I mnozí neřeholníci chtějí intenzívněji čerpat z bohatství duchovní tradice Karmelu a nějakým způsobem k němu patřit. Členové tzv. třetího řádu o to usilují ve svém všedním civilním a rodinném životě. Neskládají řeholní sliby, ale zavazují se žít podle spirituality Karmelu způsobem, jaký odpovídá jejich životním podmínkám. K povzbuzení a načerpání slouží právě i tato setkání, která jsou otevřená i všem sympatizantům.

Začínáme modlitbou růžence, pak po krátkém občerstvení skrze donesená dobra a pokračujeme zamyšlením, které vychází z karmelské tématiky nebo ze života z víry, někdy následuje setkání ve skupinkách, adorace a na závěr společně slavíme mši svatou. Po mši svaté jsou všichni zváni k společnému jídlu a neformálnímu setkání.

Podrobnější informace o programu

Občanské sdružení Malejov je dobrovolným, nepolitickým, neziskovým sdružením občanů, kteří mají zájem na morálním, duchovním, kulturním, komunikačním, společenském a fyzickém rozvoji člověka každého věku v duchu křesťanských principů a usilují o plnohodnotný život všech lidí.
Činnost sdružení je zaměřena především na neorganizované děti a mládež, dospělé občany, rodiny, handicapované a seniory v České republice. Sdružení nevylučuje spolupráci se zahraničím.
Cílem sdružení je přispět svou činností k výchově, formaci a rozvoji osobnosti člověka a zvláště se zaměřit na hodnotné, smysluplné prožívání života a na využití volného času členů sdružení.
Sdružení se zaměřuje na naplňování potřeb svých členů a to těmito prostředky:
a) podpora a spolupodílení se na přípravě letních i zimních táborů a jiných pobytových akcí pro děti a mládež, rodiny, nezadané a seniory
b) podpora společenských, kulturních a vzdělávacích aktivit pro děti a mládež, rodiny, nezadané a seniory
c) podpora a podílení se na sportovních, turistických a ekologických aktivitách pro děti a mládež, rodiny, nezadané a seniory
d) podpora různých zájmových a diskusních klubů
e) pořádání aktivit, které prohlubují křesťanské postoje
f) organizace celoročně pracujících klubů, oddílů a společenství dětí, mládeže, nezadaných, rodin a seniorů
g) výchova a formace animátorů dobrovolně pracujících s dětmi a mládeží, rodinami, nezadanými a seniory
h) zajišťování materiální pomoci, dotací a kontaktů pro děti a mládež a pro práci s dětmi a mládeží
i) zajišťování materiální pomoci, dotací a kontaktů pro rodiny a seniory a pro práci s rodinami a seniory
j) pořádání akcí se zaměřením na aktivní využití volného času
k) pořádání akcí se zaměřením na podporu mezigeneračního dialogu
l) charitativní a humanitární činnost
m) spolupráce s organizacemi podobného zaměření, s charitativními a humanitárními organizacemi
n) prevence drogových závislostí a dalších negativních vlivů ohrožujících člověka
o) podpora výchovy a růstu osobnosti člověka, především v oblasti duchovního života, partnerských a rodinných vztahů, křesťanské morálky, sociálního cítění a zapojování se do společnosti
p) podpora přátelského soužití různých etnik na území ČR a rozvíjení dobrých vztahů s příslušníky ostatních národů, zejména s ohledem na začlenění ČR do EU

Slovo „ministrant“ pochází z latinského slova „ministrare“, což znamená „sloužit“. Ministrant je tedy ten, kdo pomáhá při bohoslužbě knězi u oltáře a tím se učí svůj život zaměřovat k Ježíši. Tak ministrování není jen konkrétní pomoc při mši svaté, ale je to vlastně celoživotní postoj.

Naše setkání má k tomu napomáhat. Je to chvíle, kdy jsme rádi spolu. Chodí sem kluci, chlapci i chlapi, a přesto si celkem rozumíme. Snažíme se nejenom dozvědět nové věci, ale i společně něco prožít skrze hry i občasné výlety. Mezi objevování nových věcí patří především seznamování se s Biblí, s různými světci, tedy těmi, kteří se běhěm svého života stali velmi podobnými Ježíši a samozřejmě nechybí praktický nácvik různých věcí, které od nás kněz očekává při bohoslužbě.

