své to, co někoho stálo kus odvahy, aby zveřejnil, vždyť podle Písma má velkou moc vroucí modlitba spravedlivého (Jak 5,16). A i tímto způsobem prohlubujeme naše vztahy ve farnosti a vrůstáme do Božího milosrdenství.

P. František

Svatodušní novéna
Jak bylo zvykem devět dní před Sesláním Ducha Svatého bdít na modlitbách skrze adoraci v naší kapli, tak letos kvůli duchovní obnově i jejímu závěru, zveme všechny na společnou přípravu do kostela, kterou nás provede P. Vojtěch Kodet, O.Carm. Pokud se chce někdo soukromě připravovat, tak doporučuji Novénu k Duchu Svatému, kterou P. Vojtěch napsal v předešlých letech. Je dostupná na našem webu:Zde

Pořady redakce náboženského vysílání od 11.5. -17.5.

Program

Májové pobožnosti
V měsíci květnu si více připomeneme Pannu Marii. Ve všední den se pokaždé mši svaté pomodlíme Loretánské litanie. Z důvodu duchovní obnovy farnosti nebude tento rok májová pobožnost v neděli podvečer, jak bývalo zvykem. Děkuji za pochopení.

Korunka k Božímu milosrdenství je modlitba založená na viděních polské řeholnice sv. Marie Faustyny Kowalské (1905-1938, kanonizována 2000). K modlitbě se používá růženec, není ale nezbytný (korunka je označení pro modlitby, které sice nejsou klasickým růžencem, ale zachovávají jeho strukturu). Modlitba slouží k utišení Božího hněvu a prosbě o milosrdenství. Vidění se uskutečnilo v roce 1930 a příkazu modlit se Korunku se sv. Maria Faustyna Kowalska držela až do své smrti.
Podle vidění sestry Faustyny, jak si je zaznamenala, ve svém deníku, obdrží při smrti všichni, kteří se tuto korunku modlí, velkou milost. V jejím vidění Ježíš Kristus řekl: „Před tím, kdo se v blízkosti smrti modlí tuto korunku, budu stát ne jako soudce, ale jako milosrdný Spasitel.“ Ježíš jí dle jejích vidění dále slíbil, že touto modlitbou může být dosaženo cokoliv, co je v souladu s jeho vůlí.
Korunka sama se skládá ze:
- Znamení kříže (Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého)
- Otčenáše, Zdrávasu a Apoštolského kréda.
- Dále se pětkrát opakuje desátek, složený z modlitby: „Věčný Otče, obětuji Ti Tělo a Krev, Duši a Božství Tvého nejmilejšího Syna a našeho Pána Ježíše Krista, na smír za hříchy naše i celého světa“ a desetkrát opakované věty „Pro jeho bolestné utrpení bud' milosrdný k nám i k celému světu“.
- Korunka je pak zakončena původem řeckou modlitbou Trisagion, která se skládá z třikrát opakovaného: „Svatý Bože, Svatý Silný, Svatý nesmrtelný, smiluj se nad námi a nad celým světem. “
Modlitba Věčný otče se tedy při použití běžného růžence modlí na těch zrnkách růžence, kde se při běžném růženci modlí Otčenáš, a modlitba Pro jeho bolestné utrpení se modlí na zrnkách Zdrávasu.
Modlitba byla formálně schválena papežem Janem Pavlem II. v roce 2001 a získala si mezi katolickými věřícími rychle velkou oblibu. Je součástí tzv. Novény k Božímu milosrdenství, kdy se ji věřící modlí v průběhu devíti dní s různými úmysly a kdy je dále doplněna o další modlitby.

Každý z nás je od narození formován a ovlivňován nepřebernou spletí vztahů s druhými lidmi. Do jisté míry jsme dokonce výsledkem jejich působení: pod vlivem nespravedlnosti, tvrdosti a zraňování má naše srdce tendenci se zatvrzovat, zatímco pod sluncem milosrdné lásky roztávat a otvírat se, aby pak bylo samo schopno lásku dávat.

Proto máme všichni velkou zodpovědnost za lidi kolem sebe a vůbec za svět, aby v něm znovu nezavládla »doba ledová«: »Ano, musíme se stát ledoborci, jejichž srdce budou tak plná lásky k Bohu a člověku, tak naplněná ohněm Ducha svatého, že proniknou hrozným chladem, který nás už obklopuje a bude se snažit uvěznit víc a více lidských srdcí,« píše Catherine de Hueck Dohertyová a pokračuje přirovnáním k milosrdnému Samaritánovi: »Každý z nás se musí stát »Božím hostincem« pro ty milióny lidí, které lze již dnes najít, jak leží zranění, opuštění, a zbití nesčetnými lupiči.«

Svatý Silván z Athosu ve svém mládí velice ublížil dvěma lidem. Málem zabil mladého ševce, jen proto, že ho zesměšňoval na veřejnosti, a svedl ke hříchu dívku, kterou měl rád. Postupem času v něm vzrůstalo vědomí moci zla a vědomí ještě větší moci lásky Kristovy, takže nepřestával prosit: »Pane, dej mi milost, abych dnes nikoho nezranil ani skutkem, ani slovem, ba ani výrazem své tváře!« Podobně se modlil i vícekrát za den. Kdybychom občas Pána prosili o podobnou milost, jistě by neváhal přispěchat na pomoc naší slabosti.

Ale nikoho nezraňovat je pouze jedna stránka věci. Kdo zná Boží milosrdenství a žije z něho, bude je toužit kolem sebe vyzařovat, a to hmatatelným způsobem: »Miluj ty, které miluješ,« říká bratr Efraim. »Miluj je ale opravdu a řekni jim to. Vždyť přijde hodina, kdy člověk lituje, že nemiloval dost a že svou lásku nevyjádřil.«

převzato  z  knihy O  milosrdenství s K. Lachmanovou, KNA, 2008

Modlitba korunky Božího milosrdenství                    Možnost objednání knihy

     Co se to děje? Na zemi je dnes veliké ticho. Veliké ticho a samota. Veliké ticho, protože Král spí. Země se zděsila a zmlkla, protože vtělený Bůh usnul a vyburcoval ty, kteří od věků spali. Vtělený Bůh zemřel a otřásl říší mrtvých.
   Jistě jde hledat praotce lidstva jako ztracenou ovci. Jistě chce navštívit ty, kdo se nacházejí v naprostých temnotách a ve stínu smrti; jistě přichází vysvobodit z bolestí uvězněného Adama spolu s uvězněnou Evou, jako Bůh i Evin syn.
     Pán k nim vešel vyzbrojen vítězným křížem. Jakmile ho praotec Adam uviděl, v úžasu se bil v prsa a na všechny volal: »Můj Pán ať je se všemi!« A Kristus Adamovi odpovídá: »I s tebou.« Chápe ho za ruku a burcuje ho slovy:  »Probuď se, spáči, vstaň z mrtvých, a Kristus tě osvítí.
    Já jsem tvůj Bůh a pro tebe jsem se stal tvým synem; pro tebe a pro ty, kteří se mají z tebe narodit nyní říkám a s veškerou mocí poroučím těm, kdo byli v poutech: Vyjděte ven. A těm, kdo byli v temnotě: Mějte světlo. A spícím: Vstaňte.
   Přikazuji ti: Probuď se, spáči, přece jsem tě neučinil proto, abys prodléval spoutaný v podsvětí. Vstaň z mrtvých, neboť já jsem život těch, kdo zemřeli. Vstaň, dílo mých rukou, vstaň můj obraze učiněný k mé podobě. Vstaň a vyjděme odtud. Neboť tys ve mně a já v tobě, jsme přece jedna nedílná osoba.
     Pro tebe jsem se stal já, tvůj Bůh, tvým synem. Pro tebe jsem já, Pán, přijal tvou podobu služebníka. Pro tebe jsem já, který jsem na nebi, přišel na zem a do podsvětí. Pro tebe, člověče, jsem byl jako člověk, bez pomoci, odložený mezi mrtvé. Pro tebe, který jsi vyšel ze zahrady, jsem byl ze zahrady vydán Židům a v zahradě ukřižován.
    Pohleď na můj poplivaný obličej, to jsem snesl pro tebe, abych v tobě obnovil dřívější dech. Pohleď na mé zpolíčkované tváře; to jsem snesl, abych tvou porušenou podobu obnovil opět k svému obrazu.
    Pohleď na má zbičovaná záda; to jsem snesl, abych odstranil břemeno hříchů tížící tvá ramena. Pohleď na mé ruce šťastně přibité ke kmeni kříže; to pro tebe, jenžs kdysi nešťastně vztáhl svou ruku ke kmeni v ráji.
    Usnul jsem na kříži a kopí proklálo můj bok. To pro tebe, který jsi usnul v ráji a nechal vyvést ze svého boku Evu. Můj bok vyléčil ránu ve tvém boku. Můj spánek tě vyvede ze spánku podsvětí. Mé kopí zadrželo kopí namířené proti tobě.
     Vstaň, vyjděme odtud! Nepřítel tě vyvedl z rajské země; já už tě neusadím do ráje, ale na nebeský trůn. On tě zahnal od stromu života, který byl předobrazem; avšak já jsem sám život, a hle, jsem s tebou spojen. Určil jsem cheruby, aby tě opatrovali jako služebníci a přikazuji jim, aby tě měli v takové úctě, jaká přináleží Bohu.
   Trůn s cheruby je uchystán, nosiči jsou pohotově a připraveni, svatební komnata je vystrojena a jídla přichystána. Věčné stánky a příbytky jsou vyzdobeny, poklady věčných statků otevřeny a nebeské království je připraveno už od věků.