Staré kroniky a legendy se zmiňují o libockém kostele jako o jednom z nejstarších kostelů v Čechách. Jsou to ale málo spolehlivé informace. Václav Hájek z Libočan uvádí ve své Kronice české postavení kostela již v r. 992. Kníže Boleslav II. prý v tom roce založil kostel na místě, kde pohanský Vršovec Hradoboj, pán na Ruzyni, ze vzdoru proti knížeti rozkázal zabít kněze Prostivoje, který zde hlásal evangelium Kristovo. Tento kamenný kostel nechal kníže vystavět „nade vsí, která slula Liboc“.

O starobylosti kostela svědčí ale i jeho patrocinium. Kostel vznikl asi ve 13. století jako románský, později byl goticky přestavěn.

První písemné údaje jsou až ze 14. století, kdy je tu zmiňován farní kostel, jehož podací právo náleželo břevnovským opatům. Od poloviny 14. stol. do r.1419 je též doložena řada zdejších duchovních. V r. 1421 obec pražská odňala Liboc břevnovskému klášteru a později postoupila pražskému purkrabství. Od husitské doby pravděpodobně až do bitvy na Bílé Hoře zde působili kněží podobojí (utrakvisté).

Po třicetileté válce byla libocká farnost dlouho opuštěna. Až r. 1671 je zmínka o Bartoloměji Hallo z Hallenbergu, který vykonával duchovní správu na statcích purkrabských a tudíž i v Liboci. V sedmdesátých letech 17. století dal nejvyšší purkrabí Bernard hrabě Martinic kostel nákladně opravit – gotický kostel byl částečně zbarokizován. Roku 1688 bylo svěřeno obstarávání duchovní správy faráři od Matky Boží před Týnem a r. 1695 františkánům od Panny Marie Sněžné.

V roce 1702 byla zdejší farnost obnovena. Do značně rozsáhlé farnosti kromě Liboce ještě patřila Ruzyně, obora Hvězda, Nebušice, Vokovice, Veleslavín, Řepy s románským filiálním kostelem sv. Martina, Bílá Hora, Stodůlky, Košíře a do r.1738 i Bohnice.

V létech 1824 až 1851 byl libockým farářem František Lampa, který založil roku 1836 farní kroniku a byl i vikářem libockého vikariátu. Zasloužil se o ustanovení stálého libockého kaplana, aby mohla být v neděli sloužena i druhá mše sv. a o vybudování nynějšího kostela. Starý kostel byl malý, tmavý a vlhký, sestupovalo se po čtyřech schodech dolů do kostelní lodi a ještě po dvou do sakristie. Jistě takto nebyl původně postaven, svědčí to o stáří stavby a zvyšování terénu okolního hřbitova. Jednání o stavbě nového kostela trvala P. Lampovi mnoho let.

V roce 1842 byl starý kostel odsvěcen a zbourán a začala se budovat pozdně klasicistní stavba s příčnou lodí na půdorysu kříže navržená architektem Tomášem Walou. Stavby se ujal pražský stavitel Karel Brust. 20. října 1844 byl nový kostel vikářem Lampou benedikován. Začaly se v něm hned sloužit mše sv., i když se ještě pracovalo na vnitřním zařízení. Na hlavním oltáři byl obraz sv. Fabiána a Šebestiána od Josefa Hellicha. Na postranních oltářích byl Kristus na kříži a Panna Maria. Oltáře zhotovil pražský truhlářský mistr Rixi. Varhany jsou dílem dvorního varhanáře Gartnera. Obrazy křížové cesty maloval podle Josefa Führicha malíř Augustin Hübner v letech 1846 – 1847.

V této podobě byl vnitřek kostela více než 100 let. Ale i v této době se ukázalo pravdivé přísloví „práce jako na kostele“ a pořád bylo co dělat. Už v r. 1848 byla zazděna prostřední část okna nad hlavním oltářem, protože ho často vyrazily prudké západní větry. V r. 1863 při vypuknutí požáru ve Vokovicích byl přílišným vyzváněním uražen kus velkého zvonu a nemohlo se s ním dál zvonit. Roku 1896, za horlivého a podnikavého faráře Vlastimila Hálka, se začal naklánět kříž na věži, protože začalo hnít dřevo, v kterém byl zasazen a musela se udělat nová báň. Roku 1898 byl konečně přelit velký zvon a znovu osazen.
V tomtéž roce byl v kostele na památku 50 let panování císaře Františka Josefa I. zřízen tzv. císařský oltář. Na oltáři byla uprostřed socha Nejsv. Srdce Pána Ježíše a po stranách sochy sv. Františka a sv. Josefa, patronů Jeho Veličenstva. Tento oltář proměnil v roce 1927 P.Holub na oltář republikánský s nápisem „Bože, chraniž naši republiku“ a odstraněn byl až roku 1952. Farář a pozdější děkan Václav Holub působil v Liboci dlouhá léta: 1919 – 1950. Na jeho podnět byla v kupoli kostela pořízena figurální malba českých patronů sv. Václava, sv. Ludmily, sv. Prokopa a bl. Anežky. Patronu české země, mučedníku sv. Václavovi měl být také zasvěcen i nový kostel pro sousední Vokovice a Veleslavín. Spolek pro jeho vystavění byl ustaven už v roce 1933, ale pro nepřízeň doby se stavba nikdy nerealizovala.

Po roce 1950 se v libocké duchovní správě vystřídala řada kněží. Nejdéle zde působil
P. Jan Dočekal a kaplan P. Antonín Neužil. Po smrti P. Neužila v roce 1983 pomáhal již hodně nemocnému P. Dočekalovi P. Anto-
nín Šorm. Byl vysvěcen v roce 1984, sloužil v Liboci i v Řepích a zároveň byl zaměstnán v civilním zaměstnání. Do kostela začali přicházet noví mladší věřící. Tady je počátek duchovní obnovy libocké farnosti. V r. 1988 umírá P. Dočekal a administrátorem je jmenován P. Alois Kánský z Břevnova.
Roku 1989 je ustanoven libockým farářem P. Miroslav Vágner.

V padesátých letech 20. století byl na místo hlavního oltáře umístěn oltář s baldachýnem z tehdy zrušeného kláštera Kongregace školských sester sv. Františka na Šlajferce v Břevnově. Na oltářním obraze byl sv. František ; nyní je celý oltář zase zpět u břevnovských sester. V sedmdesátých letech zmizely barevné stěny interiéru, kostel byl čistě vymalován jednobarevně a prosvětlil se.

V roce 1989 začala oprava fary a postupně i kostela. Péčí pana faráře Miroslava Vágnera byl vybudován nový, dnešní liturgický prostor v presbytáři, kde je uprostřed velký kříž. Postranní oltáře byly zrušeny a na místě pravého je nyní umístěn Hellichův obraz z původního hlavního oltáře – patroni naší farnosti sv. Fabián a Šebestián. Nové je osvětlení i ozvučení celého kostela a chór má nové lehké kovové zábradlí. V roce 1993 byla dokončena oprava fasády kostela, byla položena nová střešní krytina, věž pokryta mědí a pozlacen a znovu nasazen kříž na věži. Byly pořízeny i nové měděné okapy a svody.

Filiální kostelík sv. Martina v Řepích byl v té době také mistrně opraven. Byla zbořena stará sakristie a postavena na jiném místě nová. Tak mohla vyniknout románská apsida kostela.

P. Vágner odchází z Liboce v r.1994 a nastupuje P. Jiří Kusý. Oba dva ještě sloužili i v Řepích. V roce 1996 byla ale založena samostatná farnost sv. Martina v Řepích a prvním farářem byl jmenován P. Jiří Pecka.

Od roku 1996 se o správa libocké farnosti svěřena Řádu bratří blahoslavené Panny Marie Karmelské, „obutým“ karmelitánům. Fara byla přebudována na karmelitánský konvent. Ze staré stodoly vzniklo farní centrum Malejov, které bylo slavnostně otevřeno 1. října 2000. Malejov slouží k setkávání skautů, modlitebních skupin, dětí, mládeže a občasným přednáškám či jiným kulturním akcím.
V přízemí Malejova je farní knihovna a v prvním poschodí kaple. V ambitech na zahradě bývají výstavy, v Malejově i venku se odehrávají občasná „farní dopoledne“ – setkání farnosti po nedělní bohoslužbě. Zde se také domlouvají další farní aktivity: letní tábory a cyklopoutě, setkání pěveckého sboru, kurzy Alfa atd.