převzato z liturgie hodin na Bílou sobotu

Předvelikonoční zpovídání
Možnost přistoupit ke svátosti smíření je možné na Květnou neděli po bohoslužbě do 12h, a potom od 14h – 16h. Pak do středy Svatého týdne před každou mší svatou od 17h.

Bohoslužby o Velikonocích

Nácvik s ministranty
Před každými obřady bude probíhat nácvik spolu s ministranty v těchto časech:

Velkopáteční sbírka
Velkopáteční sbírka na Svatou zemi bude u nás při mši svaté na pondělí velikonoční.

Postní almužna
Kasičky s postní almužnou odevzdejte prosím na konci doby postní v sakristii.

Adresář farnosti
Vy, kteří jste poskytly informace do farního adresáře, tak si ho můžete vyzvednout u Dominika Boumy. Kdo je ochoten může na náklady přispět 20,-Kč.

Kurzy Alfa
Zveme všechny, kdo hledají smysl života nebo se chtějí něco více dozvědět o křesťanství na tkzv. Kurzy Alfa, které začnou od čtvrtka 4. dubna od 19h ve farním centru Malejov.

Farní brigáda
Už teď vás chci poprosit, jestli byste si neudělali čas na farní brigádu, která proběhně 25.5. od 9h při které budeme upravovat cestičky k Malejovu a odvlhčovat kostel.

Do středy jsou mše svaté v kapli na faře, potom už v kostele.

V tento den jsou všichni křesťané - katolíci vázáni přísným postem. Člověk se může ptát proč a co ten přísný půst znamená? Smyslem postu není týrání hladem ani dieta. V tento den prožíváme spolu s Ježíšem jeho cestu bolesti, utrpení a smrti. Je to čas smutku a truchlení. A v těchto chvílích člověk příliš nemyslí na to, co bude jíst, protože s druhým prožívá jeho poslední okamžiky. Tedy celý velkopáteční půst je založen na mé lásce k Ježíši a touze s ním sdílet jeho umírání a smrt.

Církev dává na tuto cestu postu určité nasměřování (CIC 1249 – 1252). Prvním je, že ti kteří dovršili 14 let jsou vázání postem zdrženlivosti od masa. Dříve bylo maso z teplokrevných zvířat vždy pokládáno za určitý „luxus“ a z toho důvodu se nemělo jíst. Naopak ryby byly pokrmem těch nejchudších a nepatřily do výše zmiňované skupiny, proto se do postu nepočítaly. Dnes to samozřejmě až tolik neplatí. Sýry i ryby jsou stejně drahé nebo dokonce dražší než maso, ale tento zvyk se stále udržuje.
Druhým je, že ti kteří dovršili 18 let až do započatého 60 roku života jsou v tento den vázáni i postem újmy, což prakticky znamená, že člověk se smí najíst do syta pouze jednou za den. Všechny tyto směrnice však mají vyrůstat z hlubokého vztahu s Pánem.