Prostranství kolem fary a kostela bylo celé upraveno. Nově vydlážděn byl prostor před kostelem i místa pro parkování aut. V kostele je vyměněno čelní barevné západní okno. Vedle osvědčené zpovědní místnosti u vchodu je využívána i nová zpovědnice v kostele.

Ale je vidět, že práce na kostele opravdu nikdy nekončí. Bylo by již potřeba provést opravy omítky uvnitř kostela, ale hlavně opravit fasádu kostela a věže především ze západní strany.

Římskokatolická farnost u kostela sv. Fabiána a Šebestiána

Adresa: Libocká 41/5, Praha 6 – Liboc, 162 00
telefon: (+420) 220 611 336
E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
web: www.rkfliboc.cz
IČO: 61381730
Bankovní spojení: Česká spořitelna, číslo účtu: 145179339/0800

Kontaktní osoby

P. Jeroným Josef Ertelt, O.Carm., administrátor farnosti tel: (+420) 220 611 336, mobil: 775 253 042 Napsat mail:
P. Jan Maria Vianney Hanáček O.Carm., farní vikář tel: (+420) 220 611 336, mobil: 736 121 112 Napsat email
Další duchovní žijící ve farnosti:
P. Antonin Příkaský, O.Carm., rektor kostela u sv. Havla Napsat email
P. Vojtěch Kodet, O.Carm., převor Konventu v Praze - Liboci Napsat email
P. Jan Fatka, O.Carm., nemocniční kaplan mobil: 602 710 559 Napsat email

Podle kroniky Václava Hájka z Libočan sahá historie kostela v Liboci až do roku 992. Poté co na tomto místě pohanský Vršovec Hradovou, pán na Ruzyni, ze vzdoru proti knížeti zabil kněze Prostivoje, přikázal kníže Boleslav II. postavit nade vsí kamenný kostel ke cti Panny Marie a mučedníků Fabiána a Šebestiána. Tato zpráva není ovšem pokládána za věrohodnou.

Ves Liboc s přilehlým lesem Malejovem jsou zmiňovány při založení břevnovského kláštera roku 993, kdy je kníže klášteru daroval.

Farní kostel je v Liboci písemnými prameny spolehlivě doložen ve 14. století, archeologickými sondami již o století dříve. Po husitských válkách náležel straně podobojí, po rekatolizaci byl kostel péčí nejvyššího purkrabího Bernarda Ignáce z Martinic (+ 1685) „nákladně obnoven“. Samostatná farnost byla v Liboci obnovena roku 1702.

že kostel nevyhovoval co do velikosti, byl temný a navýšením terénu díky okolnímu hřbitovu i vlhký, byl nakonec roku 1842 zbořen a nahrazen novostavbou na tomtéž místě. Nový kostel byl pak 20. října 1844 benedikován zdejším farářem Františkem Lampou, který celou stavbu uskutečnil. Z té doby pochází také veliký obraz patronů kostela svatých Fabiána a Šebestiána od malíře Josefa Hellicha.

Mezi pozdějšími faráři vynikli svou horlivostí kněz – literát Vlastimil Hálek (1893 –1919) a vlastenec Václav Holub (1919 – 1950).

Poslední oprava kostela a zároveň úprava jeho interiéru podle liturgické reformy druhého vatikánského koncilu byly proveden v letech 1990 – 1991 péčí tehdejšího faráře Miroslava Vágnera. V roce 1996 svěřil pražský arcibiskup farnost a kostel do péče řádu karmelitánů.

Něco důkladnějšího pro milovníky historie

V knihovně aktuálně najdete 2370 knih

Srdečně zveme všechny do knihovny v Malejově, kde si můžete vypůjčit knihy duchovní i beletrii. Můžete si vybrat z děl klasiků světové i české krásné literatury, nebo si přečíst životopisy světců, dozvědět se něco z teologie či filozofie.

V oddělení beletrie jsou tituly řazeny abecedně, duchovní literatura je pak rozdělena do několika oddílů – životopisy, rady pro život, teologie, církev – právo a učení, řády a řehole, rodina, mariánská tématika, bible – rozbory, katechismus, poutní místa a péče o nemocné, hospice. Celkem se v knihovně nachází 2370 knih. Nabízíme také vyhledávání knih podle autora či názvu v katalogu na PC. Běžná výpůjční doba jsou 4 týdny, po domluvě lze prodloužit. Na všechny se moc těším!

Výpůjční doba: první neděle v měsíci 20 minut po mši

Marie Komorousová, knihovnice
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Katalog knih

Setkání budou probíhat každý týden ve středu od 20h a v neděli od 17h ve farním centru Malejov po celou dobu postní a velikonoční.

U příležitosti padesátého výročí zahájení II. vatikánského koncilu byl v říjnu minulého roku papežem Benediktem XVI. vyhlášen celý rok jako rok víry. Při té příležitosti byl vydán apoštolský list Porta fidei, ve kterém papež celý lid Boží povzbuzuje k obnově víry (začátek listu).


Z toho důvodu jsem se rozhodl, že v naší farnosti během doby postní a velikonoční nabídneme duchovní obnovu pro celou farnost. Tato obnova je určena všem bez rozdílu, kromě dětí, pro které jsou během týdne určeny jiné programy. Pro co největší dostupnost jsme zvolili dva dny v týdnu, ve kterých zazní stejné téma. Po celou dobu obnovy se pozastaví všechny pravidelné programy, abychom se všichni mohli programu zúčastnit.
Náplní setkání bude na začátku modlitba, která bude doprovázena duchovními písněmi a za cíl bude mít, aby se člověk dostal do Ježíšovy přítomnosti. Poté bude následovat krátké vyučování, každý týden na jiné téma. Po něm se bude pokračovat v menších skupinkách, ve kterých se bude o obsahu přednášky podrobněji povídat. Program bude zakončen společnou modlitbou s možným neformálním setkáním. Délka by neměla přesáhnout dvě hodiny.
Přestože tato setkání jsou důležitá, neméně závažné je vlastní nasazení během ostatních dní. K tomu budeme nabízet Boží slovo na každý den, které si bude možné, stejně jako přednášky, stahovat z rubriky Ke stažení.
Celá obnova vyvrcholí intenzivní přípravou před Letnicemi, kterou nás provede P. Vojtěch Kodet, O.Carm a následnou prosbou o seslání Ducha Svatého o Svatodušní vigilii.

P. František Z. Horák, O.Carm.

Program obnovy     Materiály ke stažení

Domov pro osoby s mentálním postižením

V naší farnosti se také nachází sociální zařízení pro dospělé osoby s mentálním postižením a kombinovanými vadami ve věku od 26 let, s tr-
valým pobytem na území hlavního města Prahy.
Toto zařízení vzniklo v roce 1991, kdy se sestře Akvinele Ludmile Loskotové z Kongregerace školských sester de Notre Dame, pověřené Českou katolickou charitou, podařilo za pomoci dárců zrekonstruovat bývalou budovu jeslí v Praze 6 na Petřinách a vybudovat zde první charitní domov v Praze s celoroční péčí o děti s mentálním a kombinovaným postižením. Byly to děti z pražských rodin, které tehdejší systém izoloval od rodičů v odleh-
lých částech republiky. Brzy po otevření se ale ukázalo, že kapacita Domova nepostačuje zájmu. Za velkého úsilí s. Akvinely a podpory celé řady dobrodinců se podařilo zrekonstruovat zcela zdevastovanou budovu bývalé školy v Liboci, kde v roce 2000 našlo azyl dalších 40 osob. Součástí objektu v Liboci je i ubytovna pro mimopražské zaměstnance, terapeutické dílny, kaple svatého Kříže i moderní rehabilitační ordinace.
V současnosti v obou objektech, v Liboci a na Petřinách, žije 72 klientů. Z handi-capovaných dětí jsou již dospělí lidé i tak je cílem nadále šířit odkaz sestry Akvinely a vytvářet příjemné a láskyplné prostředí klientům, jež by jim nejen poskytovalo potřebnou péči, ale též je pod vedením odborníků inspirovalo k rozvíjení jejich schopností a tak kompenzovalo jejich životní handicap.

převzato z webu Domova svaté Rodiny

Součástí potřebné péče je i duchovní služba, kterou zajišťují kněží ze zdejší farnosti. Každý týden se v obou domech slouží mše svatá, je zde také možnost k rozhovorům a svátosti smíření. Někteří klienti v neděli dochází do libockého kostela, a tak se stávají součastí farního společenství.

Mše svatá v Liboci - Libocká 6/43 - středa v 15.00h
Mše svatá na Petřinách - Ulrychova 10/1874 - čtvrtek v 15.00h

Trochu historie

Na konci 12. století během křížových výprav přišlo do Svaté země kromě křižáckých vojsk také mnoho poutníků. Na pohoří Karmel v se-
verní Palestině se tehdy usadila také skupina mužů-laiků pocházejících z Evropy. U pramene, nesoucího jméno proroka Eliáše, vytvořili poustevnickou osadu, v níž většinu dne trávili každý ve svém příbytku v modlitbě a jednoduché ruční práci. Uprostřed osady postavili kapli a zasvětili ji Panně Marii, která se tak stala patronkou jejich společenství.

Po nějakém čase požádali jeruzalémského patriarchu sv. Alberta, aby dal jejich způsobu života oficiální církevní schválení. Albert jim (někdy mezi lety 1206-1214) napsal „pravidlo pro život“, které papež Honorius III. roku 1226 potvrdil jako jejich řeholi.

Po roce 1238 začali karmelští poustevníci kvůli sílícímu náporu Saracénů přesídlovat do Evropy. Zde se již neusazovali na samotách, ale ve městech a otevřeli se studiu i výuce na univerzitách, kázání a apoštolskému působení. Proto papež Innocenc IV. r. 1247 jejich řeholi upravil a znovu schválil. Tím se tito někdejší poustevníci začlenili mezi tzv. mendikantské řády. Karmelitánská spiritualita dnes stále čerpá ze své tradice: zahrnuje jak prvek poustevnický – kontemplativní, tak apoštolský – činný.

Spiritualita

Duchovními vzory a ochránci Karmelu jsou od počátku Panna Maria prorok Eliáš. Život Karmelu je postaven na třech pilířích:

• Modlitba pro nás znamená důvěrné setkání a rozhovor mezi Bohem a člověkem. K tomu klášter vytváří i vnější podmínky: ovzduší mlčení a dostatek času pro modlitbu i četbu Božího slova. Modlitba má vést k co nejužšímu spojení s Kristem, má být zdrojem vnitřního života jednotlivce i společenství a dávat plodnost naší apoštolské práci.
• Bratrské společenství nám poskytuje pevné lidské i duchovní zázemí a je zároveň praktickou školou přijímání a předávání nezištné lásky Boží a oprošťování se od sobectví. Setkáváme se pravidelně několikrát denně u společného stolu. Společně slavíme Eucharistii a modlíme se Denní modlitbu církve, pravidelně adorujeme a formou lectio divina čteme společně Písmo.
• Apoštolát by měl vycházet ze života modlitby a z bratrského společenství. Převážně sloužíme kněžskou službou ve farnostech, mimo to duchovním doprovázením a přednáškami, vedením duchovních cvičení či obnov. Neméně si vážíme práce manuální.

Od r. 1991 naše Karmelitánské nakladatelství přispívá k produkci křesťanské literatury.

Současnost

Karmelitánský řád (O.Carm.) má dnes asi dva tisíce řeholníků a je rozšířen ve většině zemí západní Evropy a v Polsku, dále ve Spojených Státech a v Kanadě, v řadě zemí Latinské Ameriky, v Africe a také v Indii, v Indonésii a na Filipínách.

V České republice je 18 bratří, kteří žijí v řehol-
ních domech v Kostelním Vydří, v Praze-Liboci a v Olomouci-Hejčíně.

Kromě bratří patří na celém světě k řádu také asi 80 klášterů kontemplativních sester, které žijí v přísné klauzuře, a 14 kongregací činných sester karmelitek.

Třetí řád

I mnozí neřeholníci chtějí intenzívněji čerpat z bohatství naší duchovní tradice a patřit ke společenství Karmelu. Členové tzv. třetího řádu o to usilují ve svém všedním civilním a rodinném životě. Neskládají řeholní sliby, ale zavazují se žít podle spirituality Karmelu způsobem, jaký odpovídá jejich životním podmínkám. Jednou za měsíc nebo za dva měsíce se setkávají ke společné modlitbě, sdílení, poznávání karmelské spirituality a vzájemnému povzbuzení. Setkání jsou otevřená i všem sympatizantům.

Širokému okruhu veřejnosti je určen časopis pro duchovní život „Karmel“, který vychází čtyřikrát do roka.